Výslech svědka před zahájením trestního stíhání a otázka vyloučení přítomného soudce z dalšího rozhodování

V trestním řízení nastávají situace, kdy s výslechem svědka nelze čekat na zahájení trestního stíhání nebo nařízení hlavního líčení, neboť je například dána obava, že tato osoba zemře nebo se odstěhuje na delší dobu do zahraničí.

Mgr. František Tikaladvokát, TIKAL LEGAL

Zároveň policejní orgán ještě nemá dostatek důkazů k tomu, aby zahájil trestní stíhání pro konkrétní skutek proti konkrétnímu obviněnému.

V takovém případě se výslech svědka v přípravném řízení provádí bez účasti obhajoby, za přítomnosti soudce a v hlavním líčení se pak výslech neopakuje. V jakých případech výslech tímto způsobem provést? A jak je to s otázkou vyloučení soudce, který byl přítomen takovému výslechu, z dalšího projednávání věci?

Výslech svědka před zahájením trestního stíhání – úvod

Tento institut upravuje § 158a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění („“). Jeho využití dopadá na situace, kdy je třeba provést výslech svědka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon (viz § 160 odst. 4 TŘ). Průběh takového výslechu vypadá tak, že obhajoba nemá právo být přítomna takovému úkonu ani klást svědkovi dotazy, protože ještě není zahájeno trestní stíhání konkrétního obviněného. Roli obhájce má podle zákonodárce suplovat účast soudce na takovém úkonu, který však nemá právo do výslechu zasahovat ani klást svědkovi dotazy. Výsledkem takového výslechu z procesního hlediska je protokol o výslechu svědka, který lze u soudu číst k důkazu i bez souhlasu obžalovaného [§  211 odst. 2 písm. b) TŘ], narozdíl od úředního záznamu o podaném vysvětlení, který se před zahájením trestního stíhání pořizuje ve standardních případech a který nelze bez souhlasu obžalovaného tzv. zprocesnit v hlavním líčení (§ 211 odst. 6 TŘ).

Jak je vidno, práva obviněného na obhajobu jsou v takovém případě dost oslabena, což vyžaduje určité protiváhy, aby bylo zachováno právo obviněného na spravedlivý proces dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („EÚLP“) a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Judikatura k provedení výslechu svědka bez účasti obhajoby

Na prvním místě je třeba zmínit rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“), konkrétně rozsudek ve věci Igor Tseber proti České republice[1] (stížnost č. 46203/08, jíž předcházelo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1316/2007 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 799/08 a na niž navazuje nález pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 25/13). V dané věci šlo o trestní stíhání pro trestné činy porušování domovní svobody, ublížení na zdraví a nedovoleného ozbrojování, v němž došlo k odsouzení obviněného na základě výpovědi poškozeného (státního příslušníka Ukrajiny), který vypovídal o svém zranění během hospitalizace v nemocnici pouze před zahájením trestního stíhání dle § 158a TŘ, později již vyslechnut nebyl.

ESLP dospěl v tomto rozhodnutí s odkazem na princip kontradiktornosti vymezený v čl. 6 odst. 3 písm. d) EÚLP k tomu, že při posuzování procesní účinnosti takového výslechu je nutno zohlednit (i) zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby, (ii) zda takový výslech není považován za výlučný nebo rozhodující důkaz viny a (iii) zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé, tedy zda jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody obhajoby spojené s připuštěním takového důkazu (tím je např. účast soudce).

Dalšími důležitými rozhodnutími ESLP v této věci jsou rozsudek ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království[2] a rozsudek ve věci Schatschaschwili proti Německu.[3] Druhé citované rozhodnutí se týkalo loupeže spáchané v Německu na prostitutkách lotyšské státní příslušnosti, jejichž výslech před soudem nebyl proveden s odkazem na posttraumatickou stresovou poruchu.

