Změna ustálené praxe Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky

Jedním z takových pobytových oprávnění je povolení k dlouhodobému pobytu za účelem tzv. „jiné/ostatní“, jenž se řídí ustanovením § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a bylo dosud vydáváno žadatelům, kteří měli v úmyslu na území České republiky studovat např. anglický jazyk. V současné době se ovšem Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“ nebo „ministerstvo“) odchýlilo od své ustálené praxe a tyto žádosti zamítá, jelikož předmětný účel pobytu není úzce spjat s Českou republikou, což je dle přesvědčení správního orgánu vyžadováno.

Správní orgán ve svých rozhodnutích odkazuje mj. na znění § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kdy v případě studia anglického jazyka argumentuje, že jej lze plnohodnotně studovat toliko na území těch států, jejichž úředním jazykem je angličtina. Od cizinců je nyní správním orgánem požadováno prokázání vazby jejich účelu pobytu na Českou republiku takovým způsobem, že by jej téměř nebylo možné vykonávat na území žádného jiného státu.

Nejprve je nutno podotknout, že dané tvrzení správního orgánu nemá oporu v zákoně. Správní orgán nadto změnu své ustálené praxe nijak nevysvětluje, přičemž samotný zákon o pobytu cizinců nebyl novelizován tak, aby takovou změnu odůvodnil. Z jakého důvodu takto správní orgán činí, tedy není zřejmé.

Daný postup ministerstva je v rozporu nejen s ustanoveními zákona o pobytu cizinců, nýbrž i v rozporu se zásadou legitimního očekávání ve smyslu § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Lze proto říci, že ačkoliv cizinci nemají nárok na získání povolení k pobytu na území České republiky, takovýto postup správního orgánu může být vnímán jako libovůle, jelikož jsou tato rozhodnutí nezákonná.

Argumentace správního orgánu v praxi již sama o sobě postrádá logiku, jelikož i studium českého jazyka, které je dle přesvědčení ministerstva spjato s územím České republiky dostatečným způsobem, je možné plnohodnotně vykonávat i na území jiných států.

Judikatura týkající se této otázky není nijak hojná, jelikož se jedná o relativně nedávné odchýlení od ustálené praxe správního orgánu. K této problematice se ovšem již vyjádřil Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 6. 3. 2024 s č. j. 41 A 21/2023-36, v němž stanovil, že „ze zákonné podmínky doložit ke každé žádosti o pobytové oprávnění konkrétní účel pobytu podle soudu nelze dovodit, že by cizinec musel zároveň prokazovat, že daný účel musí nutně plnit výhradně na území České republiky a nikde jinde. V takovém případě by totiž nebylo možné získat pobytové oprávnění ani například za účelem studia na univerzitě, která sice sídlí v České republice, ale má akreditaci z jiné země a výuka probíhá v jiném než českém jazyce. Ad absurdum by z tohoto důvodu nebylo možné povolit téměř žádný pobyt. Téměř žádný účel se neváže výhradně na území České republiky do té míry, že jej nelze realizovat v jiné zemi, případně v zemi původu cizince. Pracovat, studovat nebo podnikat cizinec také nemusí nutně jenom v Česku.“

S tímto názorem, resp. výkladem ustanovení zákona o pobytu cizinců Krajským soudem v Brně, se plně ztotožňujeme. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jež je odvolacím orgánem Odboru azylové a migrační politiky, ovšem nikoliv, neboť podala proti výše uvedenému rozsudku kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, která je předmětem řízení se sp. zn. 2 Azs 64/2024. Bude tedy velice zajímavé sledovat, zda ministerstvo změnu své ustálené praxe bude moci obhájit, případně na základě jakých legitimních důvodů.