Sdílená odpovědnost v proceduře náhradního mateřství Zdroj: Shutterstock

Sdílená odpovědnost v proceduře náhradního mateřství

Náhradní mateřství je (zatím) nejrizikovější procedurou asistované reprodukce. Zatímco ovšem zdravotní rizika jsou stejná jako u běžných procedur asistované reprodukce, psychosociální, etická a právní jsou výrazně vyšší. Aby snížila pravděpodobnost problémů, vypracovala Sekce asistované reprodukce ČGPS ČLS doporučení, koho a za jakých okolností akceptovat jako náhradní matku.

doc. PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D.

Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice; Adam Česká republika, z. s.

doc. PhDr. Ing. Hana Konečná, Ph.D.

Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice; Adam Česká republika, z. s.

doc. JUDr. Roman Svatoš, Ph.D.

doc. JUDr. Roman Svatoš, Ph.D.

K její osobě by se měl vyjádřit právník, psycholog, gynekolog, praktický lékař, případně další specialista. Náš text je analýzou, zda je velký počet odborníků sdílejících odpovědnost za proceduru zárukou snížení rizik. Jako model nám slouží jev známý pod názvem „efekt přihlížejícího“.

Úvod

Náhradní mateřství (NM) je procedura, kdy asistovanou reprodukci, těhotenství a porod podstoupí žena s cílem vzdát se narozeného dítěte a – vznikají-li pro ni faktem porodu v dané zemi rodičovská práva a povinnosti (matka je žena, která porodila) – pak tato práva a povinnosti převést na někoho jiného, předem domluveného. Procedura byla původně zamýšlena pro heterosexuální páry reprodukčním věku, mající vlastní gamety, kdy nemoc ženě nedovoluje podstoupit těhotenství a porod. Časem se ale začaly využívat i darované gamety, případně darované embryo; tyto možnosti připouští i European Society of Human Reproduction and Embryology[1] American Society for Human Reproduction.[2Tak může být procedura nabízena nejen heterosexuálním párům, ale i párům homosexuálnímči žadatelům-jednotlivcům. Teoreticky by mohla být podle naší analýzy[3] přístupná i žadatelům-organizacím, pokud jediným kritériem pro přístup asistované reprodukci bude „blaho dítěte“, jak to mají např. ve Velké Británii.[4]

VČR není náhradní mateřství regulováno. Z naprosto ojedinělých případů, odpovídajících původním představám užití procedury (mladý heterosexuální pár s vlastními gametamibez možnosti donosit a porodit dítě, náhradní matka je někdo blízký, všichni občany ČR), se stalo procedurou, o niž zájem strmě narůstáobjevují se také stále častěji žadatelé mimo původní záměr.[5] Navíc je v současné době v Poslanecké sněmovně ČR vládou schválená novela o. z., garantující homosexuálním párům přístup k rodičovství. Vzniká tedy urgentní potřeba náhradní mateřství regulovat, ať už jasným zákazemnebo stanovením zákonných podmínek, za nichž může být procedura provedena. K akci vyzývají mnozí odborníci, včetně právníků.[6] Tento článek je další v řadě analýz, vycházejících výzkumného projektu GA ČR 17-07753S, jeho smyslem je na obecné úrovni analyzovat odpovědnost odborníků, podílejících se na proceduře.

1. Legislativa ve světě

Právní úprava náhradního mateřství je napříč různými legislativami velmi různorodá, od explicitního zákazu přes postoj „mrtvého brouka“až k velmi liberální regulaci. Předmětem regulace bývá především forma náhradního mateřství (altruistická vs. komerční), status žadatelů (páry vs. jednotlivci, sexuální orientace, partnerský status, občanství či trvalé bydliště, medicínské vs. nemedicínské důvody, věk...)kritéria akceptovatelnosti náhradní matky (medicínská, psychologická, partnerský status, rodičovský status, příbuznost s párem, státní příslušnost či trvalé bydliště), způsoby hledání náhradní matky (např. zda je akceptovatelná inzerce či zprostředkovatelské agentury), status uzavřených smluv (vymahatelné či nevymahatelné) a určení právního rodičovství. Situace se neustále mění, současný stav (říjen 2018) podle našich zkušeností velmi dobře popisuje mapa převzatáz wikipedie:

Obr. č. 1. Právní regulace náhradního mateřství ve světě. Zdroj: Wikipedia[7] (tmavomodrá – altruistická i komerční forma NM je legální, středněmodrá – bez zákonné regulace, světlemodrá – jen altruistická forma NM je legální, fialová – NM dovoleno jen mezi příbuznými do druhého stupně příbuznosti, červená – NM zakázáno, šedá – neregulováno nebo neznámá situace.)

Mapka však neznázorňuje zásadní kritérium, a to je způsob určení rodičovství. V naprosté většině zemí se za právní matku považuje žena, která dítě porodila, bez ohledu na původ gamet. Takto právní matku definuje i Model Family Code, monografie, pokoušející se hledat společná východiska pro rodinné právo v Evropě.[8] Článek 3.4 [Parentage by Birth (Rodičovství dle porodu)]: Legal parent is the woman who gives birth to the child“ (Právní rodič je žena, která dítě porodila). Za otce se obvykle považuje manžel rodičky, u ženy neprovdané pak muž, jehož ona za otce označí a on s tím souhlasí, nebo muž, který dal souhlas s umělým oplodněním. Určování rodičovství u náhradního mateřství podrobně analyzujeme v článku The Issue of Determination of Parenting in the ,Surrogacyʻ.[9] Převod rodičovských práv je pak minimálně z náhradní matky na žadatelku prostřednictvím osvojení (žadatelse v případě neprovdané náhradní matky obvykle za otce sám přihlásí); někdy se pro to používá termín „přiosvojení“.[10] Ovšem objevují se soudní spory, kdy se náhradní matka rozhodne dítě si ponechat, či se žadatelé rozhodnou dítě nepřevzít; to je jedno z velkých rizik této procedury. Legislativní přístup řešení situace je různý, ilustrujme si to na dvou velmi rozdílných evropských státech. V Nizozemsku je náhradní mateřství postaveno na přísně altruisticke bázi,[11] kde se jakákoliv komercializace považuje za trestný čin,[12] včetně inzerování nabídky či poptávky. Zprostředkovací agentury neexistují, plnění případných smluv mezi zúčastněnými je právně nevymahatelnéPřevod práv je prostřednictvím osvojení, stát pouze deklaruje nezasahování do tohoto procesu, pokud je založen skutečně na dobré vůli a důvěře všech zúčastněných. Na opačném pólu je legislativa v Řecku,[13] která za právní rodiče rovnou uznává žadatele. Existují tu zprostředkovací agentury, dopředu se uzavírají oficiální smlouvy mezi žadatelem či žadateli a náhradní matkou.

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/176/147

Vol 8, No 3 (2018): Časopis zdravotnického práva a bioetiky


[1] Viz ESHRE Task Force on Ethics and Law 23. Medically assisted reproduction in singles, lesbian and gay couples, and transsexual people. Human Reproduction. 2014, Vol. 29, No. 9, s. 18591865; ESHRE Task Force on Ethics and Law 14. Equity of access to assisted reproductive technology. Human Reproduction. 2008, 23, 4, s. 772774; ESHRE Task Force on Ethics and Law 10. Surrogacy. Human Reproduction. 2005, Vol. 20, No. 10, s. 27052707.

[2] Viz ASRM, a committee opinion Ethics Committee of the American Society for Reproductive Medicine. Consideration of the gestational carrier. Fertility and Sterility. 2013, Vol. 99, No. 7, s. 18381841.

[3] KONEČNÁ, H. – NOVÁKOVÁ, K. Access to medically assisted reproduction for legal persons: Possible? Ethics & Bioethics (in Central Europe). 2018, Vol. 8, No. 12, s. 109120.

[4] Surrogacy Arrangements Act 1985. Dostupné zhttp://www.legislation.gov.uk/ukpga/1985/49 [cit. 2018-09- 21].

[5] PRUDILOVÁ, L. Náhradní mateřství v České republice – zkušenosti z praxe. Sympozium pro odborné pracovníky z center asistované reprodukce. Parkhotel Plzeň, 17.–18. května 2018.

[6] Například CÍSAŘOVÁ, D. – SOVOVÁ, O. Náhradní mateřství v právní praxi. Časopis zdravotnického práva abioetiky. 2015, Vol. 5, No. 2, s. 1324.

[7] Převzato zWikipedie. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Surrogacy_laws_by_country, [naposledyaktualizováno 2017-09-24]. Víme, že Wikipedie není považována za spolehlivý zdroj, ale podle našich zkušenostítato mapka velmi dobře odpovídá skutečnému stavu.

[8] SCHWENZER, I. Model Family Code: From a Global Perspective (European Family Law). Antwerpen – Oxford: Intersentia, 2006.

[9] KONEČNÁ, H. – SVATOŠ, R. The Issue of Determination of Parenting in the ,Surrogacyʻ. Článek byl 19. 8. 2018 odeslán do časopisu Human Affairs, v současnosti je v recenzním řízení.

[10] Termín „přiosvojení“ používá například Důvodová zpráva k novele o. z. řešící manželství a rodičovství homosexuálních párůSněmovní tisk 201/0 z 13. 6. 2018. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=201&CT1=0#prilohy.

[11] Viz VONK, M. Maternity for Another: A Double Dutch Approach. Electronic Journal of Comparative Law. 2010, Vol. 14.3 (December). [cit. 2018-08-10]. Dostupné z: https://www.ejcl.org/143/art143-22.pdf.

[12] Viz článek 151b Dutch Criminal Code.

[13] Viz články 1458 a 1464 z Greek Civil Codepodrobněji referovala VASTAROUCHA, M. Surrogacy in Greece: Restrictions and Regulations. 12th World Conference on Bioethics, Medical Ethics & Health Law. 2017, March 2123, 2017, Cyprus.

odpovědnost osvojení náhradní mateřství

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze