Mezinárodní surrogace a její dopady (nejen) v době pandemie

Náhradní mateřství lze již v dnešní době považovat za jednu z běžných součástí asistované reprodukce, se kterou je z povahy věci spojena řada kontroverzí. Cílem našeho článku bude poukázat na skutečnost, že využívání daného způsobu získání dítěte je kromě diskutovaných eticko-právních problémů spojeno rovněž s často opomíjenými důsledky psychosociálního charakteru.

advokát a odborný asistent na katedře právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity
HK
Zdravotně sociální fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice; Adam Česká republika, z. s.
Dítě, matka, koronavirus
Foto: Pixabay

V tomto ohledu se zaměříme na specifickou oblast mezinárodní surrogace, jakožto novou formu reprodukční turistiky, která se na tržním principu dynamicky a do značné míry nekontrolovatelně rozvíjí na pozadí globalizace a absence nadnárodních pravidel. Uvedený stav pochopitelně vede k sociální a právní nejistotě jak žadatelů o danou proceduru, tak náhradní matky a dítěte. Celosvětové uzavírání státních hranic a omezování pohybu v důsledku zvládání pandemie koronaviru SARS-CoV-2 pak danou situaci jen prohloubilo, respektive náhle vytvořilo neočekávané překážky navázání komunikace mezi náhradní matkou a žadateli, včetně převzetí dítěte do péče, což má dopady do života všech zúčastněných osob.

ÚVOD

Kdo je rodičem dítěte? Tato na první pohled jednoduchá otázka může generovat velké množství různých odpovědí, za což jako společnost vděčíme rovněž používání jednotlivých metod asistované reprodukce. Řada z nich je totiž založena na separaci genetického, biologického, psychosociálního a právního rodičovství, což má samozřejmě řadu nepříznivých důsledků. Jinak tomu není ani v případě náhradního mateřství, které je někdy pejorativně označováno jako propůjčení či pronájem dělohy.[1] V této souvislosti je poukazováno na nestandardní postavení náhradní matky, jejíž role je za různých podmínek omezena pouze na odnošení dítěte do okamžiku porodu. Kromě etických a právních otázek, které jsou s tímto způsobem reprodukce a utváření rodiny neodmyslitelně spojeny, je pak nutné věnovat pozornost rovněž negativním psychosociálním důsledkům. K jejich vzniku dochází typicky za předpokladu, že celý proces neprobíhá zamýšleným způsobem, ať už z důvodů subjektivního (na straně žadatelů či náhradní matky) nebo objektivního charakteru.

Za objektivní příčinu možných komplikací považujeme za běžných okolností zejména přístup některých států, které koncipují právní normy v dané oblasti restriktivním způsobem. Pakliže se stát vydá cestou úplného zákazu nebo stanovení restriktivních podmínek pro využívání institutu náhradního mateřství, lze očekávat, že potenciální zájemci budou mít tendence vycestovat do země s liberálnější právní úpravou. Jedná se o nevyhnutelný důsledek dlouho přetrvávající neexistence mezinárodních pravidel a související roztříštěnosti právní úpravy na úrovni národních právních řádů, k jejímuž sjednocování na regionální úrovni nepřispívá ani Evropský soud pro lidská práva (dále také „ESLP“). Je proto nutné zabývat se otázkou, jak může stát reagovat v situaci, kdy se jeho občané vrátí do vlasti s dítětem, které si v zahraničí fakticky a právně pořídili v rozporu se zákonem vlastní země? Je snad legalizace a zpřístupnění náhradního mateřství jako běžné součásti nabídky služeb asistované reprodukce ve všech zemích Evropy či světa jediným a správným řešením, jak těmto problémům předcházet?

Dosud se jednalo o předvídatelné komplikace. V posledním roce se nicméně vytvořily doposud neznámé situace. Přeshraniční procedury náhradního mateřství narazily na řadu nových problémů, spojených s nečekaným výskytem a šířením pandemie. Ačkoliv v současné době dochází k částečnému zlepšení situace, nelze opomenout, že ještě před časem byla většina zemí po celém světě doslova izolována. Vládní strategie jednotlivých států usilující o zamezení šíření nového druhu koronaviru SARS- CoV-2 byly mimo jiné založeny na striktním omezení pohybu osob, a to zejména těch, které přicházely z infekcí nejvíce postižených oblastí. Jinými slovy, byla přijímána zejména ad hoc opatření na národní úrovni, která mezinárodní (leteckou) dopravu omezila pouze na nezbytné případy, mezi které v zásadě nespadalo cestování ze soukromých důvodů. Daný stav pochopitelně přímo souvisí rovněž s prováděním mezinárodní surrogace, která je s dočasným vycestováním za hranice domovského státu neodmyslitelně spojena. Závěrem našeho výkladu se proto budeme zabývat tím, zda a jak bylo na tuto náhlou změnu okolností reagováno, což se týká především států, které poskytování služeb náhradních matek otevřeně podporují. Kromě toho budeme identifikovat jednotlivé skupiny obětí vzniklé situace.

