I dlouhodobou nájemní smlouvu lze zrušit
Nejvyšší soud se přiklonil k názoru, že je možné zrušit nájemní smlouvu postupem stanoveným v § 2000 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 26 Cdo 740/2021, zabýval situací, kdy syn, ještě za účinnosti předešlého občanského zákoníku, uzavřel nájemní smlouvu se svými rodiči jakožto nájemci. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu 35 let a předmětem nájmu byly pozemky a dům, který měl být rodiči využíván výlučně k bydlení.
Následně však syn v rámci exekučního řízení vedeného proti jeho osobě o předmět nájmu přišel a nový vlastník se rozhodl domáhat zrušení nájemní smlouvy postupem stanoveným v § 2000 občanského zákoníku a rodiče předešlého vlastníka zažaloval.
Podle § 2000 občanského zákoníku byla-li smlouva bez vážného důvodu uzavřena na dobu určitou tak, že zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let, lze se po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení. Soud závazek zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána.
Dále je pro posuzovaný případ relevantní § 2204 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého ujednají-li strany nájem na dobu delší než padesát let, má se za to, že byl nájem ujednán na dobu neurčitou s tím, že v prvních padesáti letech lze nájem vypovědět jen z ujednaných výpovědních důvodů a v ujednané výpovědní době.
Nejvyšší soud uvedl, že po účinnosti nového občanského zákoníku se v odborné literatuře okrajově objevoval názor, že v případě nájmů se uplatní pouze zvláštní úprava popsaná v § 2204 odst. 2 občanského zákoníku, která vylučuje obecnou úpravu dle § 2000 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud však přisvědčil obecně převládajícímu právnímu názoru, že na nájemní vztahy se uplatní obě tato ustanovení nezávisle na sobě, neboť obě řeší jinou právní otázku. Zatímco § 2204 odst. 2 řeší, zda byl nájem uzavřen na dobu neurčitou nebo určitou, § 2000 se užije teprve poté, kdy je tato otázka vyřešena a upravuje obecně možnost zrušení dlouhodobých smluv uzavřených na dobu určitou.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud konstatoval, že zde byly shledány vážné důvody pro sjednání nájemní smlouvy na dobu určitou přesahující 10 let, což znamená, že nebyly splněný podmínky uvedené v § 2000 a potvrdil tak rozhodnutí předešlých soudů, které žalobu zamítly.
Další články
Platformová práce v českém pracovním právu: směrnice (EU) 2024/2831 a připravovaná česká transpozice
Článek podává přehled evropské úpravy práce prostřednictvím digitálních pracovních platforem a její připravované transpozice do českého právního řádu. Zaměřuje se na okolnosti určení pracovněprávního statusu, vyvratitelnou právní domněnku základního pracovněprávního vztahu, algoritmické řízení, ochranu osobních údajů, lidský dohled a informační povinnosti platforem.
Rozsudek pro uznání: když mlčení nebo „pouhý“ nesouhlas prohraje spor
Nejvyšší soud: Rozsudek pro uznání při pasivitě žalovaného; pouhý nesouhlas nestačí. Odvolání přezkoumá jen podmínky, pasivitu nezhojí.
Ústavní soud ve třetím roce čtvrté dekády
Ústavní soud vstupuje do své čtvrté dekády jako stabilní instituce, která staví na pestrosti, pracovitosti, předvídatelnosti i pokoře svých soudců. Navzdory rostoucímu tlaku a zpochybňování ze strany politické scény zůstává nezávislým strážcem ústavnosti, jehož nejsilnější ochranou je trvající důvěra veřejnosti.
Když voda poškodí bytový dům: Kdy platí soused, kdy SVJ a kdy pojišťovna
Voda patří v bytových domech mezi nejčastější příčiny škod. Někdy za nimi stojí prasklá přívodní hadička k pračce, jindy netěsnící baterie, havárie společných rozvodů nebo přívalový déšť, který zaplaví sklepy a technické zázemí domu. Následky bývají v každém z těchto případů podobné: poškozené zdi, zničené vybavení, sousedské spory a náklady, které mohou rychle narůst do desítek i stovek tisíc korun.
Implementace směrnice o platformové práci: znaky závislé práce, právní domněnka a algoritmické řízení (3. část)
V návaznosti na předchozí dva díly analyzuje tento článek otázku pracování doby a osobního výkonu práce, jakož i otázku metodiky související s návrhem zákona.




