Střídavá péče opět u Ústavního soudu

Kromě vypořádání se s kritérii stanovenými dřívější judikaturou Ústavního soudu se vyžaduje také důkladné odůvodnění, proč jsou určité skutečnosti hodnoceny jako překážky střídavé péče.

Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21, zabýval případem otce dítěte, které bylo v roce 2019 svěřeno do výlučné péče matky. Otec rok po rozhodnutí o výlučné péči matky požadoval stanovení střídavé péče s intervalem střídaní po týdnu, avšak se svým návrhem u obecného soudu neuspěl a jeho případ se dostal až před Ústavní soud.

Požadavky na rozhodnutí obecného soudu a kritéria rozhodování o úpravě výchovných poměrů

Ústavní soud upozornil, že povinností obecných soudů je prokázat překážky střídavé péče, pro něž soud návrhu na stanovení střídavé péče nevyhověl. Rozhodnutí obecného soudu musí obsahovat podrobné odůvodnění i konkrétní argumenty, jak se soud vypořádal s kritérii, dle nichž mají obecné soudy rozhodovat při úpravě výchovných poměrů. Současně má rozhodnutí představit, za splnění jakých podmínek by byla změna výchovných poměrů možná v budoucnu.

Výše jsou zmíněna kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů. Tato kritéria Ústavní soud vymezil již dříve v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Dle nich je nutné přihlédnout k:

• existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o svěření do péče,
• míře zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě svěření do péče dané osoby,
• schopnosti osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby a
• přání dítěte.

Je zřejmé, že obecné soudy nemohou rozhodnout o svěření dítěte do péče na základě volného uvážení, ale musí každé kritérium jednotlivě posoudit ve světle konkrétních okolností.

Překážky střídavé péče

Ústavní soud se blíže zabýval také některými skutečnostmi, které byly v daném případě označeny za překážky střídavé péče. Ačkoli tyto skutečnosti soudy zhodnotily jako zabraňující střídavé péči, ve svých rozhodnutích dostatečně neodůvodnily a neuvedly věcné argumenty, proč tyto skutečnosti v tomto konkrétním případě proti střídavé péči vlastně svědčí. Mimo jiné se Ústavní soud vyjádřil k nízkému věku nezletilého, špatné adaptaci nezletilého na změny, nedostatečné komunikaci rodičů, vysokému pracovnímu vytížení rodiče nebo náročnosti střídavé péče. Některé závěry vztahující se k aplikaci těchto skutečností jako překážek střídavé péče je přitom možné (alespoň zčásti) zobecnit. Lze si samozřejmě představit případy, kdy uvedené skutečnosti překážkami být mohou, soud se ovšem v takovém případě musí s argumentací přesvědčivě vypořádat.

Kupříkladu nízký věk dítěte se zpravidla považuje za okolnost vylučující střídavou péči v případě, že jde o zatím pouze kojené dítě, které potřebuje matku dennodenně na blízku.

Špatnou adaptaci dítěte na změny však jako univerzální argument v neprospěch střídavé péče použít nelze, neboť by tím fakticky docházelo k zakonzervování stavu dle prvního soudního rozhodnutí ve věci. Špatnou adaptaci dítěte současně nelze hodnotit jako překážku střídavé péče, pokud je dovozována ze zkušeností s dítětem v jiné situaci. Tím spíše, jde-li o srovnání s nástupem do mateřské školy, což pro dítě představuje obrat v jeho dosavadním životě, když dosud 100 % času trávilo se svým rodičem, nebo s ojedinělou negativní reakcí dítěte během jednoho z více styků s nepečujícím rodičem.

Neuspokojivá komunikace mezi rodiči sama o sobě rovněž nemůže být překážkou střídavé péče. Rodiče, přestože se rozešli, musí komunikovat v záležitostech týkajících se jejich společného dítěte. Na kvalitu této komunikace není nutné klást mimořádné nároky. Ústavní soud navíc upozornil, že komunikace rodičů je v případě výlučné péče i v případě střídavé péče vyžadována na podobné úrovni, proto ani tento argument nesvědčí automaticky ve prospěch výlučné péče.

K hodnocení pracovního vytížení rodiče jako překážky je nutné přistupovat rovněž kriticky. Ústavní soud poukázal na to, že v případě nezletilého, který již navštěvuje školku či školu, lze pracovní vytížení rodiče posoudit jako překážku střídavé péče pouze v krajních případech, typicky, pokud je v rámci plnění svých pracovní úkolů rodič nepřítomen po delší dobu (například voják na zahraniční misi). Otec byl v tomto případě povoláním lékař, přičemž Ústavní soud poznamenal, že ani v tomto smyslu náročná profese spojená s vysokým pracovním vytížením nemůže sama o sobě tvořit překážku střídavé péče. Takový přístup by znamenal diskriminaci na základě zaměstnání, a striktně vzato by rodiče nutil vybrat si mezi svým zaměstnáním a dítětem.

Nakonec překážka náročnosti střídavé péče byla odůvodněna tím, že ustavičné stěhování dítěte mezi rodiči je závažným zásahem do potřeby stabilního výchovného prostředí a že střídavá péče je vhodná pouze pro děti psychicky odolné. V tomto konkrétním případě nicméně nebylo zohledněno, že ačkoli bylo rozhodnuto ve prospěch trvání výlučné péče matky, rozsah styku s otcem byl stanoven tak, že k přesunu dítěte mezi rodiči mělo docházet čtyřikrát v rámci dvou týdnů. Otcem požadovaná střídavá péče po týdenních intervalech by tedy znamenala dokonce menší zásah z pohledu frekvence stěhování. Touto optikou nelze argumenty nižších soudů považovat za přesvědčivé. Dokonce lze sledovat exces v tom smyslu, že náročnost střídavé péče soud hodnotil spíše subjektivně, nikoli na základě provedených důkazů nebo odborných zdrojů vyjadřujících se k nevhodnosti střídavé péče a vlivu na vývoj dětí. Z toho plyne, že je-li náročnost střídavé péče aplikována jako její překážka, je úkolem soudu uvést, z jakých konkrétních skutečností dovozuje, že střídavá péče je pro konkrétní nezletilé dítě nevhodná.

Co si z uvedených závěrů především odnést

Je na místě podtrhnout, že se soudy nesmí svévolně přiklonit k možná jednodušší variantě spočívající v trvání výlučné péče, a to ani tehdy, je-li o změně výchovných poměrů rozhodováno v poměrně krátké době po prvním rozhodnutí o péči. I v těchto případech se vyžaduje, aby soudy znovu prověřily konkrétní okolnosti a přihlédly k aktuálním poměrům, respektive jejich změně. Rozhodujícím hlediskem není rozsah styku, respektive střídání v péči z pohledu doby, kterou dítě tráví u příslušného rodiče. Je nutné pamatovat na to, že střídavá péče, ačkoliv rozsahem se může s výlučnou péčí krýt, staví oba rodiče do rovnocennějšího postavení. Pokud proti střídavé péči neexistují přesvědčivé argumenty, soud nemůže za aplikace pouze obecných závěrů přistoupit ke stanovení výlučné péče.