Evropská regulace „kazítek“

Co je plánované zastarávání?

Když se řekne „kazítko" nebo možná častěji „kurvítko“, většina lidí si představí záhadnou součástku, která se rozbije těsně po záruce. Právní jazyk tomu říká méně expresivně „plánované zastarávání“. Dokumenty Evropského parlamentu ho popisují jako záměrnou výrobu zboží a služeb s krátkou ekonomickou životností, která má spotřebitele přimět k příliš častým opakovaným nákupům. Nejčastěji nejde o jedno magické relé na desce plošného spoje, ale o kombinaci konstrukčních rozhodnutí, chování softwaru, obchodního modelu a marketingu: výrobek nejde rozebrat, náhradní díly nejsou nebo jsou nesmyslně drahé, aktualizace zpomalí starší modely, reklama tlačí na „novější je vždy lepší“.

Trocha historie

Plánované zastarávání není vynálezem chytrých telefonů. Klasickým historickým příkladem je kartel Phoebus z 20. a 30. let 20. století, v němž velcí výrobci žárovek (General Electric, Osram, Philips a další) koordinovali parametry žárovek tak, aby jejich standardní životnost byla asi 1 000 hodin, přestože už tehdejší technika umožňovala výrazně delší provoz. Cílem bylo prostě prodávat víc kusů.

Podobná logika se později objevovala i u jiných výrobků. Mluví se o nylonových punčochách, které byly původně téměř neroztrhatelné, než se rozhodlo, že je taková kvalita pro byznys „nebezpečná“. V digitální éře známe spory kolem zpomalování starších iPhonů po aktualizacích nebo tiskáren, které od určitého počtu vytištěných stran začaly hlásit „servisní závadu“ či „konec životnosti“, přestože inkoust ani mechanické části nebyly objektivně na konci.

Na národní úrovni zareagovala nejrazantněji Francie, která v roce 2015 zavedla samostatný trestný čin plánovaného zastarávání: úmyslné techniky směřující ke zkrácení životnosti výrobku s cílem zvýšit míru jeho obnovy. Za takové jednání tam hrozí až dva roky vězení a vysoké pokuty. Právo EU plánované zastarávání zatím nedefinuje, ale poslední vlny unijní legislativy míří ke stejnému cíli – jen méně spektakulární cestou: přes spotřebitelské právo, technické požadavky na výrobky a právo na opravu.

Jak EU k „kazítkům“ přistupuje: tři vrstvy regulace

Evropský systém boje proti plánovanému zastarávání stojí na třech vzájemně provázaných vrstvách. Tyto vrstvy cílí postupně na výrobu, prodej a následnou údržbu či opravu výrobku.

První vrstvu tvoří tzv. ekodesign. Původní ekodesignová směrnice z roku 2009 se zaměřovala hlavně na energetickou účinnost domácích spotřebičů (zavedla energetické štítky), ale postupně se rozšířila i na další parametry, včetně opravitelnosti. Od roku 2021 proto platí prováděcí nařízení[1] pro pračky, myčky, chladničky a elektronické displeje, která už dnes vyžadují dostupnost náhradních dílů po řadu let[2], možnost spotřebiče rozebrat běžnými nástroji a přístup opravářů k servisní dokumentaci. Od června 2025 se podobná logika vztahuje i na smartphony a tablety, kde ekodesignové předpisy stanoví minimální odolnost, životnost baterie, dostupnost dílů i softwarových aktualizací.

Druhá vrstva je klasické spotřebitelské právo. Základ tvoří směrnice o nekalých obchodních praktikách (2005/29/ES), směrnice o právech spotřebitelů (2011/83/EU) a směrnice o prodeji zboží (2019/771/EU). Ty dohromady určují, co je soulad zboží se smlouvou, jak dlouho odpovídá prodávající za vady a co je klamání spotřebitele. V jejich rámci už dnes lze řešit některé formy plánovaného zastarávání, například pokud podnik lživě tvrdí, že výrobek vydrží určitou dobu, nebo tají důležité omezení.

Třetí vrstvou je právo na opravu, které je součástí nejnovějšího „zeleného balíčku“ z let 2023–2024, který tvoří především směrnice 2024/825 (posílení postavení spotřebitelů pro zelenou transformaci), nařízení 2024/1781 (nahrazující směrnici o ekodesignu), směrnice 2024/1799 o právu na opravu a nařízení 2023/1542 o bateriích.

Téma plánovaného zastarávání se přesouvá z okrajových debat a komentářů přímo do jádra harmonizovaného unijního práva. Z pohledu spotřebitele je klíčové, že už nejde jen o „pocit, že to dělají schválně“, ale o nástroje, jak se proti některým praktikám bránit.

Ekodesign

Nařízení (EU) 2024/1781 o ekodesignu pro udržitelný výrobek, často označované jako ESPR, nahrazuje původní rámcovou směrnici o ekodesignu a rozšiřuje svůj rozsah od spotřebičů na prakticky všechny hmotné výrobky, s několika málo výjimkami, jako jsou potraviny či léčiva.

Nařízení stanoví obecný rámec, podle kterého Komise může pro jednotlivé kategorie výrobků přijímat tzv. delegovaná nařízení, která budou obsahovat konkrétní požadavky na trvanlivost, opravitelnost, možnost demontáže, obsah recyklovaného materiálu, recyklovatelnost a podobně. Zatímco dnes podobné požadavky platí pro několik málo skupin (pračka, myčka, lednice, displeje, a od roku 2025 chytré telefony a tablety), díky ESPR EU tuto logiku plánuje postupně rozšířit na textil, nábytek, matrace, pneumatiky, kovy i další typy elektroniky a strojů.

Součástí nařízení je i koncept digitálního pasu výrobku. Ten má být elektronickým záznamem spojeným s každým výrobkem (typicky přes QR kód nebo NFC), kde budou uloženy informace o složení, opravitelnosti, dostupnosti náhradních dílů, návodu k demontáži, ekologických parametrech a případně i historii oprav či modernizací. Pro výrobce to znamená povinnost tyto informace strukturovaně spravovat, pro spotřebitele i opraváře naopak možnost se k nim snadno dostat.

Nařízení je platné od 18. července 2024, ale samo o sobě ještě nepřináší konkrétní povinnosti pro jednotlivé typy výrobků. Ty přijdou až s delegovanými akty, které Komise mohla začít přijímat nejdříve v létě 2025. První vlnu mají tvořit například textil a oděvy, pneumatiky, nábytek a některé skupiny energeticky náročných výrobků, včetně revizí pravidel pro myčky, lednice či nových pravidel pro mobilní telefony. V praxi tedy lze čekat, že od druhé poloviny desetiletí se „kurvítka“ v podobě zbytečně křehkých nebo nerozebíratelných konstrukcí dostanou do přímého konfliktu s ekodesignovými požadavky – výrobek, který trvanlivost nesplní, prostě nebude možné uvést na trh EU.

Informování spotřebitele

Směrnice (EU) 2024/825, označovaná anglicky jako Empowering Consumers for the Green Transition, mění směrnici o nekalých obchodních praktikách a směrnici o právech spotřebitelů. Nejde v ní o technické parametry výrobku, ale o to, co smí a nesmí říkat podnikatel spotřebiteli při prodeji.

Do směrnice o právech spotřebitelů se především doplňují posílené informační povinnosti. Obchodník má povinnost ještě před uzavřením smlouvy informovat o životnosti a opravitelnosti výrobku, o dostupnosti náhradních dílů a servisu, o době poskytování aktualizací softwaru a o případných další dobrovolných zárukách nad rámec dvouleté zákonné lhůty, pokud mu výrobce tyto údaje poskytne.

Novela dále rozšiřuje „černou listinu“ vždy zakázaných nekalých praktik o situace, které souvisejí s plánovaným zastaráváním. Výslovně cílí například na uvádění nepravdivých údajů o životnosti výrobku, na tvrzení, že výrobek je opravitelný, pokud k tomu není reálný základ, na zamlčování toho, že výrobek obsahuje prvky, které zkracují jeho životnost, nebo na manipulativní aktualizace softwaru, které zhorší výkon či kompatibilitu zařízení, aniž by byl spotřebitel jasně a předem informován. Stejně tak by měly skončit praktiky, které přimějí spotřebitele předčasně měnit díly, aniž by to bylo potřeba – typicky když tiskárna začne hlásit nutnost výměny kazety, i když v ní objektivně zbývá dost inkoustu.

Tato směrnice je účinná na úrovni EU od března 2024, ale praktický dopad uvidíme až poté, co ji členské státy převedou do svého práva. Transpoziční lhůta končí 27. března 2026 a pravidla se mají začít uplatňovat od 27. září 2026. Pro české prostředí to bude znamenat úpravu zákona o ochraně spotřebitele a upřesnění toho, co se považuje za klamavé jednání právě v oblasti životnosti a opravitelnosti produktů. Návrh příslušného zákona[3] byl již předložen Poslanecké sněmovně.

Pro spotřebitele je důležité, že od podzimu 2026 už nebude možné prodávat výrobky s „tajnými“ kurvítky, ani slibovat životnost či „eko“ vlastnosti bez důkazů. Pokud se někdo pokusí uhrát plánované zastarávání tím, že ho pouze „schová do návodu“, bude mít dozorový orgán i soud jasnější oporu, proč takové jednání postihnout.

Právo na opravu

Směrnice (EU) 2024/1799 o společných pravidlech pro podporu opravy zboží je druhým pilířem boje proti plánovanému zastarávání. Zásadní je v tom, že posiluje opravitelnost v praxi, nejen na papíře.

Za prvé, směrnice motivuje spotřebitele, aby si v rámci zákonné dvouleté záruky volili spíše opravu než výměnu. Pokud se spotřebitel rozhodne, že dá přednost opravě, prodlouží se mu zákonná záruka o 1 rok. Jinými slovy, za opravu je „odměněn“ delší ochranou, což může být rozhodující při úvahách, zda trvat na nové věci, nebo přistoupit na opravu.

