Pro obviněné a obžalované se pak trestní řízení stává značně nepředvídatelným, když netuší, v jakém směru je jim kladeno za vinu nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany. Článek tuto praxi kriticky hodnotí ve světle ústavně a mezinárodněprávně zaručených práv obviněného.
Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Aplikace závěrů judikatury týkající se blanketové dispozice
Judikatura vyšších soudů se k problematice „kafkovských procesů nutné obrany“ přímo nevyjadřuje. Svou povahou se tomuto typu řízení nejvíce blíží procesy týkající se blanketové dispozice skutkové podstaty trestného činu. Podobnost je značná zejména v případě ekonomických trestných činů. Dopady řízení, v němž absentuje vymezení porušení konkrétních povinností dle blanketové dispozice, nebo v němž je ignorována existence § 29 tr. zákoníku, jsou co do možnosti účinné obhajoby v zásadě obdobné.
Při absenci širší judikatorní praxe je zde namístě podrobněji rozebrat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 213/2017 [R 3/2018 tr.]. Ve věci šlo o odsouzení za porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soudy se spokojily s pouhým povšechným odkazem na § 8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Že dané ustanovení obsahuje celkem devět možných alternativ porušení, to už nalézací soudy za významné nepovažovaly – ani ve výroku, ani v odůvodnění.
Nejvyšší soud takový postup výslovně označil za porušující ústavní práva obviněného: „Takový postup soudů nižších stupňů (…) je též v rozporu s právem obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Obviněný totiž musí být seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu, aby se takovému obvinění mohl účinně bránit. Neví-li, jaké konkrétní jednání porušující kterou konkrétní normu (…) je mu vytýkáno, nemůže se účinně bránit a rozporovat naplnění znaků takové konkrétní normy. Je pak zkrácen na právu na obhajobu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen ‚LZPS‘) (především se vyvozuje z čl. 40 odst. 3 LZPS) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ‚EÚLP‘), zejména pak čl. 6 odst. 3 písm. a) EÚLP, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Uvedené ustanovení koresponduje s obdobně formulovaným čl. 5 odst. 2 EÚLP…).“ Toto výborné shrnutí bych si dovolil ještě doplnit o odkaz na čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle nějž je Česká republika právním státem. Kafkovský proces je antonymem právního státu.
Související povinnosti státního zástupce, obhájce a soudu
Pokud už je takový proces veden, jaké z něj plynou povinnosti státnímu zastupitelství, obhájci a soudu? V tomto ohledu je namístě opět široce citovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 213/2017 [R 3/2018 tr.]: „Nedostatek spočívající v absenci odkazu na konkrétní normu je u nás problém absence popisu skutku, nicméně obsahově souvisí mnohem spíše s právní kvalifikací, neboli důvod (skutek) byl obviněnému v zásadě znám, povaha obvinění však nebyla vymezena jednoznačně, (…). Tuto chybu lze vytýkat již policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování, jakož i státnímu zástupci jako veřejnému žalobci, jemuž primárně přísluší náležitá péče o řádnost popisu skutku (…), aby bylo zřejmé, v jaké konkrétní podobě mělo být blanketní ustanovení trestního zákoníku naplněno. Nedostatky v popisu skutku by ve větším rozsahu neměly napravovat soudy, které by se tak dostaly do role pomocníka veřejné žaloby a přestaly by být nestrannými orgány při rozhodování o vině či nevině obviněného (…).“
Pochopitelně obvinění, obžaloba či rozsudek by neměly podrobnou právní kvalifikaci tvrzeného jednání v nutné obraně obsahovat v popisu skutku, ale v odůvodnění. V tomto ohledu problematiku blanketové dispozice a posuzování nutné obrany spojuje materiální dopad do práva na výkon obhajoby, nikoliv formální[1] stránka.
Obhajoba by měla důsledně trvat na tom, aby byl předmět trestního řízení jednoznačně vymezen, což v souvislostech namítané nutné obrany představuje především podrobné skutkové a právní hodnocení jednání obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě. Takové právní hodnocení musí nutně vymezit, v jakých chvílích, v jakém směru a z jakého důvodu je obviněnému kladeno za vinu nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany.