Z navazující judikatury českých soudů je pak třeba uvést zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 130/2017[4], který se zabýval výslechem poškozené ve věci týrání osoby žijící ve společném obydlí provedeným dle § 158a TŘ. I přesto, že se jednalo o násilný trestný čin a poškozená měla strach z kontaktu s obviněným, Nejvyšší soud neshledal u tohoto výslechu povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu. Důvodem bylo zejména to, že poškozená nebyla ohrožena na životě a nic nenasvědčovalo v době výslechu tomu, že by u ní mohlo dojít ke ztrátě paměti. Takový výslech tedy zhodnotil jako procesně neúčinný důkaz.

Konečně je třeba zmínit i rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 61/2004[5], který za zásadní náležitost provedení výslechu dle § 158a TŘ považuje zdůvodnění povahy takového úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného. Chybí-li takové odůvodnění, pak je takový důkaz rovněž třeba považovat za procesně neúčinný.

Názor autora na provádění výslechů svědka dle § 158a TŘ

Domnívám se, že tohoto institutu by mělo být užíváno v co nejužším rozsahu, aby bylo respektováno právo obviněného na kontradiktornost řízení, což je jeden ze základních kamenů práva na spravedlivý proces dle mezinárodních i vnitrostátních předpisů.

Použití tohoto institutu by mělo dopadat pouze na ty situace, kdy se jedná o svědka, který je v přímém ohrožení života (např. umírá v důsledku zranění způsobeného podezřelým), plánuje dlouhodobý pobyt v zahraničí, pro který pak nebude dostupný pro české orgány činné v trestním řízení, trpí závažnou poruchou paměti, kvůli které by nemohl být vyslechnut později nebo o svědka, který je poškozeným ve věci násilného trestného činu a u něhož existuje ospravedlnitelná obava z osobního setkání s obžalovaným v jednací síni.

Všechny výše uvedené důvody však podle mého názoru musí být uvedeny v protokolu o výslechu takového svědka z přípravného řízení, aby se dalo v průběhu trestního řízení přezkoumat, zda dotyčný důvod v době konání hlavního líčení již neodpadl (např. svědek je vysokého věku s horší pamětí, policejní orgán se bojí jeho úmrtí před zahájením trestního stíhání, ale v době konání hlavního líčení je svědek stále naživu a navíc je znaleckým posudkem potvrzeno, že jeho schopnost zapamatovat si věci a reprodukovat je není nijak zásadně ovlivněna). Uvedené důvody by měly být také prokázány, tedy např. tvrdí-li orgány činné v trestním řízení, že svědka nelze vyslechnout znovu pro dlouhodobý pobyt v zahraničí a tím způsobenou nedostupnost, je třeba, aby tyto orgány řádně prověřily, zda skutečně nelze tento výslech před českými orgány provést. Pokud je zmíněným důvodem obava poškozeného z kontaktu s obžalovaným, měl by mít soud k dispozici znalecký posudek prokazující vznik posttraumatické stresové poruchy poškozeného v důsledku spáchání daného trestného činu.

Výslech provedený touto formou nepovažuji za zcela vyvažující oslabená práva obhajoby, neboť na rozdíl od obhájce, který při vyšetřovacím úkonů může klást dotazy k objasnění rozporů ve výpovědi, soudce účastný výslechu dle § 158a TŘ toto oprávnění nemá a ani se nemůže vyjadřovat k tomu, zda daný výslech splňuje náležitosti neodkladného nebo neopakovatelného úkonu dle § 160 odst. 4 TŘ.

Také je třeba dbát na to, aby policejní orgány nezneužívaly tohoto institutu v případě, kdy sice už „mají nabito“ na konkrétního obviněného, ale stále proti němu ještě nezahájily trestní stíhání dle § 160 odst. 1 TŘ, čímž ho krátí na jeho právech na obhajobu.

Podle mého názoru by tento institut měl být využíván pouze v těch nejkrajnějších případech také proto, že výslech svědka, který se bojí kontaktu s obžalovaným, nebo který není schopen se fyzicky dostavit k hlavnímu líčení, lze provést např. dožádáním, prostřednictvím videokonference, formou odděleného výslechu v hlavním líčení dle § 209 odst. 1 TŘ nebo mu lze přiznat status utajeného svědka.

