Výběr nejbizarnějších soudních rozhodnutí z celého světa – epizoda V.

Projdeme si společně několik rozhodnutí, která mohou vést k úžasu, smíchu, či dokonce znechucení.

Příběhy, které Vám postupně představím, jsem sesbíral především pro účely své přednášky v rámci Noci fakulty 2022, která se konala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Nepůjde ani tak o překvapivé zvraty či nečekané výklady zákona. Případy, o kterých si budete moci přečíst, jsou většinou podivné především svými skutkovými okolnostmi. Právě bizarní skutkové okolnosti často vyžadují od soudců maximální kreativitu, a tak občas vznikají i rozhodnutí, která jsou opravdu vtipná.

Přečtěte si i předchozí články rozebírající bizarní soudní rozhodnutí, například ten, ve které šlo o zkažené líbánky.

Pokud byste raději poslouchali, než četli, existuje i nahrávka přednášky, kterou najdete např. na tomto odkazu.

Dnes se podíváme na případ, který byl tak kuriózní, že se možná ani soudci, kteří o něm rozhodovali, neubránili smíchu. Hlavní roli hrála upomínka ke splnění dluhu, která byla sepsána ve verších. Konkrétně se jednalo o:

Příběh (ne)jedna báseň

Jeden německý realitní makléř, který se nejmenoval Goethe ani Schiller, zprostředkoval uzavření nájemní smlouvy. Poté, co byla zprostředkovaná smlouva uzavřena, zaslal makléř svému klientovi fakturu na úhradu provize. Klient však nijak nereagoval. Realitní makléř přemýšlel, jak co nejtaktněji a nejefektivněji klienta upomenout, že má svůj dluh zaplatit. Nakonec se rozhodl poslat upomínku ve formě básně:

=============================

„Upomínání, pane, je těžké umění!

Často to pocítíte na vlastním těle.

Chcete peníze, nechcete však přijít o uznání

váženého zákazníka, jehož jste věřitelem.

…

Pouze stav pokladny nás nutí

předložit Vám krátkou žádost:

Buďte to Vy, kdo dnes zaplatí

svůj dluh a splní tak svou povinnost.“[1]

=============================

Dlužník však ani přes tuto nebývale milou upomínku nezaplatil makléři vůbec nic. Později se bránil, že rýmovanou upomínku nebral vážně, tj. nepovažoval ji za právně závaznou.

Soud tak byl postaven před otázku, jestli může být upomínka v rýmované formě brána vážně – tedy jestli k ní z hlediska práva můžeme přihlížet… A nakonec rozhodl, že ano.

Aby bylo rozhodnutí přesvědčivější, formuloval soud jeho odůvodnění také jako báseň. Mimo jiné se vyjádřil k rozhodujícímu obsahu upomínky, a to takto:

=============================

„Věřitel musí dlužníka uvědomiti,

že neplnění dluhu následků má dost.

A to se zde stalo! Neb navzdory povrchní žoviálnosti

dopis nepostrádá potřebnou vážnost.

…

V důsledku toho může žalobce požadovat úroky,

počínaje dnem upomínky doručení.

Oprávněné jsou tedy žalobní požadavky,

což soud považoval za důležité uvést v odůvodnění.“[2]

=============================

Závěrem

Dnes jsme si ukázali rozhodnutí, které je jednoznačným důkazem o tom, že i právo je uměním.

Pokud si chcete ověřit, že si nevymýšlím, jednalo se o rozsudek Zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 17. 2. 1982, sp. zn. 2/22 O 495/81.

---

[1] Originál:

“Das Mahnen, Herr, ist eine schwere Kunst!

Sie werden`s oft am eigenen Leib verspüren.

Man will das Geld, doch will man auch die Gunst

des werten Kunden nicht verlieren.

…

Allein der Stand der Kasse zwingt uns doch,

ein kurz` Gesuch bei Ihnen einzureichen:

Sie möchten uns, wenn möglich heute noch,

die unten aufgeführte Schuld begleichen.”

[2] Originál:

“Doch muss der Gläubiger dem Schuldner sagen,

das Ausbleiben der Leistung werde Folgen haben.

Das geschah hier! Trotz vordergründiger Heiterkeit

fehlt dem Schreiben nicht die nötige Ernstlichkeit.

…

Folglich kann der Kläger Zinsen verlangen,

die mit dem Zugang des Briefs zu laufen anfangen.

Der Zinsausspruch im Tenor ist also richtig.

Dies darzulegen erschien der Kammer wichtig.“