Úvodem
Článek je věnován posouzení přípustnosti cílených likvidací v kontextu materiální stránky práva na život v mezinárodněprávní úpravě.[1]
Pro účely tohoto článku je cílená likvidace pojímána jako záměrné zabití určité osoby nebo skupiny konkrétních jedinců, která hodlá spáchat teroristický útok nebo se na páchání teroristických útoků podílí, a to vykonané s explicitním souhlasem vlády. Cílené likvidace, o kterých pojednává tento článek, představují jednání, která naplňují pět kumulativních znaků. Prvním je užití násilí takové intenzity, že je s to způsobit smrt lidské bytosti. Dalším prvkem je úmysl, a to úmysl přímý. Cílená likvidace představuje předem uvážené jednání. Úmysl zahrnuje jak výběr konkrétního cíle, tak záměr cílenou osobu ultima racio zabít, bude-li to nevyhnutelné k zastavení jednání, kterým ohrožuje životy jiných osob. Následujícím charakteristickým prvkem cílených likvidací je zaměření na individuálně vybrané jedince, státní i nestátní činitele, zapojené do teroristických operací. Tento znak odlišuje cílené likvidace od operací vedených proti cílům určeným kolektivně nebo náhodně. Čtvrtým definičním znakem cílených likvidací je, že osoba, která je předmětem cílené likvidace, není ve vazbě těch, kteří tuto operaci provádějí. Posledním prvkem je přičitatelnost cílených likvidací subjektu mezinárodního práva. Článek se zaměřuje na státem organizované cílené likvidace, respektive na akce vykonávané státy nebo nestátními aktéry jednajícími jménem státu.
Pokud je autorce známo, nebyla v rámci české nauky zpracována monografie, která by se zabývala výlučně fenoménem cílených likvidací. Byla však publikována dlouhá řada děl, která s dílčími aspekty této problematiky souvisí.[2] Ze zahraničních autorů se cíleným likvidacím věnují Nils Melzer[3] a Anna Goppelová,[4] kteří vytvořili ucelená díla na téma cílených likvidací v mezinárodním právu. Mezi další autory, kteří se na téma cílených likvidací zaměřují, patří například Georg Nolte,[5] Tom Ruys,[6] Orna Ben-Naftali a Keren R. Michaeli[7] a Philip Alston.[8]
Tento článek je věnován posouzení přípustnosti cílených likvidací z hlediska konkrétní oblasti právní úpravy práva lidských práv, a to materiální stránky práva na život.
V právně závazné formě je právo na život zakotveno v řadě lidskoprávních smluv jak na univerzální, tak na regionální úrovni. Na univerzální úrovni se jedná o článek 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále také „Pakt“), na regionální úrovni například o článek 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále také „Úmluva“), článek 4 Americké úmluvy o ochraně lidských práv a článek 4 Africké charty pro lidská práva a práva národů.
Jak univerzální úprava, tak úprava obsažená v Úmluvě obsahují dva klíčové prvky: hmotněprávní aspekt a procesněprávní aspekt. Hmotněprávní prvek zahrnuje obecnou povinnost států chránit zákonem právo na život a vyslovuje zákaz záměrného zbavení života. Procesněprávní prvek se týká povinnosti států provést účinné vyšetřování údajných porušení hmotné části práva na život.
Pro účely tohoto článku bude přípustnost cílených likvidací analyzována prostřednictvím úpravy hmotněprávního aspektu práva na život obsažené v Paktu, v Úmluvě a v rozhodovací praxi příslušných kontrolních orgánů.