Otázka vyloučení soudce, který byl účasten výslechu svědka dle § 158a TŘ, z dalšího projednávání věci

Trestní řád upravuje otázku vyloučení soudce rozhodujícího v přípravném řízení z dalšího rozhodování výslovně pouze pro případ nařízení domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků, vydání příkazu k zatčení, příkazu k zadržení nebo rozhodnutí o vzetí do vazby (§ 30 odst. 2 TŘ). Judikatura pak dokresluje otázku vyloučení soudce rozhodujícího o příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v přípravném řízení[6]. V otázce vyloučení soudce, který byl účasten výslechu svědka dle § 158a TŘ, trestní řád mlčí.

Část judikatury a odborné literatury se přiklání k tomu, že soudce, který je přítomný u úkonu dle § 158a TŘ, je vyloučen z dalšího projednávání věci. Příkladmo lze citovat rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 144/2009[7], rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 630/2005[8], které dovozuje analogické použití § 30 odst. 2 TŘ i na účast soudce na úkonech dle § 158a TŘ, zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003[9] nebo část odborné literatury.[10]

Druhá část rozhodovací praxe a odborné literatury[11] naopak zastává názor, že výčet úkonů v § 30 odst. 2 TŘ je taxativní a nelze jej rozšiřovat na případy úkonů dle § 158a TŘ, tj. že takový soudce není vyloučen z dalšího projednávání věci. Za příklad poslouží rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 47/2012[12].

Názor autora na otázku vyloučení soudce přítomného při provádění úkonu dle § 158a TŘ

Osobně se přikláním k prvnímu názoru, tedy že takový soudce má být ex lege vyloučen z dalšího rozhodování ve věci. Důvodem je podle mě to, že podobně jako v případě rozhodování o domovní prohlídce nebo vazbě si daný soudce učiní již v přípravném řízení jakýsi předsudek o vině obviněného a toho se pak chtě nechtě již nemůže v hlavním líčení zbavit. Rozhoduje-li soudce v přípravném řízení o vzetí obviněného vazby, zpravidla nikdy nebude provádět výslech čistě ohledně důvodů vazby dle § 67 TŘ, nýbrž také alespoň částečně „zabrousí“ do skutkového stavu a vytvoří si jakýsi předobraz toho, zda existuje důvodné podezření ze spáchání daného činu.

V případě rozhodování o nařízení domovní prohlídky pak soudce podezřelého ani jiné později vyslýchané osoby osobně nevidí, nevnímá, neklade jim ani žádné dotazy, a přesto je z dalšího rozhodování vyloučen pro podjatost, protože již samotná předběžná znalost spisu z přípravného řízení v něm může vyvolat předsudky ohledně viny či neviny podezřelého. Tím spíše by podle mého názoru měl být z dalšího projednávání věci vyloučen soudce provádějící úkon dle § 158a TŘ, neboť ten je osobně svědkem vyšetřovacího úkonu, kterým se provádí dokazování, a pokud se jedná o výslech klíčového svědka, může to velmi zásadně ovlivnit jeho náhled na rozhodování o vině obžalovaného.

Navíc to vyvolává nerovnováhu mezi postavením obhajoby a soudu, kdy soudce mohl daného svědka vnímat osobně a učinit si obrázek o věrohodnosti a autentičnosti jeho výpovědi, zatímco obhajoba má k dispozici pouze písemný protokol z takového výslechu, který samozřejmě nemůže zachytit to, zda svědek vypovídal spontánně, zda výpověď nepůsobila jako naučená nebo jak neverbálně reagoval na zásadní dotazy, zda si rozmýšlel dlouho odpověď apod.


[1] Rozsudek ESLP ve věci Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012, č. stížnosti 46203/08; Říha, J. In: Jelínek, J.: Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces. Praha: Leges, 2018, s. 236. 

[2] Rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. 12. 2011, č. stížnosti 26766/05 a 22228/06

[3] Rozsudek ESLP ve věci Schatschaschwili proti Německu ze dne 15. 12. 2015, č. stížnosti 9154/10

[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 130/2017

[5] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 1 To 61/2004 

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006

[7] Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 2009, sp. zn. 8 To 144/2009

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005

[9] zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003

[10] Jelínek, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 707

[11] Šámal, P.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1979

[12] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, č. j. 3 Tz 47/2012-33

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři