Pět otázek pro Tomáše Lichovníka

Ve svém letošním příspěvku na kongresu Právní prostor budete hovořit o aktuálním rozhodování Ústavního soudu. Můžete stručně představit, na co se mohou účastníci kongresu těšit?

Ve svém příspěvku na letošní konferenci Právní prostor se chci věnovat rozhodovací praxi Ústavního soudu. Přiblížit, jaké jsou nejčastější vady ústavních stížností, jaké jsou nejčastější vady zrušených rozhodnutí a jak rozhodování Ústavního soudu ovlivňuje praxe Evropského soudu pro lidská práva.

Vyzdvihl byste některé nedávné rozhodnutí Ústavního soudu, kterému se podle Vás nedostalo zaslouženého mediálního ohlasu?

O jednom z plenárních nálezů ÚS bych netvrdil, že zapadl. To určitě ne. Nejsem si však jist, že byl vždy správně pochopen. Proto jen stručné připomenutí. V červnu roku 2016 přijal ÚS nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/15, který byl v médiích často prezentován tak, že jím bylo umožněno registrovaným párům osvojení dítěte. Podstata rozhodnutí ÚS však spočívala v tom, že pokud zákon umožňuje osvojení i „jinou osobou“ (nikoli tedy jen manželi), nemůže být osvojení na překážku samotný fakt, že tato „jiná osoba“ žije v registrovaném partnerství. Lze předpokládat, že v registrovaném partnerství žijí osoby homosexuální orientace. Pokud tyto osoby zákon vylučoval z možnosti stát se osvojiteli, trestal je de facto za přiznání se ke své orientaci a za chování směřující k vytvoření stabilního svazku. Dle Ústavního soudu se jednalo o zásah do jejich lidské důstojnosti a o porušení jejich práva na ochranu soukromého života. Jako pár však mohou osvojit dítě i nadále pouze manželé.

Trend v počtu podání na Ústavní soud je dlouhodobě rostoucí. Jak se s touto skutečností zvládá Ústavní soud vyrovnat?

Počet ústavních stížností je skutečně velmi vysoký, zpravidla přes 4 000 ročně. Domnívám se, že jednou z cest k řešení je rozlišovat mezi stížnostmi skutečně ústavními a stížnostmi – dalšími opravnými prostředky. Těm prvním věnovat potřebný čas a ty druhé jen slušně, ale stručně odmítnout.

Ústavnímu soudu bývá vytýkáno, že nezřídka vystupuje až příliš aktivisticky, či rozhoduje o věcech, které by měly být ponechány politickým rozhodnutím. Myslíte, že je tato kritika oprávněná?

Myslím si, že v zejména v plenárních věcech je Ústavní soud spíše zdrženlivý a k rušení zákonů přistupuje jen výjimečně. Zejména se to týká oblasti daňové a sociální. Plénum ÚS se zpravidla snaží nalézt a preferovat ústavně souladný výklad napadeného předpisu před jeho rušením. Ne vždy se to však podaří.

Ústavní soud v příštím roce oslaví 25 let své existence. Jak myslíte, že se za tuto dobu proměnila jeho role v rámci českého ústavního a politického systému?

Podle mne v Ústavní soud zejména v prvním desetiletí své činnosti určoval směr a jakousi filosofii aplikace práva. Bylo to krátce po změně režimu a bylo nutné snažit se i o změnu myšlení. Nyní se spíše jedná o nápravu jednotlivých excesů soudní praxe.