1. Hmotněprávní aspekt práva na život podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
1. 1 Úvodem
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (Pakt) v článku 6 odst. 1 stanoví:
„Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.“
Odstavce dva až šest Paktu upravují specifická ustanovení týkající se trestu smrti. Ve druhém odstavci článku 6 Pakt uvádí: „V zemích, kde nebyl zrušen trest smrti, může být rozsudek trestu smrti vyhlášen pouze za nejtěžší trestné činy v souladu s právem platným v době, kdy byl trestný čin spáchán, a nikoli v rozporu s ustanoveními tohoto Paktu a Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia. Tento trest může být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem.“ Druhý dodatkový protokol z roku 1989 pak stanovil zákaz trestu smrti. V souladu s článkem 1 tohoto protokolu, v rámci jurisdikce státu, který je smluvní stranou protokolu, nesmí být nikdo popraven a státy, které k protokolu přistoupily, musí přijmout nutná opatření ke zrušení trestu smrti. K zákazu trestu smrti článek 1 Druhého dodatkového protokolu dodává, že k tomuto protokolu nejsou přípustné jiné výhrady než ty, které umožňují uložit trest smrti za nejtěžší vojenské trestné činy spáchané v době války.
Ze znění článku 6 Paktu vyplývá, že ochrana jedinců před zbavením života tedy není bezvýjimečná. Za prvé, pro státy, kde nebyl ani protokolem zrušen trest smrti, Pakt výslovně výkon trestu smrti povoluje, a to na základě konečného rozsudku a pouze za nejtěžší trestné činy. Za druhé, jelikož je v textu Paktu zbavení života, které podléhá zákazu, formulováno jako svévolné, závisí legalita takového zbavení života jedinců státními aktéry na významu pojmu svévolný. Za třetí, k určení toho, zda státem organizované cílené likvidace porušují zákaz svévolného zbavení života, je nutno dále zjistit, zda je možné se od zákazu, za výjimečných okolností uznávaných mezinárodním právem, odchýlit. Zásadním předpokladem pro vymezení rozsahu práva na život upraveného Paktem je objasnění podmínek, které zabití činí svévolným.
Formulace článku 6 Paktu byla v průběhu sjednávání Paktu doprovázena rozsáhlou diskusí zúčastněných stran.[9] Mezi hlavní sporné body patřila otázka, zda má být právo na život formulováno jako enumerativní seznam všech přípustných výjimek ze zákazu zbavení života, nebo zda má být použita obecná formulace, která abstraktně vyjádří právo lidských bytostí na život a případné limity tohoto práva. Po vleklé diskusi byla akceptována varianta generální abstraktní formulace práva na život v podobě termínu „svévolný“ (arbitrary), a to navzdory silné kritice vágnosti tohoto výrazu, a přestože nebylo shody o jeho významu. N. Melzer shledává důvod příklonu delegátů k obecné formulaci v neochotě většiny delegací předem vymezit okolnosti, za kterých může být osoba v souladu s mezinárodním právem zbavena života.[10]
Během procesu vyjednávání o Paktu se jednotlivé delegace na obsahu pojmu „svévolně“ neshodly a pojem svévolně vymezovaly rozličně. V anglickém znění záznamu vyjednávání o přijetí Paktu delegace v souvislosti se zbavením jedince života použily například slovních obratů illegally, fixed or done capriciously or at pleasure, contrary to the law, without due process of law, depending on the will alone, without adequate determining principle, illegally nebo unjustly.[11] Neshody ohledně vymezení termínu „svévolně“ pokračovaly i během následných diskusí o článku 6 Paktu na půdě třetího výboru Valného shromáždění OSN.[12] Parvez H. provedl analýzu procesu přijímání Paktu a je toho mínění, že termín „svévolně“ zahrnuje jak protiprávní, tak nespravedlivé jednání. Autor zastává názor, že v průběhu přípravných prací na Paktu existovalo mezi delegáty obecně známé pojetí termínu „svévolný“, přičemž obsah pojmu svévolný přesahoval pojem nelegální.[13]
Komise expertů, která na žádost výboru ministrů Rady Evropy pojem „svévolně“ interpretovala, dospěla k závěru, že svévolné zbavení života zahrnuje prvky protiprávnosti, nespravedlnosti, náladovosti a absurdnosti, a došla také k závěru, že nejde o synonymum pro slovo „nelegální“, poněvadž určité jednání může být považováno za legální, ale současně i za svévolné. V Obecném komentáři č. 6,[14] který byl nahrazen obecným komentářem č. 36,[15] specifikoval Výbor pro lidská práva, že vedle negativní povinnosti nezasahovat svévolně do práva na život jedince mají státy také pozitivní závazek přijmout všechna přiměřená opatření k ochraně tohoto práva.