1. PSYCHOLOGICKÁ VÝCHODISKA: ATTACHMENT VS. IMPRINTING

Ačkoliv existuje více přístupů k vymezení náhradního mateřství, můžeme ho definovat jako cílené zapojení třetí osoby do procesu reprodukce, jejíž funkce v zásadě spočívá v řízeném početí, odnošení a předání dítěte žadateli/žadatelům, a to právem výslovně či nevýslovně předvídaným způsobem.[2] V této souvislosti je v rámci odborné diskuse explicitně rozlišováno, zda je daná procedura realizována z altruistických nebo komerčních důvodů, popřípadě zda je náhradní matka s dítětem geneticky spojena (tradiční forma) či nikoliv (gestační forma).[3] Pro účely našeho článku je však podstatné, že všechny formy náhradního mateřství jsou kromě etické spornosti jejich samotné podstaty ve větší či menší míře založeny na předvídatelném stupni nejistoty budoucího uspořádání rodinných vztahů. Tato nejistota pak postihuje nejen žadatele a náhradní matku, ale zejména zdravý vývoj takto počatého dítěte.[4] 

Proto jsou u procedur asistované reprodukce, včetně náhradního mateřství, považovány za velmi důležité nejen eticko-právní, ale také psychosociální otázky. První z nich je motivace k rodičovství, které se nebudeme věnovat, ačkoliv legitimitu a sílu touhy po dítěti v žádném případě nezpochybňujeme.[5] Druhou otázkou je tvorba vztahu dítěte k rodičovské osobě či osobám, kterou pro vysvětlení podrobněji rozvedeme, neboť v tomto článku řešíme situaci, kdy mezi dítětem a žadatelem (budoucím právním rodičem) o danou proceduru nemusí existovat žádná genetická ani biologická vazba.

Za nejvýznamnější a nejuznávanější je v této oblasti považována tzv. teorie attachmentu, která se do češtiny překládá jako teorie přilnutí, teorie připoutání nebo teorie rané citové vazby. Je spojena zejména se jmény britského psychoanalytika Johna Bowlbyho a jeho spolupracovnice, kanadské psycholožky Mary Ainsworthové, na jejichž práci v tomto směru navázala skupina českých odborníků v čele se Zdeňkem Matějčkem, Josefem Langmaierem, Jiřím Dunovským, Marií Vágnerovou a dalšími. Pojem attachment lze pak chápat jako „vrozený systém v mozku, který se vyvíjí způsobem, jenž ovlivňuje a organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k důležitým pečujícím osobám“.[6] Podle teorie attachmentu není pro dobrý vývoj dítěte podstatná vazba genetická, biologická či právní, ale to, že je včas navázán bezpečný, láskyplný a dlouhodobý vztah. Jeho nenavázání může mít pro dítě za následek vážné problémy jak v dětství, tak v dospělosti.[7] Právě navázané vztahy jsou poté častým argumentem při rozhodování příslušných soudních orgánů v případech náhradního mateřství, jak se jim budeme dále věnovat.

S pojmem attachment se někdy zaměňuje tzv. imprinting neboli vtištění, což je proces učení, který je vázaný na nějaké krátké a jasně definované období vývoje. S touto teorií je spojován rakouský zoolog/etolog Konrad Lorenz, který na základě svých výzkumů dospěl k závěru, že některá mláďata jsou během prvních hodin života „naprogramována“ k vytvoření emoční vazby k nejbližšímu sociálnímu objektu, tedy za normálních okolností k matce. Toto pouto následně přetrvává až do dospělosti. Jde především o mláďata, která dokáží ihned po narození chodit a rychle dospívají. To neplatí u lidí, neboť dozrávají velmi pomalu. Přestože u nich lze pozorovat jisté prvky vtištění, jsou ve srovnání s vlivem kultury zanedbatelné. Člověk je (naštěstí) tvor mnohem plastičtější. V této souvislosti odborníci říkají, že vytvořit pevnou citovou vazbu je nutné v době od půl roku až do dvou let věku dítěte. K tomu Vágnerová doslova uvádí, že: „Nedostatek potřebných podnětů nepříznivě ovlivňuje vývoj osobnosti citově i podnětově strádajícího dítěte a projevuje se změnami v jeho prožívání, uvažování a chování. Důsledky takového strádání mohou být značně variabilní z hlediska jejich charakteru i závažnosti. […] Důležitým faktorem je i délka pobytu v nepodnětném prostředí a věk dítěte, kdy přichází do náhradní rodiny. […] [V]ýznamným mezníkem je dosažení věku 6 měsíců, což je vývojová fáze, která je velmi důležitá pro rozvoj vztahu s blízkým člověkem. Jde o počátek nejcitlivějšího období, které trvá přibližně do dvou let.“[8] 