Není-li tomu tak, pak by se obhajoba měla domáhat nápravy porušení shora podrobně rozvedených ústavních práv obviněného přinejmenším následujícím způsobem:
- V rámci stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
- Prostřednictvím vnitřního i vnějšího dohledu.[2]
- Návrhem na vrácení věci do přípravného řízení.
- Účinným uplatňováním námitek porušení ústavních práv v průběhu řízení.
- Uplatňováním v rámci odvolacích důvodů.
Co se týče povinností státního zastupitelství navazujících na výše uvedené procesní kroky obhajoby, je namístě připomenout si základní ustanovení trestního řádu. Dle § 1 odst. 1 tr. řádu „řízení (…) musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti“. Dle 2 odst. 4 tr. řádu „trestní řízení projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (…)“. Dle § 2 odst. 5 tr. řádu mají orgány činné v trestním řízení „povinnost přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují (…) stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede (…) Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného.“ Z toho plyne, že „státní zástupce jako orgán veřejné žaloby v trestním řízení je přitom povinen přispívat k důvodnosti trestního stíhání, a tedy vést policejní orgán k nápravě nesprávných či neúplných usnesení o zahájení trestního stíhání“.[3] Ignorování, jednoduché smetení či blíže argumentačně nerozvedené odmítání obhajoby nutnou obranou bezpochyby představuje porušení základních povinností veřejné obžaloby.
Pokud jde o soud, tomu nepřísluší napravovat porušení základních povinností veřejné obžaloby [srov NS 5 Tdo 213/2017 (R 3/2018 tr.) citované výše, dále srov. II. ÚS 336/06 (56/2007 USn.[4])]. Mimo naprosto jednoznačně frivolní uplatňování obhajoby nutnou obranou by zásadně nemělo být připuštěno vedení řízení před soudem, aniž by z obžaloby (či alespoň dodatečného včasného vyjádření státního zastupitelství) nebylo postaveno najisto, v jakém směru a rozsahu je obžalovanému kladeno za vinu nenaplnění nebo překročení podmínek nutné obrany.
V případě, že by soud v průběhu řízení došel k závěru o jiném možném posouzení partikularit nutné obrany, než na kterých byla založena obžaloba, pak v souladu s výše citovanou judikaturou týkající se zákazu překvapivých rozhodnutí na to musí obžalovaného včas upozornit a umožnit mu, aby se v tomto směru účinně obhajoval.
Je zjevné, že pokud obžaloba byla založena na tom, že obránce nečelil útoku, pak jak těžiště dokazování, tak i právní argumentace budou zásadně jiné než při závěru o intenzivním excesu. Podobně dovození rvačky (vzájemného napadení) představuje zcela jiné skutkové i právní východisko než dovození extenzivního excesu. Posuzování putativní obrany bude odlišné od posuzování přímé hrozby útoku.
Návrh de lege ferenda
V širších společenských souvislostech má vedení nedůvodných trestních řízení proti osobám jednajícím v nutné obraně bezesporu odrazující efekt na odhodlání napadených osob se bránit. To platí o to více ohledně odhodlání nezúčastněných svědků pomáhat napadeným. Případy neodůvodněných trestních řízení uvedený dopad nejen prohlubují, ale navíc nabourávají také důvěru v právní stát. Následné výdaje státu v souvislosti s odpovědností za nezákonné trestní stíhání jsou vedle toho již jen podružným problémem.
Autor jakožto obhájce v posledních letech v řízeních s úspěšným koncem podával v intencích tohoto článku stížnosti, podněty, námitky i odvolání. Naloženo s nimi bylo v lepším případě lakonicky, v horším přehlížením předložené argumentace. Konečná osvobozující rozhodnutí pak představují trpký výsledek, uvážíme-li, že víceletá stíhání mají jako svou základní příčinu porušení základních zásad trestního řízení.