1.2 Rozhodovací praxe kontrolního orgánu
Obsah pojmu „svévolný“ nebyl specifikován ani v průběhu přijímacího procesu Paktu, ani v textu Paktu samotného. Definici pojmu „svévolný“ nenajdeme ani v následných dokumentech OSN týkajících se práva na život. Interpretace a konkretizace práva na život byla ponechána implementačnímu mechanismu předvídanému Paktem. Vymezení pojmu „svévolný“ je tedy nutno hledat skrze rozhodovací praxi Výboru pro lidská práva. Z rozhodovací praxe Výboru jsou jako reprezentativní vzorek vybrány ty případy, které jsou v akademických kruzích notoricky známé a relevantní pro dané téma. V dalším textu bude pojednáno o případech Suarez de Guerrero v. Columbia,[16] Gorji-Dinka v. Cameron[17] a Baboeram et al. v. Suriname.[18]
V případu Suarez de Guerrero v. Columbia se jednalo o policejní zásah na dům v Bogotě, kde se měla nacházet oběť únosu. Když po vstoupení do objektu policie zjistila, že je dům prázdný, rozhodla se, že v domě na příchod údajných únosců počká. V následné akci bylo policií zastřeleno sedm osob podezřelých z únosu. Výbor pro lidská práva vyjádřil, že ustanovení článku 6 odst. 1 Paktu „Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života“ znamená, že zákon musí striktně kontrolovat a limitovat okolnosti, za kterých může být ze strany státu osoba zbavena života. Výbor pro lidská práva shledal, že v tomto případě byli podezřelí policií zastřeleni bez varování, bez možnosti se vzdát nebo vysvětlit jejich záměry a důvod přítomnosti v domě. V daném případě nebylo také důkazů pro tvrzení, že policejní akce byla nezbytná pro obranu příslušníků samých nebo jiných osob, případně k zatčení či zamezení útěku podezřelých. Záměrné zabití zbavilo podezřelé osoby veškeré ochrany plynoucí z práva na spravedlivý proces zakotveného v Paktu.[19] Výbor pro lidská práva v tomto případě konstatoval porušení článku 6 odst. 1 Paktu.[20]
Věc Gorji-Dinka v. Cameron[21] se týkala stížnosti podané bývalým předsedou advokátní komory Kamerunu. Případ je spojen s událostmi, ke kterým došlo v britském jižním Kamerunu v souvislosti s dekolonizací. Stěžovatel tvrdil, že je hlavou exilové vlády státu
„Ambazonia“, a namítal, mimo jiné, „nezákonnou anexi“ Ambazonie Kamerunskou republikou, porušení článku 9 Paktu, neboť byl svévolně držen ve vazbě a následně v domácím vězení a porušení článků 7 a 10 Paktu pro tvrdé podmínky a špatné zacházení, kterým byl ve vazbě vystaven. Výbor v této souvislosti interpretoval pojem „svévolně“ a shledal, že:
„pojem ,svévolně‘ nelze ztotožňovat s výrazem ,v rozporu se zákonem‘, ale musí být vykládán šířeji, aby zahrnoval prvky nepatřičnosti, nespravedlnosti, nedostatečné předvídatelnosti a nedostatků řádného soudního procesu. Aby zbavení života nebylo svévolné, musí naplnit požadavky přiměřenosti, nezbytnosti a proporcionality.“[22]
V případu Baboeram et al. v. Suriname[23] se jednalo o patnáct osob, které byly drženy surinamskou vojenskou policií v jejich domovech. Posléze bylo těchto patnáct osob již mrtvých dopraveno do nemocnice s tím, že dotyční byli zabiti při pokusu o únik. Výbor pro lidská práva k věci poznamenal, že: „stát nebyl s to poskytnout žádný důkaz, že tyto osoby byly zastřeleny při pokusu o únik, a dospěl k závěru, že oběti byly svévolně zbaveny života v rozporu s článkem 6 Paktu.“[24]