Lze tedy vycházet z toho, že navázání citové vazby je pro další vývoj dítěte významné, pročež je nutné v případě nedostatečně podnětného prostředí zahájit včasnou intervenci, za což lze podle dosavadních výzkumů považovat období do dvou let věku dítěte.[9] Jak v následujícím výkladu ukážeme, náhradní mateřství je typickou ukázkou procedury, ve vztahu ke které je bezpečné a včasné navázání rané citové vazby dítěte s pečující osobou diskutováno a argumentováno. Nejvíce rizikovou se stává oblast mezinárodní surrogace, jejíž dopady budeme zkoumat jak v kontextu různorodosti národních právních předpisů, tak ve spojení s důsledky (ne)zvládání již více než rok trvající pandemické situace.

2. PRÁVNÍ ÚPRAVA NÁHRADNÍHO MATEŘSTVÍ V KOMPARATIVNÍ PERSPEKTIVĚ

 V současné době se můžeme díky absenci nadnárodní právní úpravy setkat s různými přístupy k regulaci náhradního mateřství.[10] Za hlavní kritérium lze považovat okolnost, zda státy danou formu získání dítěte legislativně vůbec umožňují, respektive nezakazují či nekriminalizují. Pokud ano, pak je nutné individuálně posuzovat, zda je v daném státě zpřístupněna pouze altruistická nebo rovněž komerční forma náhradního mateřství. Současně hraje významnou roli případné stanovení okruhu osob či párů, kterým jsou tyto postupy přístupné, což může souviset s různými požadavky, jako je státní občanství, sexuální orientace, náboženské vyznání apod. V neposlední řadě bychom neměli zapomínat ani na kritérium právní závaznosti či vynutitelnosti smlouvy o náhradním mateřství, což se jeví ve vztahu k výše nastíněným rizikům a nejistotám všech zúčastněných subjektů jako zcela zásadní. S ohledem na rozsah tohoto článku samozřejmě nemáme ambice zabývat se podrobně všemi možnými kombinacemi výše uvedených faktorů. Pro účely dalšího výkladu se proto zaměříme pouze na právní úpravu vybraných států, na kterých budeme rámcově demonstrovat naznačenou různorodost vyskytujících se přístupů.

2.1. STRIKTNĚ RESTRIKTIVNÍ PŘÍSTUP

Pokud se budeme nejprve věnovat státům se striktně restriktivní či zakazující právní úpravou náhradního mateřství, patří mezi ně mimo jiné Rakousko, Německo, Francie, Itálie, Španělsko a s určitými pochybnostmi rovněž Portugalsko.[11] V případě rakouské právní úpravy je využívání náhradních matek nepřímo vyloučeno tím, že dané zdravotnické služby lze poskytnout pouze osobám, které jsou manžely nebo registrovanými či životními partnery, tedy druhem a družkou. Přenesení vajíčka třetí osoby do dělohy ženy je navíc možné pouze za předpokladu, že je dotyčná žena neplodná a nedosáhla ještě stanovenou věkovou hranici.[12] V Německu se naopak můžeme setkat s explicitním zákazem a kriminalizací náhradního mateřství, neboť je v příslušném právním předpisu (Embryonenschutzgesetz) stanoven trest odnětí svobody až na tři roky tomu, kdo provádí umělé oplodnění či přenesení embrya do dělohy ženy, která je po narození ochotna přenechat dítě jiné osobě.[13] Co se týče francouzské legislativy, je vlivem vývoje judikatury tamního kasačního soudu již od 90. let minulého století založena na tom, že jakákoliv smlouva týkající se početí či odnošení dítěte ve prospěch třetí osoby je neplatná.[14] Podobnou situaci můžeme pozorovat rovněž v Itálii, kde jsou metody asistované   reprodukce   všeobecně   regulovány   velmi restriktivním   způsobem. Přestože v posledních letech docházelo vlivem evropské judikatury či rozhodovací praxe ústavního soudu k některým rozvolněním, a to rovněž v oblasti provádění preimplantační genetické diagnostiky či darování pohlavních buněk, dotčená právní úprava zakotvená ve speciálním zákoně (Law No. 40) stále umožňuje používat danou proceduru za přísných podmínek jen u heterosexuálních párů, a to při současném zákazu využití náhradních matek.[15] V případě dvou zbývajících a navzájem sousedních států, tedy Portugalska a Španělska, můžeme pozorovat odlišné tendence. Zatímco ve španělské právní úpravě je náhradní mateřství zákonem (Law 14/2006) zakázáno, byla v Portugalsku před několika lety přijata nová právní úprava (Law 25/2016), která danou proceduru dekriminalizovala a umožnila v altruistické formě pro heterosexuální a lesbické páry. Ústavněprávní konformita daného zákona však byla tamním ústavním soudem opakovaně zpochybněna.[16] 

