Pro obviněné a obžalované se pak trestní řízení stává značně nepředvídatelným, když netuší, v jakém směru je jim kladeno za vinu nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany. Článek tuto praxi kriticky hodnotí ve světle ústavně a mezinárodněprávně zaručených práv obviněného.
Obvinění „pro jistotu“
Dle § 160 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), policejní orgán zahajuje trestní stíhání „nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin (…)“. Zatímco v říšském trestním zákoníku č. 117/1852 ř. z. byla nutná obrana umístěna v samém počátku v § 2, v současném trestním zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., dále „tr. zákoník“) je upozaděna až v § 29. To může některé policejní orgány a státní zástupce svádět k závěru, že posouzení okolností vylučujících protiprávnost by mělo být těžištěm jiné než úvodní fáze řízení.
Opak je pravda. Vznesení obvinění představuje zásadní zásah do práv člověka. Dochází k významnému narušení možností volné volby brát se o vlastní štěstí jakožto inherentní součásti lidské svobody.[1] Přestože jde o neveřejnou fázi řízení, tato skutečnost se zpravidla určitému okruhu osob stane známou, což má dopady na pověst a čest obviněného. V závislosti na povaze obvinění a charakteru osoby může samotné obvinění a obava z jeho dopadů na život (ať už reputační, profesní, či možný trest odnětí svobody) vést ke vzniku trýznivých psychických stavů i následků na zdraví.[2]
V prakticko-právní rovině usnesení o zahájení trestního stíhání, které by bylo později zrušeno s odkazem na naplnění podmínek nutné obrany, představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stát pak nese odpovědnost jak za přímou škodu způsobenou náklady obhajoby, tak i případnou nemajetkovou újmu. Tato škoda by následně mohla – a měla – být vymáhána po jejím původci, tedy osobě, která nezákonné rozhodnutí vydala, a osobě, která jeho správnost potvrdila.
Obžaloba překvapením, odsouzení zahalené tajemstvím
Na výše uvedený přístup „obvinění pro jistotu“ lze nahlížet s určitou dávkou pochopení – byť bez shovívavosti či prominutí – v případě profesionála v oblasti kriminalistiky. Obdobný chápavý přístup ale nemá místo v případě profesionálů v oblasti práva, ať už jde o státní zástupce, či soudce. Bohužel v praxi dochází k ignorování důsledně uplatňované obhajoby nutnou obranou i ze strany státních zástupců, a někdy dokonce i soudu. Trestní řízení se pak stává vskutku kafkovským procesem, v němž se obžalovaný může důvodně zamýšlet, zda jeho konečným trestem nebude proměna v obřího brouka.
V praxi autora tohoto článku představují „obvinění pro jistotu“ v případě méně závažných trestných činů spíše pravidlo než výjimku. Na ignorování možné nutné obrany pak bývá založen i celý následující postup státních zástupců. Takto např.:
- V případu řešeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 (výtržnictví, těžké ublížení na zdraví) se orgány činné v trestním řízení k důsledně a velmi podrobně uplatňované obhajobě nutnou obranou poprvé vyjádřily až v průběhu závěrečné řeči státní zástupkyně. Obžalovaný zproštěn, neb jednal v nutné obraně (2021).
- V případu řešeném před Okresním soudem v České Lípě (výtržnictví, ublížení na zdraví) policie, státní zastupitelství i prvostupňový soud navzdory obviněným důsledně uplatňované nutné obraně tento aspekt případu zcela ignorovaly; stíháni byli oba aktéři incidentu. Odvolací soud následně věc předal do přestupkového řízení, kde se obžalovaný teprve dočkal zproštění, neb jednal v nutné obraně (2022).
- V případu řešeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích (výtržnictví, ublížení na zdraví) obžalovaný (1) v trestním oznámení, (2) při podání vysvětlení, (3) ve stížnosti proti zahájení trestního stíhání a (4) při výslechu uváděl, že se bránil útoku; stíháni byli oba aktéři incidentu. Krajské státní zastupitelství v návaznosti na podnět k výkonu dohledu, kterým se obžalovaný bránil porušení svých ústavních práv spočívajícím v naprosté absenci argumentace či byť i snad náznaku myšlenkového pochodu ve vztahu k nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany, shledalo, že „s ohledem na charakter konfliktu (…) nepřicházelo hodnocení podmínek nutné obrany v úvahu“. Jakýkoliv náznak právní (či skutkové) argumentace opět absentoval (2022, řízení dosud neskončilo).