Je obecně uznáváno, že v době veřejného ohrožení, jako je válka nebo jiná situace, která ohrožuje nezávislost nebo bezpečnost státu, mohou státy přijmout opatření derogující některé lidskoprávní závazky, a to v rozsahu a pouze po dobu, kdy trvá mimořádná situace. Pakt obsahuje derogační klauzuli v článku 4 odst. 1: „Je-li za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena, ohrožen život národa, mohou státy, smluvní strany Paktu, přijmout opatření zmírňující jejich závazky podle Paktu v rozsahu, který si vyžádají potřeby takové situace za podmínky, že tato opatření nejsou v rozporu s jejich jinými závazky podle mezinárodního práva a neznamenají diskriminaci podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství nebo sociálního původu.“ Odstavec druhý potom dodává, že se podle tohoto ustanovení nelze odchýlit od článků 6, 7, 8 odst. 1 a 2, 11, 15, 16 a 18 Paktu. Odstavec třetí stanoví informační povinnost. Každý smluvní stát, který použije práva na derogaci, musí okamžitě uvědomit prostřednictvím generálního tajemníka OSN ostatní smluvní strany Paktu o ustanoveních, od nichž se odchýlil, a o důvodech, které ho k tomu vedly. Další sdělení smluvní státy učiní stejnou cestou ke dni, kdy tato opatření skončí. Co se týče ochrany před svévolným zbavením života, Pakt kategoricky vylučuje jakoukoli suspenzi, bez ohledu na okolnosti, včetně extrémních situací, jako je ozbrojený konflikt. Právo na život zaručené v Paktu vylučuje jakoukoli derogaci bez ohledu na situaci a okolnosti. Tato absolutní nemožnost derogace je součástí pozitivního mezinárodního práva.
Stejně jako ostatní ustanovení Paktu, vztahuje se článek 6 také na situace vedení nepřátelských akcí v rámci ozbrojených konfliktů regulovaných pravidly mezinárodního humanitárního práva.[25] Výbor pro lidská práva zdůraznil, že pravidla mezinárodního humanitárního práva mohou být relevantní pro výklad a aplikaci článku 6 Paktu, avšak obě sféry práva se vzájemně doplňují, a nikoli vylučují.[26]
1.3 Shrnutí
Význam pojmu „svévolně“ a s tímto i materiální rozsah práva na život vyžadovaný Paktem musí být primárně odvozován z praxe smluvního implementačního mechanismu. Na základě rozhodovací praxe Výboru pro lidská práva lze shrnout následující standardy pro obsah pojmu „svévolně“. Jedná se o požadavky dostatečného právního základu, absolutní nezbytnosti, proporcionality a prevence.
1.3.1 Dostatečný právní základ
Právo na život musí být chráněno prostřednictvím garancí poskytovaných domácí legislativou. Povinnost chránit právo na život zákonem znamená, že veškeré důvody pro zbavení života musí být dostatečně přesně definovány zákonem.[27] Státy musí přijmout právní rámec, který bude zakazovat všechny formy svévolného zbavení života. Vnitrostátní právní rámec by měl obsahovat pravidla pro účinnou prevenci ztrát na životě, ustanovení regulující vyšetřování a stíhání potenciálních případů nezákonného zbavení života, vyměřování trestů a poskytování odškodnění obětem.
