Sádlo jako příčina rozvratu manželství Zdroj: Shutterstock

Sádlo jako příčina rozvratu manželství

Při studiu judikatury nás napadlo zpracovat letité rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR[1] do podoby krátké napínavé povídky, vhodné například ke zpříjemnění chladného podzimního večera. Touto romantickou krimi povídkou bychom zároveň chtěli populárně naučnou formou poukázat na nadčasovost citovaného judikátu a demonstrovat, že trestní právo řeší problémy každodenního života a že třeba i vepřové sádlo může způsobit krizi manželství.[2]

Mgr. Ondřej Drachovský

Mgr. Ondřej Drachovský

spolupracující redaktor

Mgr. Ondřej Drachovský

spolupracující redaktor

Karolina Drachovská

Karolina Drachovská

redaktorka

Karolina Drachovská

redaktorka

Quaestiones facti

Miro a jeho žena Katarína žili v manželství takřka idylickém - Katarína byla učitelkou v pomocné škole, ve volném čase se starala o řádný chod domácnosti a teplo rodinného krbu. Její manžel mezitím odpočítával poslední dny výkonu trestu odnětí svobody. Těsně před Mirovým návratem domů, si Katarína uspořádala “rozlučku se svobodou” ve formě zabíjačky. Dlouhé odloučení se však na jejich vztahu nepříznivě podepsalo. Když Miro opustil brány věznice, byl zrovna prosinec, což pro jeho milou znamenalo zvýšený pracovní nápor spojený s koncem pololetí. Z práce se tak vracela značně unavená, neměla čas vařit, Miro měl hlad a postupně mu začala chybět pravidelná strava i kamarádi z vězení… Až mu přišlo na mysl, že to v té cele zase tak špatné nebylo a že by se tam asi chtěl vrátit.

Jednoho dne proto využil manželčina odchodu do práce a sebral jí zlatý prsten a řetízek v celkové hodnotě 340 Kčs. Manželská krize se prohlubovala a Miro se obával, že by tento skutek k návratu do vězení nemusel stačit, a tak o dva dny později doma sebral ještě mlékárenskou konev s obsahem 20 litrů vepřového sádla v hodnotě 500 Kčs, kterou následně prodal za 100 Kčs. Ani Katarína nebyla v hroutícím se manželství spokojená - zejména ji rozhněvalo, že přišla o pracně získané sádlo, plod její takřka mateřské péče o prase. Uvědomila si, že by nebylo od věci si od manžela zase na chvilku odpočinout. Při hledání vhodného prostředku k vyřešení této životní situace upřednostnila trestní řízení před rozvodovým. Znajíc trestních předpisů, jejichž četbou trávila dlouhé večery při čekání na návrat manžela,[3] vyrazila na nejbližší služebnu Veřejné bezpečnosti za účelem podání trestního oznámení podle § 158 trestního řádu.[4]

Quaestiones iuris

Protože trestní stíhání probíhalo rychle a Miro si vzpomněl, že v zimě bývalo v cele chladno a do tamní teplé sprchy se chodit bál, záměr navrátit se zpátky “do chládku” ho začal postupně opouštět. Proti rozsudku soudu 1. stupně podal odvolání, v němž namítal, že sádlo přece nemohl ukrást, neb šlo o věc patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (,,BSM”), která tudíž nemohla být cízí věcí ve smyslu § 247 trestního zákona.[5]

Krajský soud ale jeho argumenty neuznal a odvolání zamítl, svobodu mu zřejmě nepřál. Ještě tu však byla naděje. Generální prokurátor - zřejmě šťastně ženat a vědom si přeplněnosti socialistických věznic, podal stížnost pro porušení zákona v Mirův prospěch (toliko ohledně mlékárenské konve se sádlem). Pro rozhodnutí ve věci bylo klíčové vyřešit předběžnou otázku, zda sádlo v uvedeném případě tvořilo součást BSM. Nejvyšší soud (stejně jako soud krajský) za korunní důkaz považoval výpověď poškozené Kataríny, která uvedla, že šlo o sádlo z domácí porážky, kterého si obzvláště cenila, neboť prase sama odchovala ze svého výdělku z doby manželova pobytu za mřížemi. Nejvyšší soudní instance shledala právní závěry krajského soudu za rozporné se zákonem. Vycházela při tom z § 143 tehdejšího občanského zákoníku,[6] dle něhož je v BSM vše, co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jednoho z manželů. Předmětné sádlo do žádné z uvedených výjimek nespadá, a contrario bylo součástí BSM. Sečteno, podtrženo, sádlo ukradeno být nemohlo, neboť šlo o věc patřící společně oběma hrdinům příběhu, tedy ve vztahu k Mirovi nikoli o cizí věc.