2.2. OMEZUJÍCÍ PŘÍSTUP

Za další kategorii můžeme označit státy, které provádění náhradního mateřství sice umožňují, ale stanovují v tomto směru explicitně nebo implicitně poměrně přísná pravidla. Jedná se o velké množství států, mezi které můžeme zařadit například Izrael, Velkou Británii, Nizozemsko, Belgii, Řecko nebo Českou republiku.[17] 

V případě Izraele se jedná o jednu z prvních zemí, která zavedla speciální právní regulaci zakotvující institut náhradního mateřství, a to již v roce 1996 (Embryo Carrying Agreements Law). Přesto je vhodné zdůraznit, že daná právní úprava zakotvuje určitá omezení. K využívání náhradních matek totiž může docházet výhradně ze strany státních občanů, kteří mají stejné náboženské vyznání, a to na základě souhlasu státem zřízené komise. Na druhou stranu lze využívat rovněž komerční formy náhradního mateřství, přestože jen pro heterosexuální manželské páry. V této souvislosti došlo změnou zákona v roce 2018 k zásadní liberalizaci, kdy mohou danou proceduru za určitých podmínek využívat rovněž osamělé ženy či lesbické páry. Vyloučeny však nadále zůstaly gay páry, což bylo následně Nejvyšším soudem Izraele označeno za diskriminační.[18] 

Opačný přístup můžeme nalézt ve Velké Británii, která rovněž patří k zemím, které začaly náhradní mateřství explicitně regulovat záhy poté, co začalo být v reprodukční medicíně používáno. Konkrétní podmínky jsou stanoveny zejména v opakovaně novelizovaném a na danou problematiku přímo zaměřeném zákoně (Surrogacy Arrangements Act 1985). Na rozdíl od Izraele je možné využívat služeb náhradní matky také pro homosexuální páry, avšak pouze z altruistických důvodů. Přestože jsou smlouvy o náhradním mateřství nevymahatelné, což je spojeno s již uvedenou právní nejistotou, zakotvuje daná právní úprava zvláštní institut určování rodičovství, který je znám jako tzv. parental order. V podstatě se jedná o rozhodnutí soudu svého druhu, které je vydáno na žádost náhradní matky a žadatelů, kdy alespoň jeden z nich musí být geneticky spojen s dítětem a musí mít bydliště na území daného státu. Současně je nezbytným předpokladem udělení dobrovolného souhlasu ze strany náhradní matky, a to nejdříve šest týdnů po porodu.[19] 

Z hlediska regulace náhradního mateřství dále můžeme u zbývajících států, které byly pro účely komparace zvoleny (Řecko, Nizozemsko, Belgie a Česká republika), jednotně vycházet z legalizace pouze altruistické formy náhradního mateřství. Jediné Řecko nicméně disponuje speciální právní úpravou, která podrobně a výslovně stanovuje podmínky pro uzavření, realizaci a vynutitelnost smlouvy o náhradním mateřství (Law 3305/2005 Enforcement of Medically Assisted Reproduction). Celý proces, který mohou za určitých podmínek absolvovat heterosexuální páry či osamělé ženy, probíhá pod dohledem soudního orgánu. Čím se však řecká právní úprava od přístupů jiných evropských států odlišuje, je zejména skutečnost, že poskytuje jistotu a zákonnou ochranu žadateli či žadatelům, kteří se de iure (bez dalšího souhlasu náhradní matky) stávají rodiči dítěte.[20] 

Jiná situace panuje v Nizozemsku, Belgii a České republice, neboť zde náhradní mateřství není legislativně jednotně upraveno. V zásadě je tak nutné vycházet z obecných právních principů, z regulace přístupu k metodám asistované reprodukce a z právní úpravy v oblasti určování rodičovství či institutů náhradní rodinné péče. Zákaz a kriminalizace komerční formy náhradního mateřství je pak stanovena v rámci trestněprávních předpisů.[21] 

Z hlediska upřesnění lze doplnit, že v České republice mohou umělé oplodnění podstoupit pouze heterosexuální páry. Dotčená právní úprava však nezakotvuje žádný mechanismus ověřování povahy vztahu mezi mužem a ženou, kteří společně podstupují léčbu neplodnosti.[22] V praxi je tak zcela běžné, že jsou tímto způsobem (za pomocí náhradních matek) vytvářeny předpoklady pro budoucí vznik rodinněprávních vazeb k dítěti ze strany homosexuálních párů a osamělých osob. Jak již bylo uvedeno, samotný institut náhradního mateřství není v českém právním řádu explicitně právně upraven, pročež se jeho právní konformita často dovozuje až z obecné zásady legální licence.[23] Komerční forma náhradního mateřství pak není de iure postihována prostřednictvím samostatné skutkové podstaty trestného činu. Naopak je základ pro její kriminalizaci stanoven zakotvením trestného činu úplatného svěření dítěte do moci jiného pro účely adopce,[24] což je za současných podmínek jediná cesta, jak se žena z neplodného páru obecně může stát právním rodičem dítěte.[25] Stejně jako v jiných státech však není zcela dořešen problém spočívající v tom, že případné finanční plnění je vykazováno jako právně přípustná náhrada výživného a nákladů souvisejících s těhotenstvím a porodem neprovdané matce.[26] 

Ve vztahu k problematice náhradního mateřství je pak vhodné věnovat pozornost rovněž případnému využití reprodukčních buněk jedné nebo obou osob z neplodného páru. Za současného právního stavu je výslovně zakotveno anonymní dárcovství pohlavních buněk. Tento závěr lze bez pochybností dovozovat z § 10 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách, ve kterém je v tomto směru stanoveno, že: „Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce.“ Uvedené ustanovení sice není speciálně zaměřeno na provádění náhradního mateřství, ale je s ním úzce spojeno. Za předpokladu, že má být oplozeno a do dělohy náhradní matky přeneseno vajíčko pocházející od žadatelky, je nutné zabývat se tím, zda automaticky nedochází k porušení zákonem vyžadované anonymity. Z logiky věci totiž mezi náhradní matkou a žadateli existuje během celého procesu určitá forma vztahu, což znamená, že je jim jejich identita navzájem známa. Na druhou stranu je otázkou, zda se jedná o darování vajíčka v pravém slova smyslu, pakliže je podstata celého procesu založena na předpokladu následného osvojení dítěte osobou, která je s ním touto cestou geneticky spojena. V opačném případě by striktní dodržení požadavku anonymity de facto vylučovalo, aby bylo vajíčko žadatelky použito. Naopak nelze daný problém bez dalšího spatřovat v postavení žadatele, pakliže podstupuje s náhradní matkou léčbu společně. Současná praxe však o takto restriktivním výkladu nesvědčí, což může být nicméně dáno tím, že celý proces náhradního mateřství probíhá v nejasném režimu, respektive takovém, který není právně jednoznačně upraven.

2.3. LIBERÁLNÍ PŘÍSTUP

Za státy zastávající liberální přístup k náhradnímu mateřství budeme považovat ty, které umožňují úplatnou formu početí a odnošení dítěte ze strany třetí osoby, a to rovněž ve prospěch osob, které nejsou státními občany daného státu. Současně budeme jako atribut reflektovat stanovení právního mechanismu ve vztahu k určování rodičovství k takto počatému dítěti. Z povahy věci se jedná o země, které se stávají hlavními destinacemi zájemců v rámci utváření a rozvoje mezinárodní surrogace, jakožto zcela nové formy reprodukční turistiky.

Výše uvedená kritéria můžeme v současné době považovat s určitými výhradami za splněná ve státech jako je Ukrajina, Rusko, Gruzie či Kalifornie. Na Ukrajině funguje oficiálně několik desítek reprodukčních klinik, které umožňují či vedle dalších subjektů přímo zprostředkovávají provádění komerční formy náhradního mateřství. Přestože nejsou dostupné oficiální statistiky ohledně počtu provedených cyklů, je uváděno, že se řádově jedná o tisíce takto narozených dětí ročně. Samotná regulace dané procedury není ucelená, neboť je obsažena ve více právních předpisech, které se týkají jak širších otázek rodinného práva, tak problematiky poskytování zdravotních služeb. Ve vztahu k náhradnímu mateřství jsou pak dotčené právní předpisy prováděny nejen vyhláškou ministerstva spravedlnosti týkající se pravidel registrace občanů na Ukrajině z roku 2003, ale zejména nařízením tamního ministerstva zdravotnictví ohledně používání metod asistované reprodukce z roku 2013. Nutnou podmínkou pro uzavření a realizaci smlouvy o náhradním mateřství je genetická vazba k dítěti alespoň jedné žadatelské osoby. Pakliže jsou na obou stranách splněny také další zákonné podmínky (věk, právní způsobilost, dobrovolnost apod.), mohou žadatelé po narození dítěte zákonem předvídaným způsobem usilovat o jejich zapsání jako právních rodičů, respektive zapsání dotyčné ženy na místo náhradní matky, čehož se lze domáhat také soudní cestou. Je tedy zřejmé, že z hlediska dostupnosti a právní jistoty představuje pro řadu žadatelů vycestování na Ukrajinu velmi atraktivní způsob, jak vyřešit případné překážky, kterým by jinak čelili v zemi svého původu.[27] 

