Finanční právo | JUDr. Ing. Libor Kyncl, Ph. D. & al | 27.06.2018 Také v kategorii:
Ostatní

Dokazování k odpovědnosti za daň z přidané hodnoty s ohledem na domněle podvodnou povahu transakcí s obchodními partnery Zdroj: Fotolia

Dokazování k odpovědnosti za daň z přidané hodnoty s ohledem na domněle podvodnou povahu transakcí s obchodními partnery

V rámci tohoto článku bude věnována pozornost rozsudku Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 30. 1. 2018 ve věci sp. zn. 5 Afs 60/2017. Jedná se o důležité rozhodnutí k určení, nakolik správce daně nese důkazní břemeno v případě uplatnění nároku na odpočet od daně z přidané hodnoty („DPH“) ohledně existence nebo neexistence povědomosti subjektu o domnělém podvodu.

JUDr. Ing. Libor Kyncl Ph. D.

JUDr. Ing. Libor Kyncl, Ph. D.

právník HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, a odborný asistent Provozně-ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně

JUDr. Ing. Libor Kyncl, Ph. D.

právník HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář, a odborný asistent Provozně-ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně

Mgr. David Neveselý

Mgr. David Neveselý

partner, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Mgr. David Neveselý

partner, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

JUDr. Josef Žaloudek

JUDr. Josef Žaloudek

senior advokát, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

JUDr. Josef Žaloudek

senior advokát, HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

DPH univerzálně zdaňuje dodavatelsko-odběratelský řetězec, resp. téměř veškeré jeho kroky od prvovýroby až po konečného spotřebitele. Spotřebitel fakticky v ceně svého nákupu celou DPH uhradí (pokud nebyla v řetězci podnikatelů realizována ztráta mezi nákupní a prodejní transakcí nebo pokud nebyla poskytnuta sleva oproti nákupní ceně). Plátcem DPH je zpravidla prodávající.

Nad rámec povinnosti plátce odvést DPH na výstupu, resp. ji uplatnit vůči odpočtům na DPH na jeho vstupu, od 1. dubna 2011 postupně vzrůstá důležitost ručení za DPH protistranou, která je plátcem, tzv. ze zákona. Při uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na plnění se příjemce plnění – plátce DPH - stává ručitelem mj. ve smyslu § 109 odst. 1 zákona o DPH („ZDPH“), když věděl nebo vědět měl a mohl:

  • že DPH úmyslně nebude zaplacena, nebo 
  • že se poskytovatel zdanitelného plnění dostal nebo dostane úmyslně do postavení, kdy nemůže DPH zaplatit, nebo
  • dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

Finanční úřad má kromě využití zmíněného institutu ručení také na základě § 72 ZDPH a judikatury Soudního dvora Evropské unie („SD EU“) a NSS samostatnou možnost, resp. procesní povinnost bránit podvodům na úseku DPH tím, že odmítne nárok na odpočet DPH u plátce na vstupu, pokud dospěje na základě skutkového stavu k právnímu názoru, že existuje povědomost příjemce zdanitelného plnění o daňovém podvodu týkajícím se tohoto plnění. (Ručení za daň na výstupu a odepření nároku na odpočet daně na vstupu je dle NSS třeba od sebe striktně oddělovat.) Pokud nedochází k daňovému podvodu, z judikátu SD EU C-437/06 Securenta naopak vyplývá, že nárok na odpočet DPH je nedílnou součástí systému DPH – tedy nárok na odpočet DPH vzniká, pokud jsou splněny hmotněprávní podmínky vzniku odpočtu podle § 72 ZDPH a formální podmínky uplatnění nároku na odpočet podle § 73 ZDPH. Pokud finanční úřad dojde k právnímu závěru, že jsou obě podmínky splněny, nemá jinou možnost, než nárok přiznat.

Judikát NSS právě v tomto směru navazuje na další judikát SD EU, C-384/04 Federation of Technological Industries. Daňový subjekt má důkazní břemeno ohledně existence samotné transakce. Dle SD EU však důkazní břemeno ohledně povědomosti daňového subjektu, že transakce, dle níž uplatňuje nárok na odpočet, byla součástí podvodu páchaného jeho dodavatelem, je přeneseno na finanční úřad tvrdící, že transakci nelze uplatnit pro účely odpočtu DPH.

V tomto judikátu NSS obdobně dovodil, že v těchto případech je na finančním úřadu, aby prokázal, že se konkrétní dodavatel přímo nebo nepřímo účastnil daňového podvodu, tj. že věděl nebo vědět měl a mohl mít určitou informaci např. ohledně předmětu dodávky, dodavatele, ceny či jiné „podezřelé“ okolnosti.

Nižší soud v dané věci považoval plnění realizované na základě výběrového řízení za součást probíhajícího podvodu, což dle názoru NSS spadalo toliko mezi spekulativní tvrzení bez příslušného důkazního podkladu. Pokud by měl finanční úřad prokázat povědomost daňového subjektu o daňovém podvodu, musel by tak učinit na základě formálního dokazování včetně příslušného důkazního hodnocení. Jednotlivé skutečnosti sice mohly vykazovat nesrovnalosti, ale z povahy zjišťovaných skutečností a z argumentace finančního úřadu nebylo zřejmé, jak uvedené souviselo se základní otázkou, na základě níž nebyl nárok na odpočet přiznán, tedy zda povědomost daňového subjektu o domnělém podvodu existovala, nebo nikoli.

Argumentace finančního úřadu i nižšího soudu byla jako účelová v nesouladu s hmotněprávními podmínkami v § 72 an. ZDPH. Obecným následkem neunesení důkazního břemene tedy byla v této věci nezákonnost rozhodnutí finančního úřadu i nižšího soudu.

V rámci judikátu NSS obecněji určil, že finanční úřady ani celní úřady nemají možnost stanovit daň kterémukoli subjektu dle „procesní výhodnosti“. Daňová povinnost je obecně vázána na konkrétní osobu, nikoli ke konkrétnímu majetku či transakci s majetkem.

Zájmem finančního úřadu je přirozeně maximalizovat celostátní hrubý výnos DPH a poskytnout státu co nejvyšší daňové příjmy. NSS však zohlednil konkrétní projev právního státu, tj. že zájem státu na zajištění výnosu DPH je nutno podřídit zájmům fyzických a právnických osob na spravedlivém výběru této daně (což vychází z jejich obecnějšího práva na spravedlivý proces dle Listiny základních práv a svobod).

odpovědnost dph podvodné transakce

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze