Ústavní právo | Karolina Drachovská | 18.12.2018 Také v kategorii:
Ostatní

Rozhovor - JUDr. Jiří Nykodým: Mě nezajímá, kým člověk je, ale zajímám se o to, s jakou kauzou přišel a zda je tato z pohledu práva řešitelná Zdroj: express.cz

Rozhovor - JUDr. Jiří Nykodým: Mě nezajímá, kým člověk je, ale zajímám se o to, s jakou kauzou přišel a zda je tato z pohledu práva řešitelná

Profesní etika je jakýsi soubor pravidel, která dopadají na konkrétní profese. S vymezením etických pravidel se pak setkáváme zejména v profesích, jejichž představitelé přichází do kontaktu s lidmi (lékaři, psychologové, právníci), neboť ti musí řešit velmi citlivé problémy, lidé si k nim přichází pro radu, když sami věci nerozumí.

Karolina Drachovská

Karolina Drachovská

redaktor

Karolina Drachovská

redaktor

Jak vypadají etická pravidla v praxi? Jak se liší etika advokáta od etiky soudcovské? Kam až sahá povinnost mlčenlivosti? Do jaké míry se může soudce vyjadřovat k projednávaným kauzám a jak s odstupem téměř deseti let vzpomíná JUDr. Jiří Nykodým - advokát a soudce druhého Ústavního soudu - na ,,kauzu Melčák"? Odpovědi nejen na tyto otázky prozradil v následujícím rozhovoru.

I. Úvod:

Proč jste se rozhodl vydat cestou studia právnické fakulty? 

Určitě na to měl vliv můj strýc - bratr mé maminky, který byl vystudovaný právník, i když pak právo vlastně vůbec nedělal. Skončil roce 1929 v období krize, takže se dlouho nemohl nikde uchytit a po válce se dostal mezi tzv. "75 000" do výroby. Byl absolutně nepraktický, přitom svým způsobem mimořádný člověk - opravdový intelektuál se vším všudy, byl velmi jazykově nadaný - uměl asi 15 jazyků. Když ho pak poslali do výroby, nechtě na sebe vylil kyselinu, v důsledku čehož ho od této práce osvobodili a začal pracovat v Ondřejově na hvězdárně a to ho nesmírně bavilo. Měl rovněž obrovské predispozice k přírodním vědám, takže se zde uchytil nejen jako právník a začal publikovat v zahraničních časopisech "o hvězdách". Takže pro studium práv jsem se rozhodl proto, že v rodině už právník byl, byť on se právu v praxi moc nevěnoval.

Takže ,,zakladatelem právnické tradice” byl ve Vaší rodině Váš strýc?

Ano. Práva vystudovala ještě moje sestřenice, tedy dcera mého strýce, takže on skutečně nechtěně založil tradici.

Máte nějaký svůj profesní právnický vzor?

Začínal jsem u doktora Reisse, což byl vynikající civilista. Hojně publikoval - kdybychom se podívali do právnické literatury v období od roku 1950 do roku 1974, kdy zemřel, našli bychom dlouhou řadu jeho článků. Publikoval i ,,populárně-naučné” texty, které vycházely v Rudém právu. Byl tedy velmi literárně činný, ovšem na úkor výkonu advokátní praxe. Tu se snažil každému rozmluvit. 

II. Profesní etika v právu:

Co podle Vás patří k hlavním morálním vlastnostem, kterými by měl být každý student práv, a později i každý praktikující právník, vybaven? 

Dle mého názoru by měl především být slušný. Každá slušnost má své meze, což znamená neprosazovat se za každou cenu. Záleží však na tom, v jakém postavení právník je. Je-li v postavení advokáta a zastupuje jednu ze stran, tak samozřejmě musí respektovat přání svého klienta, je v situaci, kdy své straně musí věřit - ona má tu pravdu. 

Ale když je v postavení soudce, je situace úplně jiná. Tam naopak musí vnitřně zpochybňovat tvrzení každého a shromažďovat ke každému tvrzení důkazy, a teprve na základě těchto důkazů uvěřit jedné nebo druhé straně. V tom je zásadní rozdíl. Stejně tak ani například notář není zástupcem jedné nebo druhé strany, čili i on musí být trochu nad věcí a zaujímat objektivní stanoviska. Ale pokud mám uvést nějaká zastřešující pojítka, je to asi slušnost a kolegialita. Těmi by měl být vybaven každý (právník). 

Určitá část společnosti volá po zavedení etického kodexu závazného pro všechny soudce a státní zástupce. Vy máte jako advokát s etickým kodexem bohatou zkušenost. Je však nutné zakotvovat morální pravidla výkonu právnické profese do oficiálních kodexů? 

Vidím v tom určitý problém. V prvním ročníku studia v předmětu teorie práva se všichni učí o tom, že etika a etická pravidla nejsou právem, ale jsou to nepsaná pravidla chování. Avšak když je začneme sepisovat do takových etických kodexů, tento charakter ztrácejí. Takže je otázka, zda po sepsání - i když se to jmenuje nadále "etická pravidla" - jsou to stále jenom morální normy mezilidského soužití, nebo zda se tím stanou již normami právními. Já osobně se domnívám, že když daná pravidla sepíšeme, aplikujeme a jejich případné porušení může být předmětem kárného řízení, nejde už o pravidla etiky, ale o právní normy, stejně jako je tomu u advokátů, kteří oficiálně závazný kodex mají.

Souhlasil byste tedy s takovými závaznými normami i pro ostatní právnické profese?

Myslím si, že by nebylo úplně od věci, kdyby nějaká pravidla, která by se dala zobecnit a jejich dodržování vynutit, měly mimo advokátů i ostatní profese. Sklidilo by to úspěch i u řady advokátů, kteří se za současného stavu po právu ptají, proč oni se mají řídit nějakými závaznými etickými pravidly a ostatní si v zásadě mohou dělat, co chtějí. V tomto smyslu by tedy nebylo od věci, kdyby byly základní závazné normy přijaty i ostatními právními profesemi.

Existuje však vůbec nějaká cesta, kterou člověka učit, jaký způsobem se má v dané situaci zachovat nebo si na to musí přijít každý sám?  

Kdybychom řekli, že cesta neexistuje, tak bychom vlastně popřeli například rodičovskou výchovu, protože rodiče vás určitě vychovávali k tomu, jak se máte chovat, že máte zdravit sousedy, pouštět starší v tramvaji sednout, a podobně. Takže si myslím, že to určitě lze. 

Pokud to tedy lze, měla by se profesní etika právníků stát na právnických fakultách povinným předmětem?

Myslím si, že by samy jednotlivé profese měly dbát o to, aby byla etická pravidla dodržována. Etika je jiná pro soudce, jiná pro advokáty, notáře a jiná pro státní zástupce. Takže se domnívám, že by nebylo úplně realizovatelné začít s tím již v začátcích studia, kdy ještě studenti neví, jakému povolání se budou věnovat. To by si to pak taky mohli třeba plést ...

III. Profesní etika advokátů:

Advokát je při výkonu své funkce vázán mlčelivostí. Na druhou stranu je ale i advokát jenom člověk. Kam až tato mlčenlivost sahá? 

Když si vezmeme např. modelovou situaci, kdy je advokátův klient známý spisovatel, který se rozhodne napsat svůj nový román pod pseudonymem. Tento advokát přijde večer domů a jeho manželka, kadeřnice, se mu chlubí jaké slavné "hvězdy" dnes její nůžky stříhaly a co všechno se dozvěděla. Advokát by se taky rád svěřil o náplni svého pracovního dne, neboť své manželce věří a je si jist, že udrží každé tajemství. Pokud se manželce svěří, poruší tím profesní etiku? 

