K odpovědnosti státu za nezákonné přestupkové řízení a otázce přiznání náhrady nákladů právního zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb.

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel čelil obvinění ve věci přestupku v provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit tím, že na parkovišti řídil automobil, se kterým při vyjíždění z parkovacího místa couváním ohrozil jiné vozidlo. Magistrát města Ostravy zahájil se stěžovatelem řízení o přestupku, které bylo přerušeno za účelem vypracování znaleckého posudku. Znalec však konstatoval, že z dokumentace pořízené policejním orgánem nebylo možno seznat konečné postavení vozidel a zodpovědět tak otázku, zda byla či nebylo obě vozidla před střetem v pohybu. Správní orgán mj. i proto uzavřel, že v jednání stěžovatele nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a řízení zastavil. Stěžovatel poté neúspěšně žádal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem o náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění Ministerstvo dopravy. Obrátil se proto na Obvodní soud pro Prahu 1 s žalobou o zaplacení částky 4 719 Kč, představující náklady vynaložené na právní zastoupení před správním orgánem. Obvodní soud žalobu zamítl, což odůvodnil zejména tím, že v případě zastavení přestupkového řízení nelze automaticky dovozovat odpovědnost státu podle zákona o odpovědnosti za státu tak, jak tomu bývá v případě škody vzniklé zahájením trestního řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nelze tedy podle něj dovodit odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno, a nebyl tedy prokázán nesprávný úřední postup. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítal, že mu vznikla škoda v podobě nákladů obhajoby v důsledku nedůvodně vedeného přestupkového řízení. Domnívá se, že na tyto situace lze analogicky vztáhnout ustálenou rozhodovací praxi, podle které odpovědnost státu je vyvozována též v případech, kdy byla škoda způsobena zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením.

Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeným rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud dosud přiznal náhradu nákladů řízení o přestupku stěžovateli ve věci sp. zn. II. ÚS 3005/14, avšak za jiného skutkového stavu (uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty). Nyní jde o situaci, kdy došlo k zastavení řízení o přestupku z důvodu na straně orgánu veřejné moci.

V projednávané věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření policejního orgánu, že stěžovatel spáchal přestupek, a že správní orgán byl povinen řízení o přestupku zastavit kvůli pochybením policejního orgánu při dokumentaci nehody. V důsledku tohoto postupu je nutno v této konkrétní věci hledět na oznámení o zahájení řízení o přestupku spojené se sdělením obvinění z přestupku a na něj navazující řízení o přestupku jako na nezákonné. Za období od zahájení přestupkového řízení by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada nákladů obhajoby, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o přestupku vznikly.

Ústavní soud však současně zdůrazňuje, že v každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí a tedy spojovat s případným uplatněním nároku na náhradu škody. Je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v rámci konkrétního řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1099/19 je dostupný zde.