Bez důvěry, této kouzelné esence, není spokojeného bytí. Bez důvěry se špatně daří pravdě, není hrdosti na sebe i na druhého, není lásky, oddanosti. Není statečnosti. A platí to nejen pro lidské individuum, ono to platí univerzálně. Platí to i ve vztahu domácího zvířete ke svému chovateli, platí to ve vztahu obyvatel určitého území a institucí, které na něm působí. Začíná to na osobní úrovni a nekončí na úrovni státu. Přesahuje to i do oblastí nadnárodních a dokonce metafyzických. Kde je důvěra v Boha, je i víra v něj, ať už se jmenuje jakkoli.
Co když důvěra není? Jak se žije s někým, ke komu nemám důvěru a on nemá důvěru ke mně? Je to jistě vyčerpávající. Je to o neustálém střehu před něčím, co by mohlo přijít a ublížit. Je to o strachu, o nepohodě. Je to o křečovitosti, neochotě, lži, odporu, nerespektování. A když není důvěra ve stát a jeho instituce, k čemu to vede?
Důvěra je tmelem každé společnosti. Je mnohem pevnější a současně pružnější než je strach. Důvěra vede k iniciativě udělat pro druhého něco navíc, ne jen to, co je přikázáno pod nějakou sankcí. Kdyby nebylo důvěry, že nebudou zneužity, nebyly by ani příspěvky na charitu, nebyla by pomoc druhému v neštěstí. Naopak, když není důvěra, společnost churaví. Obrazně, a jak to vidíme každý den ve zprávách i doslovně.
Jak se důvěra získává? Dlouho a klopotně, to je ta jediná správná odpověď. A jak se pozbývá? Inu, snadno a rychle.
Jde-li o instituce, v našem státě jeho občané nejvíce důvěřují samosprávám, zdravotnictví, hasičům, armádě, policii, justici a z ní zejména Ústavnímu soudu. Není to samo sebou. Ti všichni totiž prokázali a prokazují, že si důvěru zaslouží. A opravdu není snadné si ji získat. Stojí za ní spousta práce, nezištného úsilí a mnohdy i osobní statečnosti. Ale stačí velmi málo a důvěra se ztratí.
Jsem soudce. Jeden ze tří tisíc v této zemi. Snažím se neudělat ostudu svému stavu a tomuto státu. Vím, že co udělám, jak promluvím, co napíšu, má se automaticky za projev justice jako celku a současně i státu, jehož jménem rozhoduji. Sice v demokratickém právním státě neplatí provolání Ludvíka XIV.: „Stát jsem já“, ale pro každého soudce platí, že „Stát jsem také já“. Proto se mě skutečně osobně dotýká, když někdo nezodpovědně narušuje důvěru občanů ve stát a jeho justici, ať už tím, že se chová zcela v rozporu s elementárními požadavky na soudce kladenými, nebo tím, že z takového jednání bez důkazů nějaké soudce osočuje, tím spíše soudce ústavní.
Krom toho, že neodůvodněné zpochybňování důvěryhodnosti soudců a soudů je mimořádně hloupé, je i extrémně krátkozraké a nebezpečné. Každý čtenář těchto řádek si jistě dovede představit, co by se stalo, kdyby nebyla alespoň elementární důvěra ve stát a jeho instituce. Konkrétní obsah pojmů jako nadúmrť, násilí a anarchie bývá totiž ještě děsivější, než jsou akademické představy o nich. Přesto si nemohu pomoci. Já jsem zbytků důvěry v tu, která by měla hájit justici a snažit se, aby co nejlépe fungovala, ve světle jejích opakovaných, nepřípustně generalizujících, dehonestujících výroků o soudcích a státních zástupcích minulý týden pozbyl.
Je něco horšího, než je ztráta důvěry? Ano. Dosud jsem totiž choval naději, že by se to snad mohlo změnit. Avšak i ta mě pomalu opouští. Tento můj stát mám rád, ale teď je mi ho fakt líto.
Diskuze k článku ()