Moje žena je lékařka, já jsem advokát, takže bychom si mohli vzájemně porušovat své povinnosti mlčenlivost - lékařské i advokátní. Na základě vlastní zkušenosti však mohu říci, že my se doma o práci nebavíme a svá "tajemství" si tak nesdělujeme. Moje žena mi neříká, který pacient u ní byl s jakými zdravotními problémy a já jí zase neříkám, který klient a s čím přišel za mnou. Občas se stane, že za mnou pošle svého pacienta (neboť má svou ordinaci ve stejné budově jako já svou kancelář, jen o patro níž) a já svého klienta za ní, ale jen na úrovni "já Vám to domluvím s mojí ženou". Myslím si tedy, že povinnost mlčenlivosti se vztahuje i na rodinný život a že nemám právo ji porušit jenom proto, že hovořím se svojí ženou. Ono by se taky mohlo stát, že by se se mnou rozvedla, a pak by se třeba taky mohla mstít.

Dostal jste se někdy do situace, kdy pro Vás bylo obtížné vnitřně se ztotožnit se zastupováním nějakého klienta?

Čas od času vás téměř každý klient někdy naštve. Člověk si na to ale do jisté míry zvykne a může se i snažit určitým situacím předcházet. Doktor Reiss, u kterého jsem jsou svou advokátní praxi začínal, vždy na toto téma říkával: "Když za vámi přijde klient a bude stát kauza na samém začátku, slíbí Vám jako odměnu zlaté tele. Když vyhrajete v prvním stupni, tak už to bude jen zlaté prase. A když vyhrajete v odvolačce, tak Vám nezaplatí ani soudní výlohy." Z toho vyplývá, říkejte si o zálohy dopředu ... 

Pokud mám ale odpovědět vážněji, tak jsem se během své dlouhé advokátní praxe samozřejmě dostal i do situací, kdy jsem byl nucen ukončit zastupování - situací, kdy mě klient svými návrhy již tak iritoval a považoval jsem je za tak absurdní, že jsem mu řekl, že tohle já nedělám a pokud si stejně na svém trvá, tak musí jít k jinému advokátovi. A on si to buď uvědomil, nebo šel jinam.

Existuje obecný typ klienta, kterého byste za žádných okolností nezastupoval?

Každý má právo na spravedlivý proces a dle mého názoru by advokát neměl kádrovat, stejně jako škatulkovat lidi a klienty si (ne)vybírat na základě a priori stanovených požadavků. Mě tedy nezajímá, kým člověk je, ale zajímám se o to, s čím přišel, co má za kauzu a zda je tato z pohledu práva řešitelná či nikoliv. Zároveň je tady však ještě rovina spravedlnosti. Člověk nemá rád, když je něco dopředu nespravedlivé ...

S účinností novely zákona o advokacii bylo zakotveno právo na bezplatnou právní pomoc. Už jste ve své praxi právní služby dle této právní úpravy poskytoval?

Nestalo se mi, že by za mnou někdo přišel přímo s tím, že má právo na bezplatné právní zastoupení. Jsou však situace, kdy za mnou přijde pacientka mé ženy, nějaká babička, která má nějaký problém, tak jí sdělím svůj názor, ale ani při nejmenším by mě nenapadlo říkat si za to o nějakou odměnu. Ona se často sama zeptá, ale vždy to odbydu slovy "to nechte na příště, až půjde opravdu o nějaké zastupování". Takže takovéto rady běžně vyřídím takzvaně "mezi dveřmi" a vůbec by mě nenapadlo si za to o něco říkat. Dokonce je mi to i žinantní. Pokud za mnou přijde někdo z ulice a zeptá se, co si o jednoduchém problému myslím, nikdy bych neřekl, dejte mi za to pět set korun. Možná se dopouštím nějakého profesního přestupku, protože právní pomoc je zásadně za úplatu a já si za to nic neřeknu, ale rozhodně se na to tak nekoukám. 

A měly by být tzv. pro bono služby povinné pro každého právníka ze zákona nebo by je advokáti měli konat dobrovolně z vlastního vnitřního přesvědčení?