Požadavek chránit právo na život zákonem rovněž zahrnuje povinnost státu zřídit orgány, jejichž prostřednictvím je vykonávána veřejná moc a jednání těchto institucí regulovat pomocí právního řádu. Skutečnost, že vnitrostátní právo striktně nekontroluje a nereguluje okolnosti, za kterých může být osoba státními aktéry zbavena života, znamená sama o sobě porušení práva na život podle článku 6 Paktu.[28]
N. Melzer uvádí, že zbavení života je „svévolné“, když je smrtící síla použita bez právního základu nebo na základě zákona, který přísně nekontroluje a neomezuje okolnosti, za kterých může být osoba zbavena života orgány státu. Neschopnost vnitrostátního práva regulovat použití smrtící síly v souladu s mezinárodně závaznými normami může samo o sobě znamenat porušení práva na život.[29]
1.3.2 Absolutní nezbytnost
Absolutní nezbytnost vymezuje T. Ruys jako požadavek vyčerpat všechny dostupné prostředky, které nevedou k usmrcení jedince.[30] Zbavení života je svévolné, je-li následkem síly, jejíž intenzita převyšuje úroveň nutnou k udržení nebo obnovení práva a veřejného pořádku s ohledem na okolnosti konkrétního případu.
Požadavek absolutní nezbytnosti zahrnuje tři různé aspekty, a to kvalitativní, kvantitativní a časový. Z hlediska kvalitativního aspektu je zbavení života svévolné, když použití potenciálně smrtící síly jako takové není striktně nevyhnutelné k ochraně osob, včetně příslušníků bezpečnostních složek, před bezprostředně hrozící smrtí nebo vážným zraněním anebo k zadržení či zabránění útěku podezřelého ze spáchání vážného zločinu.
Z hlediska kvantitativního je zbavení života svévolné, když je způsobeno silou, která přesahuje minimální intenzitu nezbytnou k dosažení legitimního účelu.
Z hlediska časového aspektu je zbavení života svévolné, když je způsobeno silou, která je použita proti osobě, která ještě není anebo už není hrozbou, k jejímuž odstranění by bylo zapotřebí užití smrtící síly.
1.3.3 Proporcionalita
Nedostatek požadavku proporcionality, který činí zbavení života svévolným, nastává, je-li použitá síla v disproporci se skutečným nebezpečím. Například zbavení života nemůže být ospravedlněno, když neexistuje žádná skutečná hrozba nebo když se jedná o hrozbu pouze politické povahy.[31]
T. Ruys požadavek proporcionality spojuje s nutností pečlivého hledání rovnováhy mezi cílem, kterého má být dosaženo, a prostředky, které k tomuto cíli vedou. V případě záměrného zbavení života je porušení práva na život presumováno, pokud není prokázáno, že všechny pokusy zadržet osobu zklamaly.[32]
Použití smrtící síly je svévolné, jestliže mu nepředcházelo varování nebo nebyla-li dána příležitost vzdát se, pokud okolnosti případu toto rozumně dovolovaly.[33] Zbavení života je rovněž považováno za svévolné, když je založeno na pouhém podezření, že dotyčná osoba se účastní kriminálních akcí, a tudíž představuje hrozbu pro společnost. Takové jednání zbavuje podezřelou osobu práva na spravedlivý proces.[34]
1.3.4 Prevence
Povinnost státu přijmout preventivní opatření k ochraně práva na život vyplývá z obecné povinnosti zajistit práva uvedená v Paktu, která je formulována v článku 2, odstavci 1 a v článku 6 Paktu a plyne i z povinnosti chránit právo na život zákonem, zakotvené ve druhé větě článku 6 Paktu. Státy jsou v souvislosti s předvídatelným ohrožením života od soukromých subjektů i samotných zástupců státu povinny přijmout taková preventivní opatření, která na ně neuvalí nepřiměřená břemena. Státy jsou povinny přijmout přiměřená preventivní opatření k ochraně jednotlivců před zabitím zločinci, včetně organizovaného zločinu, ozbrojených skupin a teroristických útoků.
