Omezení a zákaz osobního styku rodiče s nezletilým dítětem, část I. Zdroj: Fotolia

Omezení a zákaz osobního styku rodiče s nezletilým dítětem, část I.

Za obvyklých okolností je v zájmu dítěte, aby se stýkalo co nejvíce s oběma rodiči. Z těchto důvodů je proto v zákoně výslovně vymezeno právo dítěte, které je v péči jen jednoho rodiče, stýkat se osobně s druhým rodičem. Mohou však nastat situace, kdy je třeba styk rodiče s dítětem omezit nebo dokonce zakázat, přičemž důvody k tomuto zásahu mohou být jak na straně rodiče, tak na straně dítěte.

JUDr. Jana Tomešová

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

Právní úprava

Zásadní ustanovení týkající se styku rodiče s nezletilým dítětem jsou obsažena v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“).

Dle ustanovení § 888 o.z. má nezletilé dítě právo se stýkat s druhým rodičem v případě, že je v péči jen jednoho z rodičů, rovněž tak má tento rodič právo se stýkat se svým dítětem. Soud může rozhodnout o omezení či zákazu styku, rovněž tak může určit podmínky styku. Stěžejním hlediskem při rozhodování o rozsahu styku a jeho podmínkách je zájem dítěte.

Zákon upřednostňuje při stanovení rozsahu styku dítěte s rodičem dohodu obou rodičů. Pouze pokud k dohodě mezi rodiči nedojde či pokud je to třeba z hlediska zájmu na výchově dítěte nebo poměrů v rodině, rozhodne v souladu s ustanovením § 891 odst. 1 o.z. o úpravě styku soud. Ustanovení § 891 odst. 2 o.z. pak poskytuje soudu výslovně možnost styk s dítětem omezit, či dokonce zakázat, a to přestože tato možnost vyplývá již z výše zmíněného § 888 o.z.

Pro lepší přehlednost následujícího textu budu používat termín „pečující rodič“ pro rodiče, který má dítě v péči, a termín „druhý rodič“ pro rodiče, jenž dítě v péči nemá a jenž má právo na osobní styk s dítětem.

Důvody pro omezení či zákaz styku druhého rodiče s dítětem

Při jakémkoli rozhodování soudu ve věci styku druhého rodiče s dítětem je nutno vycházet vždy z hlediska zájmu dítěte, tento princip je naprosto stěžejní. Za obvyklých okolností je v zájmu dítěte, aby jeho styk s druhým rodičem byl co nejširší.

Je nutné tak přihlížet nejen k celkovému množství času, ale i k tomu, aby se druhý rodič podílel v co největší míře i na běžném životě svého dítěte, včetně jeho plnění školních a jiných povinností. V této souvislosti je třeba upozornit na rozhodování Ústavního soudu[1], pro podrobnější rozbor běžného rozsahu styku druhého rodiče s dítětem lze odkázat např. na článek „Ústavní soud k rozsahu styku rodiče s dítěte“

Soud právo rodiče omezí, nebo zakáže, pouze je-li to nutné v zájmu dítěte. Pro omezení či dokonce zákaz styku tak musí být dány závažné důvody. Tyto důvody mohou být jednak na straně druhého rodiče, pokud tento porušuje či neplní zásadní povinnosti ve vztahu k dítěti, jednak na straně přímo nezletilého dítěte, pokud toto styk s druhým rodičem odmítá.

Omezení nebo zákaz styku z důvodů na straně druhého rodiče

Mezi nejdůležitější povinnosti druhého rodiče ve vztahu k dítěti, jejichž porušení či neplnění by mohlo mít vliv na rozhodování soudu ve věci omezení či zákazu styku, lze zařadit zejména povinnosti výslovně zahrnuté do rodičovské odpovědnosti (viz ustanovení § 858 o.z.):

  • povinnost péče o dítě (v době konaného styku), zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,
  • povinnost ochrany dítěte, a to nejen ochrany dítěte uvnitř rodiny před zásahem zvnějšku, ale rovněž ochrany uvnitř rodiny samé, a
  • povinnost zajišťovat výchovu a vzdělání dítěte[2],

a dále povinnosti související přímo s osobním stykem druhého rodiče s dítětem:

  • povinnost zdržet se všeho, co narušuje vztah dítěte s pečujícím rodičem nebo co ztěžuje výchovu dítěte (viz. ustanovení § 889 o.z.), a
  • povinnost informovat pečujícího rodiče o všem podstatném, týkajícím se dítěte a jeho zájmů (viz ustanovení § 890 o.z.).

Pokud tedy druhý rodič některou či více z těchto povinností porušuje, či tyto povinnosti nevykonává řádně, musí soud zvažovat, zda je porušení ze strany druhého rodiče natolik závažné, aby to dostatečně odůvodňovalo omezení či dokonce zákaz styku tohoto rodiče s dítětem.

Je zřejmé, že důvodem pro zákaz styku by neměl být rozdílný názor druhého rodiče na výchovu a péči o dítě oproti pečujícímu rodiči. Je totiž obvyklé, že rodiče mají na některé aspekty výchovy a péče zásadně jiné názory, ať už se jedná např. o způsob stravování, míru přípustného rizika u aktivit dítěte, výběr přístupné zábavy apod. Přestože tedy v mnoha případech druhý rodič nesdílí názory pečujícího rodiče a není ochoten postupovat v souladu s jeho přístupem, nemusí se vždy jednat o porušení povinností, které by mělo mít za následek omezení či zákaz styku s dítětem.

Omezení či zákaz styku tak připadají v úvahu jen u skutečně zásadního problematického jednání či naopak opomenutí druhého rodiče. Vždy je nutno pečlivě zvážit, nakolik by mohlo závadné jednání druhého rodiče ohrožovat další vývoj dítěte a zda je zájem nezletilého dítěte být chráněn před tímto způsobem jednání nadřazen zájmu dítěte na kontakt s druhým rodičem.

Typickým případem je zejména protiprávní jednání a chování, jehož by se druhý rodič dopustil vůči dítěti, zejména jednání, pro které je vedeno trestní řízení[3]. Obecně připadá v úvahu i jiné násilí vůči dítěti (tj. jednání, jež nenaplňuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů), absence péče o základní potřeby dítěte, ohrožení zdravého vývoje dítěte, akceptace zanedbávání školní docházky, psychické týrání dítěte apod. Lze si představit, že by k omezení či zákazu styku mohla vést i závažná míra manipulace proti pečujícímu rodiči, porušování pravidel péče či úpravy styku[4], případně narušování výchovy dítěte zásadním způsobem.

Vždy bude závažnější jednání většího rozsahu, které trvá delší dobu. U jednorázových excesů druhého rodiče je nutno posuzovat dopad předmětného jednání na dítě a rovněž zvážit, zda hrozí riziko dalšího opakování.

Pro úplnost je nutno zmínit, že k omezení či zákazu styku může dojít i v případě, kdy sice nedošlo k závadnému jednání ze strany druhého rodiče vůči dítěti ani k ohrožení dítěte, avšak hrozí zde reálné riziko, že by se tak mohlo stát[5]. Tento důvod k omezení (či zákazu) připadá v úvahu zejména u rodičů, jejichž osobnost či psychický stav prokazatelně představují riziko možného ohrožení dětí či jejich budoucího vývoje, včetně vývoje psychosociálního.


[1] Např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn.: III. ÚS 2298/15-1: „Nejde však jen o celkové množství stráveného času s dítětem z hlediska celého roku, ale také o to, v jakém období se styk rodiče s ním uskutečňuje. Pro dítě a jeho budoucnost má velký význam právě období, kdy musí plnit své školní a další povinnosti, a kdy je více než jindy zapotřebí, aby se do jeho výchovy zapojili oba rodiče, tak aby dítě mohlo co nejvíce těžit ze znalostí, zkušeností a výchovných a pedagogických schopností obou rodičů, a nikoliv jen jednoho z nich. Kromě toho možnost většího zapojení rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno do péče, do výchovy dítěte v období, kdy jsou na ně kladeny zvýšené nároky a kdy dítě musí společně (i) s tímto rodičem překonávat různé překážky a řešit problémy, má význam i pro prohloubení vzájemných citových vazeb mezi nimi a také vede tohoto rodiče k odpovědnosti za budoucnost dítěte. Nejde tedy jen o právo obou rodičů podílet se na výchově svého dítěte, ale také o sledování jeho "nejlepšího zájmu", kdy široký styk rovněž ve školním roce zpravidla (viz sub 16) bude pro dítě přínosem a obohacením.“

[2] Pro úplnost je nutno zmínit i zásadní součást rodičovské odpovědnosti, spočívající v jeho zastupování a spravování jeho majetku, ta však s právem osobního styku příliš nesouvisí a porušování povinností v této oblasti by nemělo mít vliv na rozsah styku druhého rodiče s dítětem.

[3] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn.: 30 Cdo 2991/2012.

[4] Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn.: I. ÚS 873/15, kdy obě děti trpěly posttraumatickou stresovou poruchou, kterou vyvolal (případně k ní podstatně přispěl) otec, přičemž rovněž děti ho považují za původce svého stavu. Otec porušil mimosoudní dohodu o střídavé péči, bránil styku dětí s matkou, a tak ohrozil zachování jejich rodinných vazeb s matkou, a nerespektoval ani předběžné opatření soudu, kterým byly děti svěřeny do střídavé péče obou rodičů.

[5] Viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn.: III. ÚS 2427/14.

rodinné právo péče o dítě omezení a zákaz osobního styku rodiče s nezletilým dítětem

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotili 2 čtenáři

Diskuze k článku 1 komentářů

andrea Hlaukova | 18.02.2018 00:13
Co delat

Otec dítěte se zajímá podle toho jestli ma nebo nemá právě vztah. Píše pouze sms,a poslední návštěva prodehla pred rokem a půl.... Existuje nějakej zákon jak do donutit navštěvovat dceru pravidelně..brát si ji na prázdniny a pod? Dcera k němu ma pouto... já ho nedonutim k návštěvám... posledně jsem mu zakázala psát smsky...mohl jenom volat... odpověď byla,ze nikdy nebyl dobrým tatou a nikdy ním nebude...že dcera ma novou rodinu a jeho nepotřebuje... půl roku se neozval..až teď opět napsal dceři,ze ma nové číslo a ať mi to neříká... opět začne koloběh ujišťování,ze ji miluje...ale nic víc pro to neudělá...

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články