Nutná obrana, spravedlivý proces a právo znát předmět trestního řízení – část I.

Pro obviněné a obžalované se pak trestní řízení stává značně nepředvídatelným, když netuší, v jakém směru je jim kladeno za vinu nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany. Článek tuto praxi kriticky hodnotí ve světle ústavně a mezinárodněprávně zaručených práv obviněného.

Obvinění „pro jistotu“

Dle § 160 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), policejní orgán zahajuje trestní stíhání „nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin (…)“. Zatímco v říšském trestním zákoníku č. 117/1852 ř. z. byla nutná obrana umístěna v samém počátku v § 2, v současném trestním zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., dále „tr. zákoník“) je upozaděna až v § 29. To může některé policejní orgány a státní zástupce svádět k závěru, že posouzení okolností vylučujících protiprávnost by mělo být těžištěm jiné než úvodní fáze řízení.

Opak je pravda. Vznesení obvinění představuje zásadní zásah do práv člověka. Dochází k významnému narušení možností volné volby brát se o vlastní štěstí jakožto inherentní součásti lidské svobody.[1] Přestože jde o neveřejnou fázi řízení, tato skutečnost se zpravidla určitému okruhu osob stane známou, což má dopady na pověst a čest obviněného. V závislosti na povaze obvinění a charakteru osoby může samotné obvinění a obava z jeho dopadů na život (ať už reputační, profesní, či možný trest odnětí svobody) vést ke vzniku trýznivých psychických stavů i následků na zdraví.[2]

V prakticko-právní rovině usnesení o zahájení trestního stíhání, které by bylo později zrušeno s odkazem na naplnění podmínek nutné obrany, představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát pak nese odpovědnost jak za přímou škodu způsobenou náklady obhajoby, tak i případnou nemajetkovou újmu. Tato škoda by následně mohla – a měla – být vymáhána po jejím původci, tedy osobě, která nezákonné rozhodnutí vydala, a osobě, která jeho správnost potvrdila.

Obžaloba překvapením, odsouzení zahalené tajemstvím

Na výše uvedený přístup „obvinění pro jistotu“ lze nahlížet s určitou dávkou pochopení – byť bez shovívavosti či prominutí – v případě profesionála v oblasti kriminalistiky. Obdobný chápavý přístup ale nemá místo v případě profesionálů v oblasti práva, ať už jde o státní zástupce, či soudce. Bohužel v praxi dochází k ignorování důsledně uplatňované obhajoby nutnou obranou i ze strany státních zástupců, a někdy dokonce i soudu. Trestní řízení se pak stává vskutku kafkovským procesem, v němž se obžalovaný může důvodně zamýšlet, zda jeho konečným trestem nebude proměna v obřího brouka.

V praxi autora tohoto článku představují „obvinění pro jistotu“ v případě méně závažných trestných činů spíše pravidlo než výjimku. Na ignorování možné nutné obrany pak bývá založen i celý následující postup státních zástupců. Takto např.:

• V případu řešeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 (výtržnictví, těžké ublížení na zdraví) se orgány činné v trestním řízení k důsledně a velmi podrobně uplatňované obhajobě nutnou obranou poprvé vyjádřily až v průběhu závěrečné řeči státní zástupkyně. Obžalovaný zproštěn, neb jednal v nutné obraně (2021).
• V případu řešeném před Okresním soudem v České Lípě (výtržnictví, ublížení na zdraví) policie, státní zastupitelství i prvostupňový soud navzdory obviněným důsledně uplatňované nutné obraně tento aspekt případu zcela ignorovaly; stíháni byli oba aktéři incidentu. Odvolací soud následně věc předal do přestupkového řízení, kde se obžalovaný teprve dočkal zproštění, neb jednal v nutné obraně (2022).
• V případu řešeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích (výtržnictví, ublížení na zdraví) obžalovaný (1) v trestním oznámení, (2) při podání vysvětlení, (3) ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání a (4) při výslechu uváděl, že se bránil útoku; stíháni byli oba aktéři incidentu. Krajské státní zastupitelství v návaznosti na podnět k výkonu dohledu, kterým se obžalovaný bránil porušení svých ústavních práv spočívajícím v naprosté absenci argumentace či byť i snad náznaku myšlenkového pochodu ve vztahu k nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany, shledalo, že „s ohledem na charakter konfliktu (…) nepřicházelo hodnocení podmínek nutné obrany v úvahu“. Jakýkoliv náznak právní (či skutkové) argumentace opět absentoval (2022, řízení dosud neskončilo).