Výbor pro lidská práva formuloval široce pojatou povinnost států, aby všechny činnosti probíhající na jejich území či v jiných oblastech podléhajících jejich jurisdikci, které mají předvídatelný dopad na právo na život jednotlivců, byly prováděny v souladu s článkem 6 Paktu.
Povinnost států přijmout vhodná opatření na ochranu jednotlivců před zbavením života se rovněž vztahuje na jednání jiných států působících na jejich území pod jejich jurisdikcí z jiného než územního titulu.[35]
Povinnost chránit právo na život státy také zavazuje k přijetí speciálních ochranných opatření vůči zranitelným osobám, jejichž životy mohou být vystaveny zvláštnímu riziku kvůli specifickým hrozbám.[36]
Článek byl publikován v časopise Právník č. 7/2025. Pokračování je dostupné zde.
[1] Procesnímu aspektu práva na život je věnován článek: PETEROVÁ, Jana. Povinnost států vyšetřovat zásah do práva na život, který vyjde v příštím čísle časopisu Právník a zkoumá procesní stránku práva na život obsaženou v článku 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článku 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a v rozhodovací praxi příslušných kontrolních orgánů.
[2] BÍLKOVÁ, Veronika. Odpovědnost za ochranu. Nová naděje nebo staré pokrytectví. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2010; BÍLKOVÁ, Veronika. Úprava vnitrostátních ozbrojených konfliktů v mezinárodním humanitárním právu. Beroun: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2007; ČEPELKA, Čestmír – ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. Praha: C. H. Beck, 2008; HÝBNEROVÁ, Sylva. Evropská ochrana lidských práv. Základní dokumenty. Praha: Karolinum, 1992; SCHEU, Harald Christian. Právní aspekty boje proti terorismu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2005; ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv. Praha: Univerzita Karlova, 2010; ŠTURMA, Pavel – NOVÁKOVÁ, Jana a kol. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu. Praha: Univerzita Karlova, 2003.
[3] MELZER, Nils. Targeted Killing in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2008. Melzer v monografii nabízí analýzu cílených likvidací, přičemž zkoumá přípustnost cílených likvidací v rámci dvou komplexů pravidel, které označuje jako paradigmata trestněprávní a provádění nepřátelských akcí.
[4] GOPPEL, Anna. Killing Terrorists: A Moral and Legal Analysis. Berlin – Boston: De Gruyter, 2013.
[5] NOLTE, Georg. Preventive Use of Force and Preventive Killings: Moves into a Different Legal Order. In: WOLFRUM, Rüdiger – RÖBEN, Volker (eds.). Legitimacy in International Law. Berlin – Heidelberg: Springer, 2008. V publikaci Preventive Use of Force and Preventive Killings: Moves into a Different Legal Order G. Nolte zkoumá preventivní použití síly mezi státy a použití síly ze strany státu vůči jednotlivci ve světle nebezpečí bezprostředně hrozící škody.
[6] RUYS, Tom. License to kill? State-sponsored assassination under international law. Leuven: K.U. Leuven Faculty of Law, 2005.
[7] BEN-NAFTALI, Orna – MICHAELI, Karen R. We Must Not Make a Scarecrow of the Law: A Legal Analysis of the Israeli Policy of Targeted Killings. Cornell International Law Journal. 2003, Vol. 36: No. 2, Article 2. Dostupné z: https://scholarship.law.cornell.edu/cilj/vol36/iss2/2.
[8] ALSTON, Philip. Human Rights Council, Report of the Special Rapporteur on extrajudicial, summary or arbitrary executions, Study on targeted killings. A/HRC/14/24/Add.6, 2010.
[9] Souhrn jednání Komise pro lidská práva ohledně přijetí článku 6 MPOPP byl vytvořen generálním sekretářem pod číslem undocs.org/A/2929. Dostupné z: http://undocs.org/A/292; Průběh přijímacího procesu článku 6 Paktu u třetího výboru je shrnut ve zprávě pod číslem UN Doc. A/3764. Dostupné z: http://hr-travaux.law.virginia.edu/document/iccpr/a3764/ nid-112.
[10] MELZER, Nils. Targeted Killing in International Law, s. 93.
[11] UN Doc. A/C.3/SR.811; UN Doc. A/C.3/SR.812; UN Doc. E/CN.4/SR.310.
[12] A/C.3/SR.809–82.
[13] Pro přehled procesu vymezování pojmu svévolný (arbitrary) také: BOYLE, C. K. Concept of Arbitrary Deprivation of Life. In: RAMCHARAN, B. G. (ed.). The Right to Life in International Law. Leiden: Brill | Nijhoff, 1985, s. 224. Dostupné z: https://doi.org/10.1163/9789004482296_015; PARVEZ, H. The Word “Arbitrary” as Used in the Universal Declaration of Human Rights: “Illegal” or “Unjust”. Harvard International Law Journal. 1969, Vol. 10, s. 225–262.
[14] UNHRC, CCPR, General Comment No. 6: Article 6 (Right to Life), 1982.
[15] UNHRC, CCPR, General Comment No. 36: Article 6 (Right to Life), 2007, § 21.
[16] UNHRC, Suarez de Guerrero v. Columbia, 1982.
[17] UNHRC, Gorji-Dinka v. Cameron, 2005.
[18] UNHRC, Baboeram et al. v. Suriname, 1984.
[19] UNHRC, Suarez de Guerrero v. Columbia, 1982, § 13.1–3.
[20] Blíže k případu Suarez de Guerrero v. Columbia například: CASEY-MASLEN, Stuart. Use of Force in Law Enforcement and the Right to Life: The Role of the Human Rights Council. Geneva: Geneva Academy of International Humanitarian Law and Human Rights, 2016, s. 10; RAMCHARAN, Bertrand G. The Right to Life. Netherlands International Law Review. 1983, Vol. 30, No. 3, s. 297–329. Dostupné z: doi:10.1017/S0165070X00011967.
[21] Blíže k případu Gorji-Dinka v. Cameron: JOSEPH, Sarah – CASTAN, Melissa. The International Covenant on Civil and Political Rights: Cases, Materials, and Commentary. Oxford: OUP Oxford, 2013, s. 393.
[22] UNHRC, Gorji-Dinka v. Cameroon, 2005, § 5.1.
[23] K případu Baboeram et al. v. Suriname: MELZER, Nils. Targeted Killing in International Law, s. 138–139.
[24] UNHRC, Baboeram et al. v. Suriname, 1984, § 14.3.
[25] UNHRC, General Comment No. 31, § 11; General Comment No. 29, § 3.
[26] UNHRC, General Comment No. 31, § 11; General Comment No. 29, § 3, 12, 16.
[27] UNHRC, Suarez de Guerrero v. Columbia, 1984, § 13.1.
[28] UNHRC, General Comment No. 6, 1982.
[29] MELZER, Nils. Law Enforcement and the Conventional Human Right to Life. In: Targeted Killing in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2008, s. 100.
[30] RUYS, Tom. License to kill? State-sponsored assassination under international law, s. 20.
[31] UNHRC, Suarez de Guerrero v. Columbia, 1984, § 13.2.
[32] RUYS, Tom. License to kill? State-sponsored assassination under international law, s. 21.
[33] MELZER, Nils. Law Enforcement and the Conventional Human Right to Life, s. 101–102.
[34] UNHRC, Suarez de Guerrero v. Columbia, 1984, § 13.2.
[35] UNHRC, General Comment No. 6, 1982, § 26.
[36] Ibidem, s. 9, odst. 30.
Diskuze k článku ()