Za druhé, směrnice zavádí povinnost výrobců opravovat některé výrobky i po skončení zákonné odpovědnosti prodávajícího. Nevztahuje se na vše, ale na konkrétní výrobkové skupiny, u nichž EU už dříve stanovila požadavky na opravitelnost v ekodesignu. To jsou zejména domácí pračky a pračko–sušičky, myčky nádobí, chladicí spotřebiče, elektronické displeje (včetně televizí), svářecí zařízení a také smartphony, bezdrátové telefony a tablety. U těchto výrobků bude mít spotřebitel právo požadovat, aby je výrobce za rozumnou cenu a v přiměřené době opravil, a to i po vypršení zákonné záruky[4], pokud je oprava technicky proveditelná.

Za třetí, směrnice omezuje možnost výrobců komplikovat opravy smluvními podmínkami, hardwarovými překážkami či softwarem. Není přípustné bez vážného důvodu blokovat použití neoriginálních náhradních dílů nebo nezávislých servisů, například párováním dílů a zařízení tak, že po výměně displeje neautorizovaným servisem telefon přestane fungovat.

Směrnice je účinná od 30. července 2024. Členské státy ji musí převzít do svého práva do 31. července 2026 a od tohoto data by měla platit v praxi. Návrh nového zákona o některých povinnostech souvisejících s opravou výrobku[5] byl již předložen Poslanecké sněmovně.

Konec zalitých baterií

Nařízení (EU) 2023/1542 o bateriích a odpadech z baterií je specifickým předpisem, ale pro plánované zastarávání má zásadní význam. Baterie jsou totiž typickou „Achillovou patou“ moderní elektroniky – zařízení samo o sobě může fungovat dlouho, ale jakmile baterie odejde a nejde rozumně vyměnit, uživatele to často dotlačí k nákupu nového přístroje.

Nařízení začalo platit v srpnu 2023 a jeho jednotlivé požadavky se uplatňují postupně. Klíčový pro „kurvítka“ je článek 11, který od 18. února 2027 ukládá povinnost, aby výrobky s bateriemi byly navrženy tak, aby je konečný uživatel mohl snadno vyjmout a vyměnit pomocí běžně dostupných nástrojů, a to bez poškození zařízení nebo samotné baterie. Výrobce musí současně zajistit, aby zařízení po výměně nadále fungovalo a aby byl k dispozici návod k vyjmutí a výměně.

Nařízení dále zavádí minimální požadavky na výkon a životnost baterií (například na počet cyklů, po kterých musí zůstat zachována určitá kapacita) a systém digitálních „bateriových pasů“ pro průmyslové, trakční a LMT baterie. Ty budou od roku 2027 obsahovat údaje o původu surovin, kapacitě, počtu cyklů, uhlíkové stopě či recyklovaném obsahu.

Pro spotřebitele to znamená, že telefony, notebooky, nářadí, nebo také elektrokola a elektrokoloběžky uváděné na trh po 18. únoru 2027 by už neměly být konstruovány tak, že výměna baterie bez destrukce není reálně možná. Pokud budou, půjde o porušení přímo použitelného unijního nařízení.

Půjde to „okecat to v návodu“?

Oblíbeným nástrojem výrobců je dlouhý a všeobecný seznam podmínek v návodu k použití. Papír snese hodně: rozsahy teplot, za nichž se výrobek smí používat, výčty zakázaných činností, varování před neoriginálními díly a někdy i výhrůžky, že reklamace nebude uznána. Z pohledu práva je ale důležité, že návod nemůže zkrátit ani vyloučit kogentní práva spotřebitele. To, že v návodu stojí, že výrobce při obvyklém použití za nic neodpovídá, neznamená, že soud takové ujednání vezme vážně.

Nová směrnice 2024/825 tento rozpor ještě zvýrazní. To, co dříve bylo „jen“ neúčinnou či nepřiměřenou smluvní podmínkou, může být po roce 2026 navíc považováno za výslovně zakázanou nekalou obchodní praktiku, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Pokud by například návod tvrdil, že použití neoriginálního náhradního dílu zničí výrobek, může to být samo o sobě postižitelné.

Především však má spotřebitel nárok ještě před koupí mít k dispozici informace o tom, jak dlouho výrobek může rozumně vydržet, jak je opravitelný, zda jsou dostupné náhradní díly a servis, a jak dlouho bude výrobce poskytovat aktualizace softwaru. U vybraných výrobků se tyto údaje promítnou do energetických štítků, indexů opravitelnosti a později i do digitálních pasů. To vše otevírá prostor, aby se kvalita a trvanlivost staly skutečným parametrem konkurence, nejen marketingovým sloganem.

Závěr

Ani evropské právo vám nezaručí, že se žádný výrobek nikdy nepokazí. Zákon nemůže zakázat náhodu, chybu nebo technické limity. Může ale zakázat úmysl dělat výrobky krátkodobé, může přinutit výrobce, aby své produkty navrhovali s ohledem na trvanlivost a opravitelnost, a může vybavit spotřebitele a jejich právníky nástroji, jak se bránit.