Bohužel v České republice policie a státní zastupitelství z obecných zásad trestního řízení a ústavních práv stíhaných osob nejsou schopny dovodit svou povinnost neignorovat obhajobu nutnou obranou, a to ani když jsou na to důsledně a opakovaně upozorněny obhájcem.
Autor je přesvědčen, že je namístě trestní řád doplnit o výslovnou povinnost orgánů činných v trestním řízení neignorovat § 29 tr. zákoníku.
Závěr
Obviněný má základní právo na podrobné seznámení s povahou a důvodem obvinění proti němu a na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby. Umožnění přípravy obhajoby musí být nejen formální, ale musí být splněno i v materiální rovině. Tedy, obviněný musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. To není možné, pokud obviněnému není zřejmé, jaký okruh otázek je pro řešení věci relevantní.
Pokud nedojde k zúžení předmětu řízení, resp. nebude postaveno najisto, v jakých aspektech a jakým způsobem je obviněnému kladeno za vinu nenaplnění či překročení okolností vylučujících protiprávnost, pak jediná efektivní obhajoba může představovat „vyjádření se ke všem eventualitám“.
Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud opakovaně shledaly jako porušení základních práv situace, kdy v průběhu řízení došlo ke změně právního hodnocení, aniž by měl obviněný účinnou možnost v tomto novém směru vést obhajobu.
Judikatura konstatovala porušení práva na obhajobu např. v souvislosti s postupnou změnou právní kvalifikace z podvodu na zneužívání informací v obchodním styku a na zpronevěru, aniž by na to byl obžalovaný s dostatečným předstihem upozorněn.
Obdobně judikatura shledala porušení základních práv v případech absence podrobného upřesnění blanketové trestní skutkové podstaty. Řízení, ve kterém není s dostatečným předstihem konkretizováno, jak měl obžalovaný nenaplnit či překročit meze nutné obrany, přitom představuje zásadní ztížení účinné obhajoby, ve svých dopadech obdobné či výrazně horší než v případě výše citované judikatury.
Konkretizace překročení mezí nutné obrany přitom v závislosti na okolnostech musí být jak právní, tak i skutková. Právní konkretizace představuje klasifikaci vybočení z mezí nutné obrany, popř. zda vůbec existovaly podmínky jednání v nutné obraně, a pokud nikoliv, proč. Skutková konkretizace znamená např. v případě dovozovaného extenzivního excesu přesné vymezení skutkového děje v okamžiku, k němuž mělo dojít k ukončení útoku (tedy např. údery obránce před tímto okamžikem jsou posuzovány v rámci nutné obrany, po něm již nikoliv).
Nelze účinně vést obhajobu ke všem relevantním otázkám, pokud to současně znamená povinnost vyjádřit se k úplně všem eventuálním otázkám. Vedení trestního řízení proti osobě uplatňující jednání v nutné obraně, aniž by v rámci obvinění, resp. obžaloby, bylo naplnění či překročení okolností vylučujících protiprávnost dostatečně určitě vypořádáno, představuje zásadní překážku možnosti vést obhajobu a porušuje základní práva obviněného.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Přednost materiálních požadavků nad formálními lze ilustrovat na možnosti zahrnout do popisu skutku odkaz na přílohy spisu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 120/2014.
[2] Srov. nepřímo související judikaturu Ústavního soudu ohledně povinnosti poškozeného domáhat se jak vnitřního, tak i vnějšího dohledu před podáním ústavní stížnosti v souvislosti s usnesením o odložení věci.
[3] Ústavní soud, sp. zn. II. ÚS 93/04 [75/2004 USn.].
[4] „V trestním řízení je úkolem soudů nejen rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, ale i poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky). Soud je tedy arbitrem, a není možné, aby byl zároveň pomocníkem, který upraví nebo doplní podání státního zástupce tak, aby mu mohl vyhovět, nebo aby za tím účelem napravil vadný postup kteréhokoliv z orgánů veřejné žaloby).“ Ústavní soud, sp. zn. II. ÚS 336/06 [56/2007 USn.].
Diskuze k článku ()