Značný rozsah možných právních otázek a skutkových partikularit souvisejících s § 29 tr. zákoníku
Většina případů, v nichž je účelně uplatňován § 29 tr. zákoníku, zpravidla vyžaduje podrobné právní posouzení ve vztahu ke třem až pěti dílčím aspektům nutné obrany. V úvahu typicky přichází zejména, nikoliv výhradně, následující partikulární otázky pro podrobnou právní analýzu:
Čelil obviněný zjevnému útoku na svou fyzickou integritu?
- NE
- Byl obviněný sám útočníkem?
- Přímá hrozba útoku?
- Pomoc v nutné obraně?
- Obrana jiného zájmu (např. domovní svoboda, majetek ad.).
- Aktivní příprava obviněného k obraně nebo příprava k útoku?
- Putativní obrana?
- Exces poškozeného, kterým překročil svou nutnou obranu?
- ANO
- Oprávnění poškozeného (např. občanské zadržení dle tr. řádu, svépomoc dle o. z.)?
- Rvačka/vzájemný útok?
- Zaviněný/vyprovokovaný útok?
- Okruh útočníků/živý nástroj/nezúčastněné osoby?
- Aberace?
- Intenzita obrany, resp. možný intenzivní exces?
- Délka trvání útoku a obrany, resp. možný extenzivní exces?
Nejenže je třeba správně identifikovat jednotlivé okruhy právní analýzy, ale je třeba pro každý z nich vymezit skutková východiska v rámci dokazování.
Většina situací nutných obran je navíc dynamických, a tedy je nezbytné správně rozdělit klíčové momenty, ty podrobně skutkově vymezit a následně provést právní posouzení nejen v celku, ale také v rámci jednotlivých částí. V typické situaci nejprve přichází verbální interakce, následována fyzickou interakcí nízké intenzity. Ta se zintenzivňuje, neboť útočník chce překonat odpor obránce. Současně obrana nemůže být úspěšná, pokud by nepřekonala intenzitu útoku.
Co je tedy předmětem řízení, pokud obžalovaný v hrubých rysech doznává skutek a obhajuje se naplněním podmínek nutné obrany, avšak orgány činné v trestním řízení se tváří, že § 29 tr. zákoníku neexistuje, případně jej odbydou lakonickým „neaplikuje se“? Jaké jsou reálné možnosti vedení účinné obhajoby, pokud má obžalovaný předvídat, v jakém ze 3 – 5 – 10 možných směrů může být teoreticky shledáno nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany? Na co se má zaměřit při dokazování, pokud neví, které partikulární momenty skutkového děje by pro něj měly představovat rozdíl mezi činem jinak trestným a trestným činem?
Je označení takového trestního řízení jakožto kafkovského procesu metaforou, nebo hyperbolou?
Záruky spravedlivého procesu a právo na přípravu obhajoby
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 3 písm. a) zaručuje právo obviněného, aby byl „podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu“, a v čl. 6 odst. 3 písm. b) právo na „přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby“. Obě ustanovení spolu souvisejí, neboť „právo být informován o povaze a důvodu obvinění musí být posuzováno s ohledem na právo obviněného na přípravu obhajoby“.[3] Evropský soud pro lidská práva dále shledal, že „spravedlnost řízení musí být posuzována ve vztahu k řízení jako celku“.[4] Obviněný má právo nejen na úplný skutkový popis skutečností, které jsou mu kladeny za vinu, ale „součástí práva na spravedlivý proces je také poskytnutí informací obviněnému o právním posouzení těchto skutků, přičemž tyto informace musí být podrobné“.[5] „Poskytnutí úplných a podrobných informací o obvinění proti obžalovanému je základním předpokladem pro zajištění spravedlivého procesu.“[6] „Obviněnému musí být v každém případě poskytnuty dostatečné informace, které jsou nezbytné k tomu, aby plně porozuměl rozsahu obvinění, které je proti němu vzneseno, a mohl si tak připravit náležitou obhajobu.“[7]
Čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) upravuje právo na spravedlivý proces, čl. 40 odst. 2 Listiny upravuje presumpci neviny a čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví právo obviněného, „aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby“. V návaznosti na toto ustanovení § 225 odst. 2 tr. řádu (obdobně § 190 odst. 1 tr. řádu) stanovuje povinnost soudu upozornit obžalovaného na možnost, že bude uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení. V případě jiného stejně přísného nebo méně přísného posouzení zákonná úprava takovou povinnost soudům neukládá, nicméně Ústavní soud ji dovodil právě z principu presumpce neviny[8] a práva na spravedlivý proces.[9] Tuto svou judikaturu Ústavní soud následně relativizoval v případě, kdy obviněný sice na změnu nebyl upozorněn, avšak svou obhajobu i tak v řízení vedl i v později změněném směru.[10]