Obiter dictum

Uvedený judikát je v plné míře použitelný dodnes, o čemž svědčí i fakt, že je stále citován v soudních rozhodnutích[7] i komentářích k trestnímu zákoníku.[8] Rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že vlastníkem věci spadající do BSM (dnes SJM) je každý z manželů bez uvedení podílu. Každý z manželů je úplným vlastníkem věcí tvořících společné jmění. Vlastní věc není způsobilým předmětem krádeže. Žádný z manželů se tudíž ve vztahu k věcem tvořícím SJM nemůže dopustit žádného trestného činu, u kterého je předmětem útoku cizí věc (např. krádež, zpronevěra, poškození cizí věci …).

Naopak věci v podílovém spoluvlastnictví způsobilým předmětem těchto trestných činů být mohou, hovoří se pak o tzv. krádeži podílu. Věci v podílovém spoluvlastnictví totiž spoluvlastníkovi náleží jen zčásti, resp. zčásti mu nenáleží, a právě tato část může být předmětem některého z trestných činů.[9]

Odlišně bychom Mirův skutek kvalifikovali i tehdy, pokud by bylo v řízení prokázáno, že se v rozporu se skutečností domníval, že sádlo patřilo výlučně Kataríně - tedy nebylo v BSM. Miro by mylně vycházel z toho, že se zmocňuje cizí věci, tedy jednal by v tzv. pozitivním omylu o normativním znaku skutkové podstaty.[10] Takový omyl pak posuzujeme nikoli jako omyl právní, nýbrž podle zásad o omylu skutkovém.[11] Dojde-li k pozitivnímu omylu o normativním znaku skutkové podstaty, lze uvažovat o kvalifikaci skutku jako pokusu příslušného trestného činu, v našem případě pokusu krádeže na nezpůsobilém předmětu útoku. Ovšem takovou právní kvalifikaci je nutné důkladně zvažovat s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe.[12] V takových případech lze taktéž podle okolností zvažovat upuštění od potrestání podle § 46 odst. 3 trestního zákoníku. 

Rozebrané rozhodnutí, byť 50 let staré, přesně vystihuje mj. tzv. sekundární, či akcesorickou povahu trestního práva. To znamená, že základy společenských vztahů, jejichž porušení je postihováno trestním zákoníkem, mají původ v mimotrestních právních normách. Trestní právo pak stanoví sankce za nejzávažnější porušení právních povinností upravených v jiném právním odvětví. Sekundární povaha trestního práva jinými slovy znamená, že trestní právo jakoby jen přistupuje se svou sankcí k právním vztahům, jejichž základ leží mimo ně.[13]


[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 10. 1968, sp. zn. 9 Tz 64/68, uveřejněný pod č. 32/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[2] Ač je příběh vybudován na reálných základech, charakteristika osob byla mírně poupravena, zkrátka proto, aby se povídka lépe četla.

[3] Jejím původním záměrem bylo zjistit, jak Mirovi pomoci se zahlazením odsouzení.

[4] Na tomto místě lze podotknout, že dle právní úpravy platné v roce 1968 se stíhaly všechny trestné činy z úřední povinnosti bez ohledu na ne/souhlas poškozeného. Podle nyní účinného znění § 163 tr. ř. by byl k Mirovu tresnímu stíhání požadován souhlas Kataríny jakožto osoby blízké, přičemž by jej mohl Katarína odvolat až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě.

[5] Dnes § 205 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.

[6] Kdyby bylo sádlo z prasete pořízeného ze společných prostředků vyškvařeno za současné právní úpravy, tvořilo by též součást SJM dle § 708, resp. § 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 

[7] Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 651/2016.

[8] Např. ŠÁMAL, P. in ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. 2. Vydání. Praha: C.H. Beck, 2012. s. 1980.

[9] Viz Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 63/2001, uveřejněný pod č. R 4/2002 tr. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: "Za splnění ostatních předpokladů se i podílový spoluvlastník věci může dopustit trestného činu krádeže ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví, jestliže se zmocní věci, která je v podílovém spoluvlastnictví, tím, že si ji neoprávněně přisvojí, pokud tak učiní v úmyslu nakládat s ní, jako by náležela výhradně jen jemu samotnému, a svévolně tím vyloučí ostatní spoluvlastníky z výkonu vlastnického práva, tj. z možnosti věc ve spoluvlastnictví držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní.”

[10] Jako omyl o normativním znaku skutkové podstaty označujeme omyl ohledně mimotrestního právního pojmu, na který není výslovně trestním zákoníkem odkazováno.

[11] Srov. např. GŘIVNA, T. in ŠÁMAL, P., a kol. Trestní právo hmotné. 8., přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, či ohledně negativního omylu: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005: “Pachatel, který je subjektivně přesvědčen o tom, že nakládá s vlastní věcí, není v důsledku právního omylu o vlastnictví věci trestně odpovědný za úmyslný trestný čin obsahující normativní znak "cizí věc" ve skutkové podstatě.”

[12] SOTOLÁŘ, A. in DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. k §18.

[13] DOLENSKÝ, A. in ŠÁMAL, P. a kol. op. cit. sub. 10

trestní právo společné jmění manželů judikatura

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články