Myslím si, že by bylo dost správné, kdyby to právníci dělali, ale je mi trochu proti srsti, aby to byla jejich povinnost. Měla by to být jejich slušnost. Kdyby mi někdo řekl, že tady máme situaci, kdy bude člověk nepohyblivý a řeší takový nebo onaký problém, tak by mi asi nevadilo za ním někam dojít nebo mu zprostředkovat pomoc.

IV. Profesní etika soudce:

Soudce je povinen se při výkonu funkce i v osobním životě vždy chovat způsobem, který neohrožuje důvěru odborné ani laické veřejnosti v soudcovský stav. Na druhou stranu soudce je také jenom člověk, který žije společenským životem, má přátele, rodinu, zájmy... Lze vůbec tyto dvě roviny skloubit dohromady? Jak?

Pokud je soudce opravdu soudce, tak se musí nad takové věci povznést. Nejsem přívržencem trendu, který se teď masivně rozšířil - tedy soudci uzamčení před veřejností, kteří nemají možnost se dostat do kontaktu se stranami ani v soudní budově. Podle mého názoru soudce, který se nechá tímto ovlivnit, nemůže být dobrý soudce. Je však otázka, kde leží ta hranice, aby kamarádství již přerostlo do podjatosti.

Může se soudce vyjadřovat ke kauzám, které rozhodoval? Jakou roli hraje v takovém případě časové hledisko?

Proč by nemohl? Soudce nějakým způsobem rozhodl, své rozhodnutí odůvodnil a když je následně například médii dotazován, zda je jeho rozhodnutí spravedlivé, je to naprosto legitimní. Pokud je kauza pravomocně rozhodnutá, je naopak namístě, aby se veřejnost mohla seznámit s argumenty, s nimiž soudce pracoval a čím se při rozhodování řídil. Rozhodnutí jsou mnohdy pro veřejnost nepochopitelná a právě například taková vyjadřování soudců mohou lidem pomoci lépe jim porozumět. 

A jak se Vy s odstupem času díváte například na kauzu Melčák? 

To je jedna z klíčových kauz, které byly rozhodovány v éře, kdy jsem byl já u Ústavního soudu. Já si myslím, že to bylo správné rozhodnutí, taky proto jsem pro něj hlasoval. Ale uznávám, že je to na hraně. Problém věci spočívá v charakteru rozhodnutí Parlamentu, který příjme jednorázový ústavní zákon (volební období XY končí k datu tomu a tomu ...) a ještě navíc řešení s tím výsledkem, aby měli politici požitky z "poslancování" až do konce. Do jisté míry to může být až náznak jistého korupčního jednání. Takové rozhodování je podle mě nemravné, když navíc bylo ovlivněno tím, že poslanci přistoupili na dané řešení pod podmínkou, že si zachovají svoje poslanecké platy.

Myslíte si, že by plénum s vědomím kritiky, která se po vyhlášení tohoto nálezu snese, rozhodovalo jinak? 

To si upřímně řečeno nemyslím, protože to, že taková kritika přijde, si všichni dobře uvědomovali. Vědělo se, že je to hodně kontroverzní rozhodnutí. Ale pořád je to rozhodnutí, které do určité míry stanovuje meze výkladu Ústavy, a hlavně pak výkladu čl. 9 odst. 2. Stejně tak je to pro zákonodárný sbor i hranice toho, co si může dovolit, toho, že ani on si nemůže dělat vše, co se mu zlíbí. Proto je to klíčové rozhodnutí, to jsou ty meze, které někdo stanovit musí.

Osoby, které vykonávají svá povolání dlouhou dobu může postihnout jakási ,,profesní slepota”. Žádal jste někdy o radu u svých blízkých? Ptal jste se například své ženy či maminky, jak vidí danou věc a co je z jejich ,,laického” pohledu spravedlivé?