Stejně jako na Ukrajině, velké množství reprodukčních klinik zaměřených mimo jiné na provádění náhradního mateřství působí rovněž v Rusku, kde je daný způsob získání dítěte regulován již od roku 1995 prostřednictvím zákona o rodině a zákona týkajícího se ochrany zdraví obyvatel. Za obecná východiska lze považovat uzákonění úplatného poskytování služeb ze strany náhradních matek, a to rovněž pro žadatele přicházející ze zahraničí. Výslovně je však daná procedura legalizována pouze ve vztahu k heterosexuálním párům či osamělým ženám.[28] Nejasná pravidla jsou naopak stanovena v případě osamělých mužů, kterým je ze strany představitelů státu doslova vyhrožováno možným postihem za obchodování s lidmi, včetně souvisejícího odebrání dítěte.[29] Co se pak týče závaznosti smluv o náhradním mateřství, mohou být žadatelé registrováni po narození dítěte jako jeho právní rodiče pouze při současném udělení souhlasu ze strany náhradní matky. Následně však již nelze řádně zapsaný stav ani jednou ze smluvních stran úspěšně zpochybnit či napadnout u soudu.[30] V současné době je nicméně projednáván návrh zákona, který by měl využívání náhradního mateřství nově omezit pouze na osoby z manželských heterosexuálních párů, které jsou státními občany Ruské federace.[31] 

Za méně zmiňovaný stát s liberální právní úpravou lze považovat Gruzii, přestože umožňuje také komerční formu náhradního mateřství pro žadatele přicházející ze zahraničí. Stejně tak je dotčená právní úprava v oblasti péče o zdraví založena na povinnosti orgánů veřejné moci uznat při splnění zákonných podmínek právní rodičovství žadatelů k dítěti, a to oproti dárcům pohlavních buněk či náhradní matce.[32] Na druhou stranu není legislativně umožněno, aby se prostřednictvím náhradního mateřství vytvářely rodinné vazby rovněž v případě homosexuálních partnerů, kteří tvoří v rámci mezinárodní surrogace poměrně velké množství aktuálních a potenciálních zájemců.[33] 

Jiný přístup nalezneme v právních předpisech některých amerických států, mezi kterými zaujímá z hlediska vytíženosti a mediální pozornosti jednu z předních pozic Kalifornie.[34] Důvodem je skutečnost, že v zásadě splňuje všechny atributy, které lze od země s liberálním přístupem v dané oblasti očekávat. Předně lze (finančně v zásadě neomezenou) komerční formu náhradního mateřství využívat jak ze strany heterosexuálních, tak homosexuálních párů či jednotlivců, a to bez nutnosti místního pobytu či občanství daného státu. Kromě toho je právní úprava daného státu založena na institutu umožňujícímu dopředu upravit otázku právního rodičovství cestou soudního rozhodnutí, jehož účinky nastávají k okamžiku narození dítěte. To znamená, že žadatel/é nemusí podstupovat adopční řízení nebo jinou proceduru, jejíž uskutečnění je podmíněno dodatečným souhlasem biologické (náhradní) matky.[35] 

K tomu je vhodné doplnit, že mezi státy s liberálním přístupem bychom mohli ještě donedávna zařadit rovněž Thajsko nebo Indii. V obou těchto zemích byla totiž dlouhou dobu legalizována komerční forma náhradního mateřství, a to na principu mezinárodní surrogace. Postupem času se však zesilovaly tendence pro zpřísnění dotčené právní úpravy, a to s odkazem na již naznačené negativní důsledky pojetí náhradního mateřství jako obchodu svého druhu. Za jeden z předních argumentů nicméně nebyly používány výhradně případy opuštěných dětí, které si zahraniční páry odmítly převzít z důvodu jejich genetického postižení.[36] Naopak bylo poukazováno také na postavení náhradních matek, kterými byly pravidelně ženy žijící ve velmi nepříznivých sociálních a ekonomických podmínkách. Tyto okolnosti vedly nejen k nabízení daných služeb za finančně velmi výhodných podmínek, ale také k porušování důstojnosti dotyčných žen, které byly k těmto praktikám často nuceny ze strany svých rodinných příslušníků.[37] Pod tíhou těchto okolností proto Thajsko v roce 2015 právní úpravu v dané oblasti výrazně zpřísnilo, respektive omezilo poskytování těchto služeb pouze pro sezdané páry tvořené vlastními státními občany. Obdobným způsobem postupovala o rok později také Indie, a to včetně absolutního zákazu komerční formy náhradního mateřství.[38] 

Pokračování článku naleznete zde.


[1] Záměrně u matky dítěte rozlišujeme mimo jiné mezi biologickým a genetickým rodičovstvím. Přestože obě uvedené kategorie u otce splývají v jedné osobě, nelze stejně argumentovat ve vztahu k náhradní matce. V nejčastějších případech je totiž s dítětem pouze dočasně spojena během těhotenství, což je nicméně biologická vazba, jejíž význam nelze podceňovat. Sociální a právní rodičovství poté z pochopitelných důvodů spojujeme se žadateli, kteří by měli o dítě následně pečovat a mít k němu rodičovskou odpovědnost.

[2] VALC, J. Právo na život a biomedicína. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020.

[3] ESSER, A. Ist das Verbot der Leihmutterschaft in Deutschland noch haltbar? Eine rechtsphilosophische Analyse. Baden: Nomos, 2021, s. 25.

[4] VALC, Právo na život a biomedicína.

[5] Viz např. KONEČNÁ, H. – BUBLEOVÁ, V. – JANKŮ V. Motivy k rodičovství. Československá psychologie: časopis pro psychologickou teorii a praxi. 2010, roč. 54, č. 2, s. 126–137.

[6] SIEGEL, D. J. The Developing Mind. How relationships and the Brain Interact to Shape Who We Are. New York – London: Guilford Press, 2012, s. 9.

[7] K tomu např. viz BURIANOVÁ, V. Vybrané výzkumy a poznatky o vlivu rané institucionální výchovy na vývoj dítěte. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2017.

[8] VÁGNEROVÁ, M. Psychický vývoj dítěte v náhradní rodinné péči. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2012, s. 24.

[9] BURIANOVÁ, Vybrané výzkumy a poznatky o vlivu rané institucionální výchovy na vývoj dítěte.

[10] Určitý sjednocující prvek lze spatřovat pouze v nepřímém vyloučení komerční formy náhradního mateřství. Konkrétně je v tomto směru nutné vycházet z čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, který ve vztahu k členským státům Rady Evropy závazně stanovuje, že: „Lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.“ Přestože se tato právní úprava netýká přímo institutu náhradního mateřství, lze považovat jeho úplatnou formu za propůjčení vlastního těla či dělohy ženy, což je podle našeho názoru v rozporu s poměrně jednoznačnou dikcí citovaného ustanovení. Současně nelze opomenout ani postavení samotného dítěte, které se na principu instrumentalizace stává de facto penězi ocenitelným objektem smlouvy. Proto je komerční forma náhradního mateřství často považována rovněž za porušení zákazu obchodování s lidmi (dětmi), který je mimo jiné stanoven v čl. 35 Úmluvy o právech dítěte.

[11] Kromě skandinávských zemí lze dále zákaz náhradního mateřství nalézt také v právním řádu některých amerických států, a to konkrétně v Louisianě, Michiganu a Nebrasce. Donedávna bychom do skupiny těchto států mohli zařadit také New York, kde však došlo ke změně právní úpravy, která náhradní mateřství legalizovala, byť pouze pro místní občany. Viz The United States Surrogacy Law Map [online]. Creative Family Connections [cit. 2021-05-23].

[12] Fortpflanzungsmedizingesetz (FMedG). In: Rechtsinformationssystem des Bundes (RIS) [online]. [cit. 2021-05- 23].

[13] BUNDESMINISTERIUM DER JUSTIZ UND FÜR VERBRAUCHERSCHUTZ. Gesetz zum Schutz von Embryonen (Embryonenschutzgesetz – ESchG) [online]. [cit. 2021-05-23].

[14] Předmětem kontraktu totiž nemůže být podle názoru daného soudu postup spočívající v početí a odnošení dítěte ve prospěch jiné osoby. Viz COURDURIÈR, J. At the nationʼs doorstep: the fate of children in France born via surrogacy. Reproductive Biomedicine & Society [online]. 2018, Vol. 7, s. 47–54 [cit. 2021-05-25].

[15] RIEZZO, I. et al. Italian law on medically assisted reproduction: do womenʼs autonomy and health matter? BMC Womens Health [online]. 2016, Vol. 16, No. 44 [cit. 2021-05-25].

[16] RAPOSO, V. L. Rise and fall of surrogacy arrangements in Portugal (in the aftermatch of decision N. 465/2019 of the Portuguese Constitutional Court). BioLaw Journal [online]. 2020, No. 1, s. 339–353 [cit. 2021-05-25].

[17] Vyjma těchto a některých dalších evropských států lze provádění náhradního mateřství v omezené podobě pozorovat také v Austrálii, Brazílii, Jižní Africe nebo některých amerických státech (převažujícím znakem je nekomerční forma surrogace). Záměrně pak nezmiňujeme některé asijské státy, na kterých budeme později demonstrovat změnu od liberálního k restriktivnímu přístupu.

[18] WESTREICH, A. Surrogacy and egg donation in Israel: legal arrangements, difficulties, and challenges. In: MOSTOWIK, P. (ed.). Fundamental legal problems of surrogate motherhood. Global perspective. Warszawa: Wydawnictwo Instytutu Wymiaru Sprawiedliwości, 2019, s. 269–290.

