Dvě až tři matky a asi jeden otec Zdroj: Fotolia

Dvě až tři matky a asi jeden otec

V poslední době je aktuální otázka, zda dítě může mít více než dva rodiče. Diskutujícím národem cloumají vášně a diskuse z jiného než emocionálního hlediska bohužel není k nalezení. Absence diskuse pak zastírá otázku právní, totiž, zda omezení rodičů na otce a matku, kterého se dožaduje konzervativní lid, je oprávněným požadavkem. Ve Francii se momentálně údajně zavádí označení „rodič číslo jedna a rodič číslo dvě“ a musíme se ptát: je toto označení adekvátním vyjádřením vztahu zploditelů k dítěti? Podle mého názoru není. Situace totiž je, bohužel, podstatně složitější.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

Nejdříve se vypořádám s názorem, že se jedná o novodobý problém, který vyvstal až s možností umělého oplodnění. Nikoliv. Jedním z nejsilnějších příběhů Starého zákona je zplození Izáka. Protože jeho otec Abrahám a žena Sára byli bezdětní, porodila otrokyně Sáry, Hagar, tak zvaně „do klína“ Sáře Abrahámova syna Izmaela. Z hlediska dnešního práva by šlo buď o adopci anebo o darování vajíčka a odnošení plodu surogátní matkou. Stejně jako v dnešní praxi, kdy je opakovaně zdokumentováno, že po adopci dítěte neplodným párem dojde z takřka nepochopitelných důvodů přirozenou cestou k početí vlastního potomka, porodila Sára Izáka. Problémy vznikly takřka okamžitě a trvají doposud, neboť prvorozený adoptivní/surogátní Izmael je považován za praotce arabských kmenů a Izák je biblickým patriarchou Židů. 

I v dnešní době je situace obdobně komplikovaná.

První otázkou, totiž, kdo je matka, přináší takzvané „surogátní mateřství“, tedy situace, kdy oplodněné vajíčko odnosí náhradní matka. Moje vlastní advokátní praxe jednoznačně dosvědčuje, že se jedná o podstatně obvyklejší záležitost, než by se na první pohled mohlo zdát.

Poprvé jsem se s tímto skutečně závažným problémem setkala asi před deseti lety, kdy se ke mně dostavila zcela pobledlá klientka s následujícím příběhem: Dárkyně vajíčka byla oplodněna klientčiným manželem a také dítě odnosila. Asi měsíc před porodem se náhradní matka co nejvíce připodobnila klientce a odjela do země patřící do bývalého Sovětského svazu, kde dítko porodila…. s pasem a na jméno klientky…. Dítě tak získalo rodný list se jménem matky – mojí klientky. Když došlo na rozvod, otec (biologický i právní) vyhrožoval, že (právní, nebiologické) matce dítě sebere, protože prokáže, že není jeho biologická matka… Byla z toho polízanice převeliká, jak to dopadlo nevím, protože klientka po několika konzultacích od nás odešla… Podle našich předběžných názorů ani to, že právní matka nebyla matkou biologickou, by na věci jejího mateřství nic neměnilo, protože podvod s identitou matky by mohl být… možná přestupkem(?) kterého by se ovšem v každém případě plně zúčastnil i otec, takže boj proti právní nebiologické matce by byl bojem právně sebezáhubným.

Se stejným problémem, totiž problémem styku s právní ne-matkou, leč biologickou matkou, se na mne začaly (ve velkém) obracet lesbické páry, z nichž řada (opravdu – řada) má stále dokola ten „geniální“ nápad, že jedna dá vajíčko a druhá dítě odnosí, takže dítě budou mít „spolu“…. Pravda, ještě se tam vyskytuje jakýsi otec, obvykle kamarád jedné z nich. Mám již sbírku nejrůznějších smluv a prohlášení z různých center asistované reprodukce, které upozorňují na to, že „genetická“ matka – tedy ta, která darovala vajíčko – nemá na dítě žádný nárok, neboť dle českého práva „matkou dítěte je žena, která dítě porodila“ – tedy surogátní matka; bez ohledu na to, čí genetický materiál dítě má. Jeden z aspektů, kdy jsem (malinko) tvůrcům nového Občanského zákoníku ten paskvil připoodpustila, je ustanovení, že je možno upravit styk dítěte i s další osobou, nejen rodičem a prarodičem, pokud k této osobě mají citový vztah. Takže upravuji právní vztahy dětí s genetickými matkami po rozpadu jejich registrovaného partnerství se surogátní matkou. Pokud mohu pozorovat, české soudy mají z této situace stejnou „radost“ jako já, ale tentokrát musím říci, že se soudy chovají statečně a se vzniklou situací se vypořádávají s ohledem na nejlepší zájem dítěte – tedy zachování vztahu dítěte k osobě blízké.

Jen na okraj uvádím, že v některých zemích, například v Indii, kvete surogátní mateřství jako skvělý byznys, kdy chudé ženy „odnosí“ děti párům, kde žena nemůže – anebo také nechce – dítě odnosit…

Pojďme se na tuto stále častější situaci se podívat nejdříve z hlediska biologie.

Je evidentní, že pokud dítě vznikne z vajíčka, pak nese genetickou výbavu genetické matky a je úplně jedno, kdo dítě porodil. Genetická výbava ze strany genetické matky prostě je zde a je jednoznačně geneticky identifikovatelná. To, že tato žena, genetická matka, NENÍ uvedena jako rodič, považuji za velikou chybu, minimálně chybu medicínskou. Je totiž evidentní, že řada nemocí či disposicí k nim je podmíněna geneticky, tedy genetickou výbavou skutečné genetické matky. Což z rodného listu není možno zjistit – tam je jako matka napsána žena, která dítě porodila. Právní a medicínský stav zde tedy jdou proti sobě, přičemž poškozeným tímto rozporem je nejslabší „subjekt“ celé té genetické šarády, totiž dítě. To je pro mne naprosto neakceptovatelné.

Přesto, že základní genetická výbava dítěte je dána (z poloviny, že ano…) genetickou výbavou matky, není možno opominout ani biologický vliv náhradní matky, která dítě odnosila. Do hry totiž vstupuje fakt, že plod se celou dobu nachází v prostředí, které je regulováno hormonálně, a to hormony ženy, v jejímž těle dítě roste. Pomocí hormonů může docházet k expresi genů, tedy jejich aktivování či potlačování. I když je genetický materiál dán, je ještě otázka, jak se ve skutečnosti rozvine a uplatní. Na to má surogátní matka pravděpodobně vliv.

Aby situace byla ještě složitější, připomeňme, že došlo již i na případ, kdy u matky byly zjištěny genetické patologické predisposice, ovšem nikoliv v jaderném genomu, ale v genomu mitochondrií. Jádro z vaječné buňky matky bylo přeneseno do vajíčka ženy, jejíž mitochondrie byly zdravé, ovšem z tohoto vajíčka bylo jádro vyňato. V takovém případě můžeme mluvit jednak o matce „jaderné“, jednak „mitochondriální“. Pokud by takto upravené vajíčko odnosila třetí žena, pak by ovšem – dle mého názoru – mělo dítě nezpochybnitelně tři matky.

U „mitochondriální matky“ přitom nemůžeme pominout vliv i dalších částí vajíčka na vývoj plodu, zejména pak bílkovinných mikrostruktur – peptidů. Tím se dostáváme k epigenetice, kdy dochází opět k aktivaci jednotlivých částí genu plodu a tím k jeho modifikaci.

Z toho mi ovšem vychází z hlediska biologie jedno: Ať chci či nechci, matky prostě mohou být DVĚ až TŘI. A pokud VŠECHNY nejsou uvedeny v rodném listě, postihne to zejména koho? Ano, musím zopakovat znova: toho nejslabšího, toho, kdo je skutečnou obětí těchto – už snad ani ne experimentů, ale, ať chceme nebo ne, nově nastupující reality.

V právu platí, že vždy má být ochraňován ten nejslabší, ten, kdo může být nejvíce postižen, ten, kdo se může nejméně bránit a komu hrozí největší újma. Ve všech těchto aspektech to je dítě. Vedle tohoto ohrožení dítěte pak stojí náš kulturně podmíněný požadavek, aby každé dítě mělo určeného právě jednoho otce a právě jednu matku. Obstojí tato naše kulturně podmíněná zvyklost ve srovnání s nezajištěním ochrany zájmů dítěte? Podle mého názoru nikoliv. Proto klidně budu akceptovat rodný list třeba s devíti rodiči, popisující právní a medicinské aspekty vzniku dítěte tak, aby právě zájmy tohoto dítěte byly ochráněny co nejvíce.

Shora jsem se pokusila popsat nástrahy vícečetného mateřství z hlediska biologie tak, jak jsem daný problém pochopila. Nejsem propagátorem tohoto způsobu reprodukce, ovšem je fakt, že touha po vlastním a zdravém potomku je jedna z nejsilnějších lidských tužeb. Předpoklad, že tato touha bude potlačena z ideologických důvodů a tím logicky bude zastaven i genetický výzkum, který umožňuje léčbu také genetických zátěží, je (doufám) nereálný. Je tedy povinností práva, aby se realitě přizpůsobilo a právně upravilo stav, který život a věda přinesly. 

K tomu však právo potřebuje i podporu v podobě jednoznačného stanoviska biologů, zejména genetiků. Zaregistrovala jsem chvályhodnou publikaci doc. PhDr. Ing. Hany Konečné, Ph.D., klinické psycholožky z Jihočeské univerzity „Rodičem kdykoliv a jakkoliv – průvodce asistovanou reprodukcí a náhradní rodinnou péčí“ (Mladá fronta, edice Medical services, Praha 2017). Avšak ani v této publikaci není možno najít dostatečné doporučení a objasnění, jak by si mělo právo počínat nikoliv k tomu, co má zakázat či podpořit (zejména z hlediska „povolení“ asistované reprodukce, kde se již realita všedních dnů dávno ubírá zcela jiným směrem, než je regulativní právo), ale jak se právně vypořádat z již existující realitou.  Znovu opakuji: k tomu právníci – a po nich i laická veřejnost – potřebuje problému vícečetného rodičovství porozumět.

Domnívám se, že je na čase přestat pojímat problém vícečetného rodičovství emocionálně a postavit se realitě čelem. Byla bych ráda, kdyby tento skrovný článeček k otevření této diskuse přispěl.

rodinné právo rodičovská odpovědnost práva dětí náhradní mateřství

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 3 čtenáři

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články