Náhradní mateřství v českém právu

Jelikož v českém právu není zakotvena legální definice surogátního mateřství, v rámci vymezení tohoto pojmu můžeme nalézt různé definice. Důvodová zpráva k § 804 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pouze uvádí, že se jedná o situaci, kdy se dítě narodí ženě, která není jeho biologickou matkou. Dle Šustka (2016) jde o „proces, kdy je embryo biologických rodičů vloženo do dělohy náhradní matky, která je poté odnosí a porodí dítě pro biologické rodiče[1]“. Nejširší definicí potom je, že se jedná o situaci, kdy žena porodí dítě pro jiného, přičemž můžeme rozlišovat formu tradičního náhradního mateřství (náhradní matka je oplodněna semenem muže z „objednatelského“ páru) nebo gestačního náhradního mateřství (vložení oplodněných zárodečných buněk nejčastěji náležejících ženě z „objednatelského“ páru do dělohy jiné ženy).

K otázce otcovství

Je-li náhradní matka vdaná, použije se obecná úprava občanského zákoníku – otcem dítěte je manžel matky. Není-li vdaná, je otcem dítěte počatého umělým oplodněním muž, který dal k umělému oplodnění souhlas. V obou případech se jedná o vyvratitelné domněnky, a proto je možné za dodržení stanovených lhůt zákonem předpokládané otcovství popřít, popř. určit jako otce osobu jinou. Otcovství k dítěti tak může být určeno souhlasným prohlášením náhradní matky a biologického otce.

K otázce mateřství

I přes to, že se důvodová zpráva k občanskému zákoníku zmiňuje o náhradním mateřství jako o případě, kdy se dítě narodí ženě, která není jeho biologickou matkou, i nadále platí stará římská zásada, že matkou dítěte je žena, která dítě porodila. Vztahy mezi biologickou matkou a dítětem mohou být upraveny cestou osvojení, kdy zpravidla co nejdříve po porodu je pak dítě osvojeno biologickou matkou a svěřeno do péče biologickým rodičům. Náhradní matka je tedy v roli matky „matrikové“ a je zapisována do rodného listu dítěte. Oproti tomu – matkám biologickým je postavení „matrikových“ matek upřeno, ačkoli jsou to právě ony, kdo by se o dítě rády staraly.

Proces osvojení

Většina případů náhradního mateřství se obejde bez větších komplikací. Pokud je tak domluveno, tak již u porodu může být „objednatelský“ pár přítomen. Ti se také zpravidla budou po porodu o dítě starat a činit rozhodnutí v rámci rodičovské odpovědnosti (např. rozhodovat o očkování). Ačkoliv fakticky se tedy dítě bude nacházet v péči objednatelského páru, z pohledu práva však bude rodičem dítěte stále jen otec a náhradní matka.

O osvojení musí rozhodnout příslušný soud. K osvojení musí dát souhlas oba právní rodiče, tedy otec a náhradní matka. Otec tak může učinit kdykoli po narození dítěte, náhradní matka však až po šestinedělí. Souhlas se uděluje u soudu na předepsaném formuláři.

Právě zde může spočívat první úskalí institutu náhradního mateřství. Souhlas s osvojením nelze po náhradní matce nikterak vymáhat a jakékoli snahy v tomto směru jsou trestné. Stejně tak soud návrhu na vyslovení osvojení nemusí vyhovět.

Jakákoliv dohoda, která by byla v tomto smyslu předem uzavřena mezi náhradní matkou a objednatelským párem, by nebyla právně vynutitelná. Pokud by mělo na základě smlouvy o náhradním mateřství dojít k předání dítěte, jednalo by se o smlouvu, která by přímo odporovala zákonu, jelikož pro náhradní matku může být těžké vzdát se po porodu dítěte. Dle důvodové zprávy k ustanovení § 775 občanského zákoníku žalobě ženy, která byla dárkyní genetické látky, proti ženě, která dítě porodila, nelze vyhovět.

Druhým problém možných smluv o náhradním mateřství je případné sjednání odměny. Za samotné předání, porod nebo odnošení dítěte nelze sjednat odměnu. Lze pouze hradit náklady na lékařskou péči a další náklady spojené s porodem. Je tedy možné ve smlouvě sjednat např. hrazený odpočinek, cvičení nebo kvalitnější jídlo v rámci nákladů na výživu matky. Sankcí může být zejména to, že si objednatelská matka, nebude moci dítě osvojit.

Taktéž zatím není zcela jednoznačné, zda by v případě, kdy se objednatelský pár bude finančně podílet na výživě náhradní matky a nákladech spojených s těhotenstvím a porodem a náhradní matka pak nedá souhlas s osvojením, mohl objednatelský pár následně finanční částku soudně vymáhat.

---

[1] ŠUSTEK, Petr. HOLČAPEK, Tomáš. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-321-1.