[19] GRUENBAUM, D. Foreign Surrogate Motherhood: mater semper certa erat. The American Journal of Comparative Law. 2012, Vol. 60, No. 2, s. 482–486.

[20] K tomu je vhodné doplnit, že v roce 2015 došlo k dalšímu rozvolnění právní úpravy, neboť z ní byl odstraněn dosavadní požadavek na řeckou státní příslušnost. Viz PIERSANTI, V. et al. Surrogacy and “Procreative Tourism”. What Does the Future Hold from the Ethical and Legal Perspectives? Medicina [online]. 2021, Vol. 57, No. 47, s. 4 [cit. 2021-06-01].

[21] Ibidem.

[22] Viz § 3 an. zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů.

[23] Jedinou zmínku stále nalezneme pouze v § 804 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve kterém je stanoveno, že: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.“

[24] K tomu srov. dikci § 169 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Kdo za odměnu svěří dítě do moci jiného za účelem adopce nebo pro jiný obdobný účel, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.“ K tomu blíže viz VALC, J. Náhradní mateřství: Na hraně nebo za hranou zákona? In: Epravo [online]. 17. 12. 2020 [cit. 2021-06-05]; SIVÁK, J. Náhradní mateřství v českém právu a související otázky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021.

[25] V tomto směru lze vycházet z tradiční římské zásady, podle které je matka vždy jistá (Mater semper certa est), přičemž se jedná o ženu, která dítě porodila. Případná absence genetických vazeb není rozhodující. V obdobné podobě je tato nevyvratitelná právní domněnka zakotvena rovněž v České republice, a to v § 775 o. z. Výjimka v tomto směru neplatí ani pro náhradní mateřství, což lze podpůrně dovozovat také z důvodové zprávy k zákonu, která úspěšné podání žaloby z uvedených důvodů vylučuje. Viz PSP ČR. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu č. 362 (občanský zákoník) [online], s. 741 [cit. 2021-06-05].

[26] V Českém právním řádu je poskytování výživného a náhrad spojených s těhotenstvím a porodem neprovdané matce rámcově zakotveno v § 920 o. z.

[27] YAKUSCHENKO, M. Y – REZNIK, O. M. Legal considerations surrounding surrogacy in Ukraine. Wiadomości Lekarskie [online]. 2020, Vol. 73, No. 5, s. 1049–1050 [cit. 2021-06-08].

[28] MOULIAROVA, E. The legal regulation of surrogacy in Russia. Italian Journal of Public Law [online]. 2019, Vol. 11, Iss.1, s. 409 [cit. 2021-06-08].

[29] SOWRY, B. Gay men in Russia using surrogacy threatened with arrest. BioNews [online]. 12. 10. 2020 [cit. 2021- 06-08].

[30] MOULIAROVA, E. The legal regulation of surrogacy in Russia, s. 422–423.

[31] Navrhovaná změna je zdůvodňována nejen nejasnou situací ve vztahu k využívání těchto služeb ze strany osamělých mužů, ale také s odkazem na problémy spojené s provozováním reprodukční turistiky. V tomto ohledu je poukazováno rovněž na důsledky spojené s uzavíráním státních hranic vlivem pandemie koronaviru SARS-CoV- 2, čemuž budeme v závěrečné části tohoto článku věnovat zvýšenou pozornost. Viz WEIS, Ch. Russian State Duma proposes bill restricting surrogacy… again. In: BioNews [online]. 15. 3. 2021 [cit. 2021-06-14].

[32] KHURTSIDZE, I. Legal Regulation of Surrogacy ın Georgia. European Scientific Journal [online]. 2016, s. 166–167 [cit. 2021-06-15].

[33] Surrogacy Laws in the Republic of Georgia. In: Gay Surrogacy [online]. [2021-06-14].

[34] K podmínkám právní regulace v dalších amerických státech viz The United States Surrogacy Law Map. In: Creative Family Connections [online]. [cit. 2021-06-14].

[35] FINKELSTEIN, A. et al. Surrogacy Law and Policy in the U.S.: A National Conversation Informed by Global Lawmaking. Columbia Law School Sexuality & Gender Law Clinic [online]. 2016, s. 9 [cit. 2021-06-15].

[36] Case of baby with Down syndrome left behind shows 'dark side' of international surrogacy. Today [online]. 7. 8. 2014 [cit. 2021-06-15].

[37] PAWAN, K. – DEEP, I. – NANDINI, S. Surrogacy and Womanʼs Right to Health in India: Issues and Perspective. Indian Journal of Public Healths [online]. 2013, Vol. 57, No. 2, s. 67–69 [cit. 2021-06-17].

[38] PIERSANTI et al. Surrogacy and “Procreative Tourism”. What Does the Future Hold from the Ethical and Legal Perspectives?, s. 7.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články