Články s tagem: náhradní mateřství

Náhradní mateřství představuje reprodukční techniku, pomocí které mohou neplodné páry uspokojit svou potřebu mít vlastního, geneticky příbuzného potomka.

Náhradní mateřství lze již v dnešní době považovat za jednu z běžných součástí asistované reprodukce, se kterou je z povahy věci spojena řada kontroverzí. Cílem našeho článku bude poukázat na skutečnost, že využívání daného způsobu získání dítěte je kromě diskutovaných eticko-právních problémů spojeno rovněž s často opomíjenými důsledky psychosociálního charakteru.

Zájem o náhradní mateřství ve světě roste geometrickou řadou, téměř vytlačuje zájem o adopce. Vzhledem ke zvyšujícímu se zájmu o proceduru, k problémům vyplývajícím z neregulace a vzhledem k mezinárodní dimenzi procedury – ČR je velmi významnou destinací pro pacienty z celého světa pro dobrý přístup k procedurám asistované reprodukce s dárcovskými gametami – je nutné náhradní mateřství legislativně ukotvit.

S nemožností mít vlastní dítě se v České republice potýká stále více párů. Dříve bylo jedinou cestou k rodičovství osvojení. Medicína však pokročila a s pomocí institutu náhradního mateřství umožňuje mít vlastní dítě i neplodným párům.

Náhradní mateřství funguje v České republice ve stavu legislativního vakua. Náhradní mateřství není zakázáno, ale ani výslovně povoleno. Právní úprava tohoto stále ještě kontroverzního institutu jednoduše chybí. S náhradním mateřstvím jsou proto spojeny mnohé otázky a nejasnosti. Jednou ze stěžejních otázek je určení rodičovství.

Není tajemstvím, že počet neplodných párů v české společnosti není zanedbatelný, přičemž se současně rozšiřují možnosti medicíny. V této situaci nabývá na důležitosti také institut náhradního mateřství. Podrobná právní úprava však stále chybí. Není tak vůbec vymezeno, jaká práva a povinnosti vznikají zúčastněným osobám. Náhradní mateřství je tak postaveno primárně na důvěře.

Institut náhradního mateřství (taktéž surogátní mateřství), tedy situace, kdy žena porodí dítě pro jiného, není českým právem nikterak upravený, přestože reálně existuje a je využíván. Podle zásady co není zakázáno, je dovoleno, bychom mohli dospět k závěru, že náhradní mateřství je u nás legální. Lze ovšem opravdu toto pravidlo aplikovat i na tak komplikovanou a kontroverzní problematiku jako je náhradní mateřství?

V poslední době je aktuální otázka, zda dítě může mít více než dva rodiče. Diskutujícím národem cloumají vášně a diskuse z jiného než emocionálního hlediska bohužel není k nalezení. Absence diskuse pak zastírá otázku právní, totiž, zda omezení rodičů na otce a matku, kterého se dožaduje konzervativní lid, je oprávněným požadavkem. Ve Francii se momentálně údajně zavádí označení „rodič číslo jedna a rodič číslo dvě“ a musíme se ptát: je toto označení adekvátním vyjádřením vztahu zploditelů k dítěti? Podle mého názoru není. Situace totiž je, bohužel, podstatně složitější.

Náhradní mateřství je (zatím) nejrizikovější procedurou asistované reprodukce. Zatímco ovšem zdravotní rizika jsou stejná jako u běžných procedur asistované reprodukce, psychosociální, etická a právní jsou výrazně vyšší. Aby snížila pravděpodobnost problémů, vypracovala Sekce asistované reprodukce ČGPS ČLS doporučení, koho a za jakých okolností akceptovat jako náhradní matku.