I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudky Nejvyššího soud a Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obžalovaný [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník 1)] byl uznán vinným, že dne 11. 3. 2014 způsobil dopravní nehodu tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy na pozemní komunikaci a vysoce překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, v důsledku čehož při průjezdu zatáčkou rychlostí 110 km/hod. nezvládl řízení, vyjel s vozidlem mimo vozovku a následně došlo k jeho odražení na přilehlý chodník, po němž šla tehdy třináctiletá dívka, která utrpěla smrtelné zranění [dívka byla dcerou stěžovatelky 1) a stěžovatele 2) a sestrou stěžovatelky 3)]. Vedlejší účastník byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a byl mu uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na 8 let. K uvedenému trestnímu řízení se stěžovatelé připojili s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, a to ve výši 3 000 000 Kč u každého z nich. Každému ze stěžovatelů byla přiznána náhrada za duševní útrapy v důsledku usmrcení blízké osoby ve výši 1 000 000 Kč a se zbylou výší nároků byli stěžovatelé odkázáni na řízení občanskoprávní. V rámci civilního řízení přiznal soud prvního stupně stěžovatelce 1) částku 1 000 000 Kč, stěžovateli 2) částku 900 000 Kč a stěžovatelce 3) částku 500 000 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka 1) Krajský soud v Ostravě potvrdil prvostupňový rozsudek v rozsahu 200 000 Kč pro stěžovatelku 1) a ostatním stěžovatelům odškodnění nepřiznal. Vyšší částku by podle odvolacího soudu bylo možno přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo k nim soud nepřihlédl. Částky již vyplacené v adhezním řízení stěžovatelům 2) a 3) přitom shledal jako dostatečnou satisfakci a u stěžovatelky 1) zohlednil další skutečnost, a to její přítomnost na místě nehody, kdy viděla svou dceru s devastujícími poraněními, aniž by jí ona sama mohla jakkoliv pomoci. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavnímu soudu sice nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by předmětná náhrada měla být přiznána, nicméně i při respektu k diskreci obecných soudů tyto musí dbát o to, aby výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech (i kritériích) a aby mezi její výší a způsobenou osobnostní újmou byl přiměřený vztah (nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03).
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, že krajský soud při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu zvolil pro své posouzení referenční rámec chybně, neboť ten spočívá v odmítnutí soudu zabývat se z hlediska všech kritérií – včetně těch, která již byla uplatněna v trestním řízení – totožným nárokem, jaký již byl stěžovateli ne zcela úspěšně v trestním řízení uplatněn.
Krajský soud však měl nejprve k výši přiměřeného „odškodnění“ dospět na základě vlastního posouzení všech relevantních kritérií a následně částku již přiznanou v trestním řízení ve výši přisouzené náhrady zohlednit. Nepostupoval-li tak krajský soud a řádně nevyložil, jakým způsobem všechna jednotlivá kritéria posoudil, ani jak se každé z kritérií podílelo na určení konečné výše relutární náhrady, neodpovídá jeho napadené rozhodnutí požadavku řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud současně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že vytýkaný způsob – jakým krajský soud ke stanovení výše odškodnění dospěl, a který je odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – je zhojen konstatováním krajského soudu, že již přiznané peněžité částky jsou přiměřené. Jde totiž o závěr, který krajský soud neopírá o náležité vlastní hodnocení všech relevantních kritérií, jak ve věci učinil okresní soud.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného dodává následující. Obecné soudy mají široké meze diskrece, kterou musí použít tak, aby ve výsledku dostály požadavkům řádného a především spravedlivého rozhodnutí, odůvodněného kritérii tohoto druhu náhrady škody. Ústavně konformní výklad § 2959 občanského zákoníku, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů); jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny (blíže k tomu viz rovněž nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19).
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 79/2020
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()