Aplikovat lze také závěry vyslovené v souvislosti se stížností pro porušení zákona. Ústavní soud konstatoval právo obviněného se vyjádřit, a to protože „obhajoba musí mít šanci rozvinout argumentaci ministra spravedlnosti, tedy předložit k jeho argumentaci další právní názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona“.[11] Ústavní soud také výslovně konstatoval, že obviněný musí mít „kvalifikované možnosti skutkově a právně argumentovat, a tedy v případě svého nesouhlasu zpochybňovat argumenty obsažené v odůvodnění“.[12]
S právem na přípravu obhajoby úzce souvisí také zákaz překvapivých rozhodnutí, byť ten Ústavní soud ve svých rozhodnutích doposud výslovně pojil především s právem na spravedlivý proces a základními zásadami trestního řízení – zásadami ústnosti a bezprostřednosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny).[13] Ústavní soud své judikatorní závěry ohledně zákazu překvapivých rozhodnutí rozvíjel především v rámci přezkumu civilních rozsudků,[14] nicméně v míře, v jaké představují interpretaci základních ústavněprávních záruk spravedlivého procesu, jsou plně použitelné i na řízení trestní. Nejlepší shrnutí k této problematice lze nalézt právě v nálezu přezkoumávajícím civilní rozhodnutí, jehož soudcem zpravodajem byl prof. Šámal: „Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, hodlá-li vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení.“[15]
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Autor ze své praxe zná případy klientů ubránivších se útoku, kteří po dobu prověřování či trestního řízení pozastavili své plánované profesní či podnikatelské změny, odložili svatbu či rezignovali na stavbu domu na své parcele (místo napadení, kde Policie ČR „doporučila“ se nezdržovat).
[2] Obdobně trýznivé může být pro obránce neúměrně dlouhé prověřování věci: „Kdyby mě obvinili, tak bych aspoň věděl, na čem jsem.“
[3] Rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii ze dne 25. 3. 1999, č. 25444/94, odst. 54.
[4] Rozsudek ESLP ve věci Miailhe proti Francii (č. 2) ze dne 26. 8. 1996, č. 18978/91, odst. 43; rozsudek ESLP ve věci Imbrioscia proti Švýcarsku ze dne 24. 11. 1993, odst. 38.
[5] Op. cit. sub 3, odst. 51; rozsudek ve věci Dallos proti Maďarsku ze dne 1. 3. 2001, č. 29082/95, odst. 47.
[6] Rozsudek ESLP ve věci Mattocia proti Itálii ze dne 25. 7. 2000, č. 23969/94, odst. 59.
[7] Tamtéž.
[8] Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 639/03 [SR 10/2004, str. 369]: „Nepřípustná presumpce viny by zde spočívala v tom, že soud by úvahu, že jakýkoli procesní návrh obžaloby nemůže zvrátit nové právní hodnocení, opřel o pouhý, blíže nezdůvodněný předpoklad. Pokud tedy soud sám shledá nesprávnou právní kvalifikaci, musí se z hlediska presumpce neviny vypořádat s tím, zda není nové právní posouzení v nějakém ohledu založeno na úvaze, která by neobstála vůči námitce či důkaznímu návrhu obhajoby či obžaloby.“
[9] Ústavní soud, sp. zn. IV. ÚS 251/04: „Zákonodárce výslovně umožnil, aby výjimečně (v situacích, kdy je v přezkoumávaných rozhodnutích zjištěna právní vada) nemělo takové zjištění za následek zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. To však nic nemění na povinnosti dovolacího soudu jasně a přesvědčivě (i když třeba stručně) vyložit, že nastala zákonem předvídaná situace. Tato povinnost vyplývá z požadavků na výkon soudní moci v demokratickém právním státě, tak jak byly rozvedeny v ústavních zásadách spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.“
[10] Ústavní soud, sp. zn. I. ÚS 1303/12: „Avšak, i k této skutečnosti (tj. k event. podvodnému jednání) stěžovatelka (též) před krajským soudem sama svoji obranu směřovala. (…) Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze tedy objektivně dovozovat, že stěžovatelka neměla možnost účinné obhajoby proti právní kvalifikaci svého jednání jako podvodu.“
[11] Ústavní soud, sp. zn. IV. ÚS 202/05 [134/2006 USn.].
[12] Ústavní soud, sp. zn. IV. ÚS 426/09 [134/2009 USn.]. Citovaná právní věta byla vynesena v souvislosti s právem na odůvodnění (resp. doručení) vazebního rozhodnutí, nicméně lze ji plně aplikovat i v souvislostech tohoto článku.
[13] Ústavní soud, sp. zn. II. ÚS 445/06 [149/2008 USn.].
[14] Srov. Ústavní soud, sp. zn. IV. ÚS 544/98 [109/1999 USn.].
[15] Ústavní soud, sp. zn. IV. ÚS 1247/20.
Diskuze k článku ()