Když jsem byl u Ústavního soud, shodou okolností jsem projednával několik případů, které se týkaly zdravotnictví. Takže v obecné rovině jsem se své ženy samozřejmě zeptal, co říká tomu nebo onomu. Kdybych tu možnost neměl, tak bych předmětný dotaz musel činit na příslušnou komoru, která by mi dala své stanovisko. V takových případech pak Ústavní soud může rozhodnout, zda stanovisko bude akceptovat a zahrne ho mezi podklady, jež využije pro následné rozhodnutí. Hovoříme pak o takzvaném "příteli soudu" neboli amicus curiae, který existuje a soud k němu může, ale taky nemusí přihlížet a sám rozhodne, jakou váhu jeho myšlenkám dá. A já jsem měl tu výhodu, že občas tímto přítelem soudu pro mě mohla být moje žena ...

V říjnu proběhlo jmenování nových soudců, mezi nimiž jsou hojně zastoupeny osoby z jiných právnických povolání. Například na Nejvyšším správním soudu povolání odborníků ,,zvenčí” funguje. Vy sám jste dalším dobrým příkladem. Souhlasíte s takovým postupem nebo by měli být upřednostňováni soudci kariérní?

Upřímně řečeno si nemyslím, že by současné uspořádání obecných soudů, tedy v pojetí karierní záležitosti, bylo dobré řešení. Z mého pohledu by bylo lepší, kdyby měl každý soud k dispozici odborný aparát, který by kauzu připravoval, omezený počet soudců na omezenou dobu (10, 15 let), kteří by rozhodovali. A ti by pak po uplynutí stanovené doby, už minimálně v zájmu zachování objektivity, museli přejít do jiné právnické profese. Obdobně jako je to například nyní u Ústavního soudu. 

A souhlasíte se současným systémem ,,rotování” soudců mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu? Nebo by bylo lepší, kdyby bylo složení senátu po celou dobu výkonu mandátu neměnné?

Tento současný stav je důsledek ne zrovna uváženého složení a celkové koncepce prvního Ústavního soudu. Většina zemí to má upraveno tak, že se po třech, čtyřech letech vystřídá třetina soudu, čímž se usiluje o to, aby nedošlo k navázání osobních kontaktů ve stylu: "Tady mi kolega přispěl k tomu, abych prosadil svoje rozhodnutí, tak já za to budu akceptovat jeho názory v něčem jiném". Současná koncepce personálního obsazování a střídání soudců dle mého názoru vzbuzuje určité pochybnosti, zda je takový postup správný z hlediska zásady zákonného soudce, neboť věc napadne, když je senát nějak složený, avšak projednává se za situace, kdy už je senát složen jinak. Můžete sice namítat, že když soudce ze soudu odchází, nastane obdobná změna, avšak to je něco jiného. Daný soudce je nahrazen soudcem úplně novým. Ale v současné době soudci zůstávají, jen přechází do jiného senátu. Je to evidentní chyba toho, kdo zákon v roce 1992 připravoval. 

Pociťoval jste při výkonu mandátu ústavního soudce výhodu bohatých zkušeností z advokacie?

Nepochybně. V žádné jiné právnické profesi, včetně té soudní, nemá nikdo takový zásah do všech možných oborů jako advokát, který vykonává tzv. obecnou praxi, v rámci které dělá civilní, trestní věci i ostatní veřejnoprávní záležitosti. To je nejlepší praxe pro ústavního soudce, protože ten se také zabývá vším a není nijak specializován. Tato otázka souvisí s již zmíněnou problematikou karierních soudců. Zkušenosti z jiných právních profesí jsou ohromnou výhodou, jen opakuji, že by to dle mého názoru neměla být funkce na doživotní, tedy přesněji do 70 let - abychom soudcům neodpírali důchod, ale na určitou omezenou dobu, aby se z rozhodování nestala rutinní záležitost.  

Pomohly Vám naopak zkušenosti ústavního soudce po návratu zpět do advokacie? Znáte teď například recept, jak napsat dokonalou ústavní stížnost? 

Určitě ne. Advokacii jsem před tím dělal přes třicet let, deset let jsem byl u Ústavního soudu, ale po skončení mandátu soudce jsem se tak rychle vrátil zpět do zažité praxe advokáta, jako by ta desetiletá přestávka ani nebyla. Ne že bych nebyl schopen využít toho, co jsem se v Brně naučil, ale pokud píši ústavní stížnost, tak rozhodně ne s vědomím, že tohle nemůže projít, tak to nebudu podávat. Já zastávám názor, že statisticky vždycky stojí za to se alespoň pokusit, když to má samozřejmě hlavu a patu a nejde na první pohled o totální nesmysl.

V. Profesní etika soudce vs. profesní etika advokáta:

Čím se liší profesní etika soudce od etiky advokáta?

Profesní etika advokáta je jednodušší v tom smyslu, že on má jen jednoho klienta a je v pozici, kdy zastupuje jeho zájem. Má vlastně profesní povinnost věřit tomu, že to, co mu klient říká, je pravda. Naopak soudce má v tomto ohledu situaci podstatně ztíženou tím, že má před sebou hned dvě pravdy (když jde o klasický civilní spor), a pak na základě důkazů a dle svého vnitřního přesvědčení musí rozhodnout. Pravděpodobně se mu nepodaří odhalit pravdu absolutní, ale na základě předložených důkazů musí vyhodnotit, kdo má tu pravdu větší. Situace je těžká tím, že nikdy není věc stoprocentně jasná a on se prostě musí nějak rozhodnout. 

Vaše postavení ústavního soudce bylo do značné míry odlišné od rozhodování soudů obecných, ale i soudce Ústavního soudu musí na konci řízení vydat rozhodnutí. Co Vám tedy pomáhalo rozhodnout? 

Jak jsem již uvedl, jde o otázku hodnocení důkazů. V podstatě je to kalkulace jednotlivých hromádek předložených důkazů, kdy nejde o počet, ale o jejich váhu. Čili jsem stál v situaci, kdy jsem všechna tato hlediska musel vzít v potaz, zvážit a na základě toho vydat adekvátní rozhodnutí. Ale to, že se zmýlím, nikde vyloučeno nebylo.

Soudce je jenom člověk, a proto zde také funguje systém odvolání. Horší je, když se soudce mýlí u Ústavního soudu, tam je ta odpovědnost obrovská, neboť mnoho jiných cest již nezbývá. Na úrovni okresního soudu je soudce v zájmu rychlosti řízení pod časovým tlakem - nejen, že musí rozhodnout, ale jeho rozhodnutí by mělo přijít včas. Zde je však pojistkou možnost cesty přes odvolání, dovolání, ústavní stížnost až do Štrasburku.

VI. Právo a umělá inteligence:

Současným trendem je invaze umělé inteligence a robotů téměř to všech oblastí lidského života. Hrozí podle Vás, že budou právníci (alespoň v nějakých činnostech) nahrazeni roboty? 

Já si hlavně neumím představit, že by robot dokázal spravedlivě posoudit nějakou kauzu. To není prvně, co se takové myšlenky objevují. Vzpomínám si, že když jsem ještě studoval na právnické fakultě, tak komunistický režim zcela výjimečně povolil studentský Majáles a tam studenti přišli s počítačem, který bude chrlit právní rozhodnutí. Rozhodně to nebylo dotaženo do takových detailů, se kterými přichází věda dnes, ale není to tedy úplně nová myšlenka.

Pořád je to však jen umělá inteligence, která nemůže nikdy dosáhnout úrovně všech úvah, které zvažuje soudce člověk. Co jeho omyl? Jeho technická chyba? Rozhodně nemůžou roboti ovládnout všechno. Dá se vystihnout hodně věcí - například si dovedu představit, že automat bude rozhodovat o opakujících se pohledávkách za nezaplacené televizní poplatky, a teprve když si proti takovému rozhodnutí podá někdo opravný prostředek, bude se případem zabývat živý soudce. Ale takový postup by připadal v úvahu opravdu jen v takto jednoduchých záležitostech, kdy vlastně nejde o posuzování práva jako takového. Představa, že člověka nahradí roboti, je tedy absurdní.

ústavní soudce rozhovor advokát etika

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze