Nutná obrana, spravedlivý proces a právo znát předmět trestního řízení – část II.

Pro obviněné a obžalované se pak trestní řízení stává značně nepředvídatelným, když netuší, v jakém směru je jim kladeno za vinu nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany. Článek tuto praxi kriticky hodnotí ve světle ústavně a mezinárodněprávně zaručených práv obviněného.

Předchozí část článku si můžete přečíst zde.

Aplikace závěrů judikatury týkající se blanketové dispozice

Judikatura vyšších soudů se k problematice „kafkovských procesů nutné obrany“ přímo nevyjadřuje. Svou povahou se tomuto typu řízení nejvíce blíží procesy týkající se blanketové dispozice skutkové podstaty trestného činu. Podobnost je značná zejména v případě ekonomických trestných činů. Dopady řízení, v němž absentuje vymezení porušení konkrétních povinností dle blanketové dispozice, nebo v němž je ignorována existence § 29 tr. zákoníku, jsou co do možnosti účinné obhajoby v zásadě obdobné.

Při absenci širší judikatorní praxe je zde namístě podrobněji rozebrat usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 213/2017 [R 3/2018 tr.]. Ve věci šlo o odsouzení za porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soudy se spokojily s pouhým povšechným odkazem na § 8 zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Že dané ustanovení obsahuje celkem devět možných alternativ porušení, to už nalézací soudy za významné nepovažovaly – ani ve výroku, ani v odůvodnění.

Nejvyšší soud takový postup výslovně označil za porušující ústavní práva obviněného: „Takový postup soudů nižších stupňů (…) je též v rozporu s právem obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Obviněný totiž musí být seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu, aby se takovému obvinění mohl účinně bránit. Neví-li, jaké konkrétní jednání porušující kterou konkrétní normu (…) je mu vytýkáno, nemůže se účinně bránit a rozporovat naplnění znaků takové konkrétní normy. Je pak zkrácen na právu na obhajobu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen ‚LZPS‘) (především se vyvozuje z čl. 40 odst. 3 LZPS) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ‚EÚLP‘), zejména pak čl. 6 odst. 3 písm. a) EÚLP, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Uvedené ustanovení koresponduje s obdobně formulovaným čl. 5 odst. 2 EÚLP…).“ Toto výborné shrnutí bych si dovolil ještě doplnit o odkaz na čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle nějž je Česká republika právním státem. Kafkovský proces je antonymem právního státu.

Související povinnosti státního zástupce, obhájce a soudu

Pokud už je takový proces veden, jaké z něj plynou povinnosti státnímu zastupitelství, obhájci a soudu? V tomto ohledu je namístě opět široce citovat závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 213/2017 [R 3/2018 tr.]: „Nedostatek spočívající v absenci odkazu na konkrétní normu je u nás problém absence popisu skutku, nicméně obsahově souvisí mnohem spíše s právní kvalifikací, neboli důvod (skutek) byl obviněnému v zásadě znám, povaha obvinění však nebyla vymezena jednoznačně, (…). Tuto chybu lze vytýkat již policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování, jakož i státnímu zástupci jako veřejnému žalobci, jemuž primárně přísluší náležitá péče o řádnost popisu skutku (…), aby bylo zřejmé, v jaké konkrétní podobě mělo být blanketní ustanovení trestního zákoníku naplněno. Nedostatky v popisu skutku by ve větším rozsahu neměly napravovat soudy, které by se tak dostaly do role pomocníka veřejné žaloby a přestaly by být nestrannými orgány při rozhodování o vině či nevině obviněného (…).“

Pochopitelně obvinění, obžaloba či rozsudek by neměly podrobnou právní kvalifikaci tvrzeného jednání v nutné obraně obsahovat v popisu skutku, ale v odůvodnění. V tomto ohledu problematiku blanketové dispozice a posuzování nutné obrany spojuje materiální dopad do práva na výkon obhajoby, nikoliv formální[1] stránka.

Obhajoba by měla důsledně trvat na tom, aby byl předmět trestního řízení jednoznačně vymezen, což v souvislostech namítané nutné obrany představuje především podrobné skutkové a právní hodnocení jednání obviněného v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě. Takové právní hodnocení musí nutně vymezit, v jakých chvílích, v jakém směru a z jakého důvodu je obviněnému kladeno za vinu nenaplnění či překročení podmínek nutné obrany.

Není-li tomu tak, pak by se obhajoba měla domáhat nápravy porušení shora podrobně rozvedených ústavních práv obviněného přinejmenším následujícím způsobem: