Novela z.o.k.: Několik poznámek k akciím s vysílacím právem - část II.

Předmětem tohoto příspěvku je analýza dílčího institutu nové právní úpravy zákona o obchodních korporacích dané zákonem č. 33/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2021, s výjimkou části osmé, která nabývá účinnosti dnem 1. července 2021, a to institutu akcií s tzv. vysílacím právem.

Foto: Fotolia

Tato novela totiž přinesla do právní úpravy akciových společností několik novinek, které mají reálnou možnost se v praxi uplatnit, přičemž jednou z novinek, kterou tato novela z. o. k. obsahuje, je právě možnost vydávat akcie s tzv. vysílacím právem (pro stručnost je dále budeme v tomto příspěvku nazývat „vysílací akcie“).

V první části článku se dočte nejen o předchozí právní úpravě akcií s vysílacím právem, ale i o vysílacích akciích u představenstva.

Vysílací práva a právo jmenovat a odvolávat předsedu představenstva

V souvislosti se jmenováním členů představenstva akcionářem je třeba si rovněž položit otázku, zda s vysílacím právem může být spojeno i právo jmenovat a odvolávat předsedu představenstva akciové společnosti. Ust. § 439 odst. 2 z. o. k., které normovalo, že předsedu představenstva volí a odvolává představenstvo, bylo novelou z. o. k. změněno, a to v tom směru, že úprava volby a odvolání předsedy představenstva členy představenstva byla vypuštěna. Důvodová zpráva[1] v komentáři k nové právní úpravě ust. § 439 odst. 2 novely z. o. k. uvádí, že cílem bylo novou úpravou stanov připustit určení předsedy představenstva jiným způsobem než jen volbou představenstvem, a jako příklad se dává možnost volby předsedy představenstva valnou hromadou, popř. dozorčí radou. Důvodová zpráva[2] rovněž zdůrazňuje, že stávající pravidlo o volbě předsedy představenstva představenstvem se nedůvodně odchyluje od obecné úpravy ust. § 44 odst. 3 z. o. k. (i novely z. o. k.), které je dle převažujícího doktrinárního výkladu dispozitivní, a tedy umožňuje, aby byl předseda kolektivního orgánu na základě úpravy společenské smlouvy určen jiným orgánem než volbou samotným kolektivním orgánem. Z uvedeného by šlo dovodit, že zákonodárce připustil, aby právní úprava umožnila ustanovení do funkce předsedy představenstva i na základě jmenování akcionářem. Existují důvody pro to, aby stanovy akciové společnosti možnost, že i předsedu představenstva jmenuje akcionář, připustily, nebo je to vyloučeno? Jak jsem uvedl výše, důvodem pro omezení počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem je dle důvodové zprávy[3] „…. zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu, na personální obsazení představenstva“.

Podle mého názoru málo významným důvodem pro to, aby předsedu představenstva nemohl jmenovat akcionář, je ten, že zápis z jednání představenstva v souladu s ust. § 440 odst. 2 novely z. o. k. podepisuje předsedající a zapisovatel, přičemž z hlediska praxe je předsedajícím jednání představenstva v drtivé většině případů právě předseda představenstva. Obsah zápisu z představenstva je nepochybně důležitý, jeho podepsání ze strany předsedy představenstva jako obvyklého předsedajícího by ale těžko odůvodnilo zákaz jmenování předsedy představenstva akcionářem.

Dalším důvodem by mohla být skutečnost, že zákon výslovně zakotvuje možnost jmenovat akcionářem pouze člena nebo členy představenstva, nikoliv též předsedu představenstva. Tuto argumentaci lze rovněž odmítnout, protože předseda představenstva je zároveň členem představenstva.

Předposlední důvod pro nemožnost jmenování předsedy představenstva akcionářem by bylo možné spatřovat v poměrně obvyklé praxi, kdy předseda představenstva často zastupuje společnost navenek samostatně, zatímco členové představenstva zastupují v určité kombinaci. Tato skutečnost by podle mého názoru neodůvodňovala nemožnost jmenování předsedy představenstva akcionářem společnosti, neboť stanovy mohou určit, že ani sám předseda představenstva nemůže jednat za společnost samostatně.

Posledním – ale podle mého názoru poměrně zásadním – důvodem, který by mohl odůvodňovat nemožnost jmenování předsedy představenstva akcionářem, je skutečnost, že hlas předsedy představenstva by v souladu s ust. § 44 odst. 3 z. o. k. (shodně i po novele z. o. k.) mohl být hlasem rozhodujícím, ledaže by stanovy akciové společnosti pro tento případ určily jinak. Názor, že i na akciovou společnost se aplikuje ust. § 44 odst. 3 z. o. k. o rozhodujícím hlasu předsedy představenstva sdílí např. Štenglová,[4] Filip spolu s Lasákem[5] či Dvořák.[6] Odůvodňuje možnost hlasu předsedy představenstva jako hlasu rozhodujícího závěr, že by předseda představenstva neměl být jmenován přímo akcionářem? Osobně mám za to, že nikoliv a že existuje celá řada argumentů pro to, že i předseda představenstva může být jmenován v rámci aplikace vysílacího práva akcionářem.

Jedním z argumentů, spíše formálního charakteru, pro možnost jmenování předsedy představenstva akcionářem společnosti, je skutečnost, že stanovy mohou určit jiné pravidlo, tj. že předseda představenstva nemá v případě rovnosti hlasů hlas rozhodující. Daleko zásadnější argument pro možnost jmenování předsedy představenstva akcionářem vyplývá z účelu právní úpravy omezení počtu členů představenstva jmenovaných akcionářem, který uvádí – jak bylo již výše zmíněno – důvodová zpráva,[7] když „… cílem je zachovat vliv ostatních akcionářů, resp. valné hromady jako nejvyššího orgánu, na personální obsazení představenstva“. Volbou předsedy představenstva se nepochybně nemění vliv ostatních akcionářů na ustanovení členů představenstva, protože váha hlasu předsedy představenstva jako hlasu rozhodujícího se týká pouze případu, kdy při rozhodování nastala patová situace, kterou je třeba rozhodnout. Byli-li by členové představenstva jmenovaní akcionářem v menšině, tak by váha hlasu předsedy představenstva jako hlasu rozhodujícího byla značně upozaděna, popř. zcela marginální. Navíc je třeba připomenout, že hlasovací většina potřebná ke změně stanov umožňující jmenování členů představenstva je tak vysoká a reprezentativní (tříčtvrtinová většina hlasů všech akcionářů každého druhu akcií), že odůvodňuje i možnost svěřit rozhodující hlas předsedovi představenstva jmenovaného akcionářem. Dalším argumentem je skutečnost, že nelze dospět k automatickému závěru, že by hlas předsedy představenstva vždy znamenal prosazení toho rozhodnutí, které prosazují další členové představenstva jmenovaní akcionářem. Lze si naopak představit situaci, kdy např. v pětičlenném představenstvu je předseda představenstva jedinou osobou jmenovanou akcionářem, a jeho rozhodující hlas vede k přijetí rozhodnutí prosazovaného vždy členy představenstva volenými valnou hromadou. Nemám ani za to, že by jmenování předsedy představenstva akcionářem bylo v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právy týkajícími se postavení osob. Závěrem tedy shrnuji, že dle mého názoru může být jmenován předseda představenstva akcionářem při využití vysílacího práva ve smyslu ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k.

Postup při jmenování a odvolání člena nebo členů představenstva s využitím vysílacího práva

Co se týče postupu při jmenování a odvolání člena nebo členů představenstva s využitím vysílacího práva, ten je normován v ust. § 448b odst. 2 a 3 novely z. o. k. Z tohoto postupu vyplývá, že jak jmenování, tak odvolání člena nebo členů představenstva musí být provedeno písemně, přičemž zákon vyžaduje úředně ověřený podpis. Je nepochybné, že jmenování je právním jednáním, které musí splňovat podmínky právního jednání uvedené v ust. § 551 až 553 o. z., tj. musí se jednat o vážný, určitý, srozumitelný projev vůle, jenž v souladu s ust. § 545 o. z. „… vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran“.

Jak jmenování, tak odvolání je vůči společnosti účinné doručením, i zde však platí vyvratitelná právní domněnka dojití uvedená v ust. § 573 o. z., dle které se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, přičemž druhá právní domněnka dojití („byla-li však zásilka odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání“) se v tomto případě prakticky neuplatní. Jmenování a odvolání se doručuje na adresu sídla společnosti ve smyslu ust. § 429 odst. 1 o. z., popř. sídla skutečného ve smyslu ust. § 429 odst. 2 o. z. Uvedené jednání – jak uvádí důvodová zpráva[8] – je pak podkladem pro zápis člena představenstva do obchodního rejstříku.

Jak postupovat při vydání více vysílacích akcií či při rozštěpení akcií?

Novela z. o. k. výslovně neřeší, jak postupovat ohledně vysílacího práva, je-li vydáno více vysílacích akcií. Platí pravidlo, že s jednou vysílací akcií je spojeno právo jmenovat pouze jednoho člena představenstva, nebo může být s vysílací akcií spojeno právo jmenovat i více členů představenstva? Mám za to, že z dikce ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. lze poměrně jednoznačně dovodit, že s jednou vysílací akcií může být spojeno právo jmenovat více členů představenstva, s dodržením limitu daného v ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. (tj. maximálně jedna polovina členů představenstva).

Jak ale postupovat, kdy je vydána vysílací akcie, která se v důsledku změn její jmenovité hodnoty rozštěpí? Lze uvést příklad: akcionář má jednu vysílací akcii o jmenovité hodnotě 1 000 Kč, se kterou je spojeno právo jmenovat jednoho člena představenstva, a v důsledku rozštěpení na dvě akcie je vlastníkem dvou akcií o jmenovité hodnotě 500 Kč. Následně akcionář jednu vysílací akcii převede na třetí osobu. Kdo má vysílací právo a v jakém rozsahu? Mám za to, že především tuto situaci musí upravovat stanovy a uvedené situace předvídat.

Dle mého názoru nelze vyloučit, že by stanovy určovaly, že se na výkonu vysílacího práva musí všichni akcionáři mající vysílací akcie dohodnout a jmenovat příslušný počet členů představenstva, pokud by počet takto jmenovaných členů představenstva byl menší než počet vysílacích akcií. Další alternativou, kterou nelze vyloučit, by byla taková úprava stanov, na jejímž základě by akcionáři s vysílacími akciemi hlasovali o tom, které osoby budou jmenovány s využitím vysílacího práva za členy představenstva, a ten, kdy by získal nejvíce hlasů, by byl za člena představenstva jmenován. S ohledem na absenci výslovných ustanovení zákona regulujících tento postup by však stanovy musely obsahovat i procesní postup pro přijetí takových rozhodnutí, včetně toho, kdo by uvedený formální postup ze strany akcionářů s vysílacími akciemi zajišťoval.

Další závěr, který přichází do úvahy, je ten, že s jednou vysílací akcií musí být vždy spojeno právo jmenovat alespoň jednoho člena představenstva. Tento závěr se zdá být poměrně logický, který preferuji, nicméně ani ten není bez problémů. Došlo-li by k rozštěpení akcie, zákon nemá zvláštní pravidlo dopadající na rozštěpení vysílacích akcií. S ohledem na skutečnost, že jmenovitá hodnota akcií, včetně vysílacích akcií, znamená změnu stanov [viz ust. § 250 odst. 2 písm. b) novely z. o. k.], postačovala by k přijetí rozhodnutí dvoutřetinová většina hlasů přítomných akcionářů, což by znamenalo, že by k rozštěpení akcií mohlo dojít i bez souhlasu akcionářů s vysílacími akciemi.

V případě, že bychom dospěli k závěru, že rozštěpení vysílacích akcií znamená současně změnu práv spojených s určitým druhem akcií (což nemusí být dáno vždy – např. s vysílací akcií je spojeno právo jmenovat dva členy představenstva, přičemž při rozštěpení akcií se jedna vysílací akcie rozštěpí na dvě akcie, takže k eliminaci vysílacího práva nemusí fakticky dojít), bylo by třeba k rozštěpení vysílacích akcií souhlasu alespoň tříčtvrtinové většiny hlasů přítomných akcionářů vlastnících tyto akcie. Tato situace by však reálně mohla nastat, protože tříčtvrtinová většina se počítá nikoliv ze všech akcionářů majících vysílací akcie, ale z přítomných akcionářů majících vysílací akcie. S ohledem na uvedené mám za to, že novela z. o. k. s těmito eventualitami jako by nepočítala, což mne vede k závěru, že vycházela spíše z modelu, kdy s každou vysílací akcií je spojeno právo jmenovat vždy alespoň jednoho člena představenstva, přičemž tento princip musí být po dobu existence vysílacích akcií zachován. 

Je vysílací právo samostatně převoditelné?

Další otázku spojenou s vysílací akcií, kterou si musíme položit, je otázka, zda je vysílací právo samostatně převoditelné ve smyslu ust. § 281 novely z. o. k., či nikoliv. Z ust. § 281 odst. 2 novely z. o. k. (stejně jako ze z. o. k.) vyplývá, že samostatně převoditelná jsou kromě jiných explicitně uvedených práv, mezi kterými vysílací právo není zařazeno, jiná obdobná majetková práva určená stanovami. Domnívám se, že ustanovení vymezující samostatně převoditelná práva je kogentní v tom směru, že samostatně převoditelné může být pouze majetkové právo, a dispozitivní v tom směru, že jejich okruh určí stanovy. Štenglová,[9] Vybíral[10] i Dvořák[11] jsou shodného názoru v tom směru, že samostatně převoditelnými právy, kromě v zákoně výslovně uvedených práv, jsou pouze majetková práva. K závěru, že vysílací právo není samostatně převoditelné, dospěl již v režimu právní úpravy novely z. o. k. i Janošek.[12] Mám tedy za to, že vysílací právo jako právo společenstevní povahy nemůže být samostatně převoditelným právem spojeným s vysílací akcií.

Může akciová společnost nabývat sama své vlastní vysílací akcie?

V souvislosti s možností akciové společnosti nabývat za podmínek stanovených zákonem vlastní akcie se lze zabývat dále otázkou, zda akciová společnost může nabývat sama své vlastní vysílací akcie a zda může vykonávat vysílací právo s nimi spojené. Nabývání vlastních akcií akciovou společností je upraveno v ust. § 298 až 310 novely z. o. k. Při nabývání vlastních akcií se obecně uplatní zákaz samoregulace akciové společnosti upravený právě podmínkami nabývání vlastních akcií. Vše je postaveno na zásadě, že by akciová společnost neměla samu sebe regulovat tím, že by se stala sama svým vlastním akcionářem, přičemž z tohoto principu vycházela již právní úprava nabývání vlastních akcií vyjádřená v ust. § 161 až § 161f obch. zák., která vycházela z tzv. druhé směrnice,[13] a který reflektovala již soudobá literatura.[14] Z již zmíněného ust. § 298 odst. 2 novely z. o. k. vyplývá, že nabývat vlastní akcie může akciová společnost za podmínek stanovených zákonem o obchodních korporacích. Z ničeho nelze odvodit, že by nabývání vlastních vysílacích akcií akciovou společností bylo v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem týkajícím se postavení osob. A tak s ohledem na skutečnost, že akciová společnost může vydávat různé druhy akcií a ust. § 298 odst. 2 novely z. o. k. neupravuje pro různé druhy akcií jiný právní režim, lze mít za to, že nabývat vlastní vysílací akcie za podmínek stanovených zákonem je možné.

Lze však po nabytí vysílacích akcií akciovou společností vykonávat vysílací právo? Obecně zákon v ust. § 309 odst. 1 novely z. o. k. normuje, že společnost, která nabyla vlastní akcie, nevykonává s nimi spojená hlasovací práva (jiný případ je právo na podíl na zisku a jiných vlastních zdrojích, které dle ust. § 309 odst. 2 novely z. o. k. zaniká). K závěru, že společnost nevykonává pouze hlasovací práva, zatímco ostatní práva akciová společnost vykonávat může, dospívá i literatura.[15] S ohledem na textaci již zmíněného ust. § 309 odst. 1 novely z. o. k. by bylo možné dojít k závěru, že vysílací právo k vlastním akciím akciová společnost vykonávat může, neboť zákon ani neupravuje možnost stanovami okruh práv, která nemohou být s vlastními akciemi akciovými společnostmi vykonávána, rozšířit, a uvedené pravidlo je považováno za kogentní.

Z důvodové zprávy k z. o. k.[16] však opět jasně vyplývá návaznost na druhou směrnici, z čehož je zřejmé, že smyslem právní úpravy nabývání vlastních akcií je implicitní úprava samoregulace akciových společností. Pokud by akciová společnost mohla vykonávat vysílací právo svých vysílacích akcií, které nabyla, znamenalo by to, že by v případě akciové společnosti s monistickým systémem vnitřní struktury společnosti mohlo být představenstvo až z poloviny jmenováno samotnou akciovou společností. Mám za to, že umožněním výkonu vysílacího práva u vysílacích akcií samotnou akciovou společností by byl tento zákaz samoregulace, resp. limitace samoregulace, který směřuje proti ovládnutí akciové společnosti samotnou akciovou společností, narušen.

Dle mého názoru je tedy třeba vykládat omezení uvedené v ust. § 309 odst. 1 novely z. o. k. ohledně toho, že s vlastními akciemi společnost nevykonává hlasovací práva, šířeji a zahrnout do zákazu výkonu hlasovacích práv i zákaz výkonu vysílacího práva spočívajícího v možnosti akciové společnosti jmenovat až z poloviny své vlastní představenstvo. Ostatně zpravidla bude procesu jmenování člena představenstva samotnou akciovou společností předcházet hlasování týchž členů představenstva o tom, kdo bude jmenován členem představenstva v důsledku využití vysílacího práva. Mohu tedy shrnout, že akciová společnost nemůže dle mého názoru vykonávat vysílací právo spojené s vysílací akcií za účelem jmenování člena nebo členů představenstva v souladu s ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k.

Ust. § 448b odst. 2 novely z. o. k. požaduje, aby akcionář doložil společnosti, že je oprávněn vysílací právo vykonat. I přes skutečnost, že důvodová zpráva evidentně považuje doložení vysílacího práva za bezproblémové, je třeba si položit otázku, co znamená formulace, že akcionář „doloží společnosti, že je oprávněn toto právo vykonat“, jak uvádí již zmíněné ust. § 448b odst. 2 novely z. o. k. Důvodová zpráva[17] výslovně uvádí příkladmé výčty možností doložit oprávnění k výkonu vysílacího práva odkazem na seznam akcionářů a výpis z evidence zaknihovaných cenných papírů. S těmito příklady lze souhlasit, nicméně bych rozlišil situace, kdy vysílací právo prokazuje osoba již zapsaná v seznamu akcionářů v případě vysílacích akcií na jméno, ať listinných, tak zaknihovaných nebo imobilizovaných, nebo osoba vedená již v evidenci zaknihovaných nebo imobilizovaných cenných papírů u vysílacích akcií na majitele, a situaci, kdy dokládá toto oprávnění nový nabyvatel vysílacích akcií.

V prvním případě, tedy za situace, kdy vysílací právo uplatňuje osoba již zapsaná v seznamu akcionářů u akcií na jméno nebo osoba, vedená již v evidenci zaknihovaných nebo imobilizovaných cenných papírů, platí u vysílací akcie na jméno v souladu s ust. § 265 odst. 1 novely z. o. k. vyvratitelná právní domněnka, že ve vztahu ke společnosti je akcionářem ten, kdo je zapsán v seznamu akcionářů. V tomto případě bude tedy postačovat pro doložení oprávnění k výkonu vysílacího práva výpis ze seznamu akcionářů.

Co se týče výkonu práv spojených se zaknihovanými vysílacími akciemi na majitele, zde v souladu s ust. § 275 odst. 2 novely z. o. k. platí, že tato práva může vykonávat osoba zapsaná v evidenci zaknihovaných cenných papírů k rozhodnému dni jako vlastník akcie, a není-li stanoven rozhodný den, ke dni, kdy právo uplatňuje, není-li prokázáno, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že osoba oprávněná k výkonu vysílacího práva se bude prokazovat výpisem z účtu zákazníka dle ust. § 99 odst. 1 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, popř. výpisem z evidence emise, pokud nebude osoba uplatňující výkon vysílacího práva prokazovat, že uvedený zápis v evidenci neodpovídá skutečnosti. U imobilizovaných akcií se osoba oprávněná k výkonu vysílacího práva bude prokazovat výpisem z evidence imobilizovaných akcií, kterou povede příslušný schovatel, není-li prokázáno, že tento zápis neodpovídá skutečnosti.

Trochu jiná situace podle mého názoru nastává, má-li akcio­nář doložit, že je oprávněn k výkonu vysílacího práva po změně vlastnictví vysílacích akcií a za situace, kdy dosud nedošlo k zápisu nového vlastníka do seznamu akcionářů či do evidence zaknihovaných akcií nebo imobilizovaných akcií. Stačí v tomto případě, aby vlastník vysílacích akcií na jméno doložil společnosti uzavřenou smlouvu o převodu akcií, na jejímž základě vysílací akcie nabyl, a to i když společnosti tuto skutečnost dosud nenahlásil za účelem provedení změny v seznamu akcionářů ve smyslu ust. § 265 odst. 2 novely z. o. k.? Z uvedené formulace zřejmě vyplývá, že doložit oprávnění k výkonu vysílacího práva u akcií na jméno pouze smlouvou, v jejímž důsledku akcionář akcie nabyl, nebude postačovat, i když to může být předmětem diskuse. V případě listinné akcie na jméno se totiž vlastnické právo k akciím na jméno nabývá dle ust. § 1103 odst. 2 o. z. předáním akcie s vyznačeným rubopisem ve prospěch nabyvatele.

K doložení vysílacího práva by tedy mělo zřejmě v tomto případě sloužit předložení akcie s vyznačeným převodním rubopisem, přičemž toto předložení akcie s vyznačeným převodním rubopisem bude sloužit i k zápisu nového akcionáře do seznamu akcionářů ve smyslu ust. § 265 odst. 2 novely z. o. k.

Je ovšem třeba upozornit na soudní judikaturu,[18] ze které vyplývá, že kopie akcie na jméno není průkazem aktivní legitimace akcionáře akciové společnosti, a k uplatnění práv spojených s listinným cenným papírem je třeba předložit originál tohoto cenného papíru. Jedná-li se o akcie na majitele, které mohou být dle ust. § 274 odst. 2 novely z. o. k. pouze zaknihované nebo imobilizované, vlastnické právo k nim se nabývá v souladu s ust. § 1104 odst. 1 o. z. zápisem v příslušné evidenci zaknihovaných cenných papírů na účet vlastníka, a zapisuje-li se i na účtu zákazníků dle ust. § 1104 odst. 2 o. z., tak zápisem na účtu zákazníků. I v těchto případech může osoba dokládající, že je oprávněna vykonávat vysílací práva, prokázat, že zápis v evidenci zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírů neodpovídá skutečnosti.

Jaké důsledky ve vztahu k již uskutečněnému výkonu vysílacího práva a jmenování člena nebo členů představenstva bude mít skutečnost, že po doložení oprávněnosti výkonu vysílacího práva a jmenování člena nebo členů představenstva se následně prokáže, že toto oprávnění osoba neměla? Mám za to, že není důvodu postupovat v principu jinak, než jak se postupuje, nastala-li obdobná situace u člena představenstva voleného valnou hromadou nebo dozorčí radou. Z ust. § 438a odst. 1 novely z. o. k. s odkazem na § 448b odst. 5 z. o. k. totiž vyplývá, že na dovolání se neplatnosti jmenování nebo odvolání člena představenstva jmenovaného akcionářem se použijí ust. § 428 a § 429 odst. 2 novely z. o. k. upravující neplatnost usnesení valné hromady obdobně.

Z uvedeného odkazu a z ust. § 430 odst. 1 z. o. k. dle mého názoru vyplývá, že dovolat se neplatnosti rozhodnutí akcionáře s vysílacím právem o jmenování člena nebo členů představenstva bude moci každý akcionář, člen představenstva, dozorčí rady nebo likvidátor. S ohledem na skutečnost, že o jmenování člena nebo členů představenstva se bude rozhodovat mimo valnou hromadu, výše uvedené aktivně legitimované osoby v souladu s ust. § 429 odst. 1 z. o. k. mohou podat návrh na vyslovení neplatnosti jmenování člena nebo členů představenstva akcionářem do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí o jmenování člena nebo členů představenstva akcionářem, nejdéle však uplynutím jednoho roku od přijetí tohoto rozhodnutí, jinak toto právo zaniká. Zánikem práva podat návrh na určení neplatnosti rozhodnutí akcionáře o jmenování či odvolání člena nebo členů představenstva nebo nevyhověním tomuto návrhu soudem nelze platnost rozhodnutí akcionáře již přezkoumávat, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Je dle mého názoru sporné, zda tak v rámci rejstříkového řízení může učinit ve smyslu ust. § 86 písm. e) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, učinit rejstříkový soud.

Prokázání oprávnění k výkonu vysílacího práva

V souvislosti s doložením oprávnění využít vysílacího práva společnosti rovněž vyvstává otázka, zda je prokázání oprávnění k výkonu vysílacího práva společnosti předpokladem platnosti nebo účinnosti rozhodnutí o jmenování člena nebo členů představenstva, nebo má jiné účinky. Jinými slovy: zda musí být prokázání oprávnění akcionáře akciové společnosti k výkonu vysílacího práva dáno před jmenováním či odvoláním člena představenstva, nebo k němu může dojít až po jmenování či odvolání člena představenstva, a to především za situace, kdy akcie znějí na majitele nebo na jméno, kde převoditelnost akcií není omezena. Dále je však třeba upozornit, že ve vztahu ke společnosti je jmenování a odvolání účinné doručením tohoto jmenování či odvolání společnosti. Navíc z první věty ust. § 448b odst. 2 z. o. k. vyplývá, že jmenování či odvolání vyžaduje písemnou formu s úředně ověřeným podpisem a zákon nespojuje tento postup s předchozím souhlasem akciové společnosti.

Formulace, že akcionář doloží společnosti oprávnění výkonu práva „… při výkonu práva“ se tak jeví poměrně problematicky, neboť jmenování nebo odvolání vyžaduje písemnou formu s úředně ověřeným podpisem, a lze si jen obtížně představit, že při jmenování či odvolání touto formou by současně prokazoval akcionář své vysílací oprávnění. Uvedená formulace tedy dle mého názoru připouští možnost jmenování či odvolání člena nebo členů představenstva jak před prokázáním oprávnění jmenovat či odvolat člena představenstva, tak i po něm, přičemž stanovy mohou blíže upravit postup při jmenování či odvolání člena představenstva, a lze mít spíše za to, že uvedenou formulaci „při výkonu práva…“ je třeba vykládat šířeji, neboť tento výraz znamená spíše celý průběh procesu výkonu vysílacího práva, a nikoliv jeden jediný okamžik. Je tedy možné dokázat společnosti oprávnění výkonu vysílacího práva až do nabytí účinnosti jmenování či odvolání vůči společnosti, tj. do okamžiku doručení tohoto oznámení společnosti, neboť mám za to, že tento postup není v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem či právem týkajícím se postavení osob.

Vysílací právo a jmenování náhradníka člena představenstva

Poslední otázkou, která je předmětem tohoto příspěvku, je otázka, zda vysílací právo může vykonat akcionář ve vztahu ke jmenování náhradníka člena představenstva, jak obecně umožňuje ust. § 444 odst. 2 z. o. k. Z tohoto ustanovení vyplývá, že stanovy mohou určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena představenstva podle stanoveného pořadí. Z ust. § 444 odst. 2 z. o. k. dle mého názoru nelze dovodit, že by akcionář při využití vysílacího práva nemohl jmenovat náhradníka za jím jmenovaného člena představenstva. Je ale otázkou, kdy musí akcionář doložit společnosti, že je oprávněn vysílací právo vykonat – zda již při jmenování náhradníka, nebo až při nástupu náhradníka do funkce člena představenstva, nebo v obou případech.

Mám za to, že postačuje, aby akcionář doložil společnosti oprávnění k výkonu vysílacího práva pouze k momentu, kdy jmenuje náhradníka, neboť náhradník se stává členem představenstva již v okamžiku uvolnění funkce člena představenstva stávajícím členem představenstva. Pokud bychom vycházeli z názoru, že je třeba prokázat existenci vysílacího práva akcionáře až v momentu nástupu náhradníka do uvolněné funkce člena představenstva, nastupoval by náhradník do funkce člena představenstva, aniž by bylo prokázáno, že vysílací právo akcionáři kdykoliv předtím svědčilo, což je v rozporu s ust. § 448b odst. 2 z. o. k. V případě, že by se ukázalo po nástupu náhradníka do funkce člena představenstva, že akcionáři v tomto momentu vysílací právo již nesvědčilo, mám za to, že by se na daného náhradníka hledělo, jako by se členem představenstva ve smyslu ust. § 155 odst. 1 o. z. nestal. Jsem toho názoru, že v tomto případě je třeba způsobilost být povolán do funkce voleného člena orgánu vykládat šířeji, a to v tom smyslu, že zahrnuje i řádné ustanovení do funkce. Pro úplnost dodávám, že jmenování náhradníka musí být provedeno formou, jakou se jmenuje člen představenstva, tj. akcionář s vysílacím právem musí jmenovat náhradníka písemnou formou s úředně ověřeným podpisem, přičemž toto jmenování je účinné vůči společnosti jeho doručením.

Závěr 

Závěrem si dovoluji konstatovat, že právní úprava vysílacího práva akcionáře jmenovat mj. člena představenstva sice rejstřík zvláštních práv akcionáře rozšiřuje, nicméně je s ním spojena celá řada nejasností (z nichž některé jsou uvedeny i v tomto příspěvku), které mohou aplikaci této právní úpravy zproblematizovat, což je škoda.

Jsem přesvědčen o tom, že existence vysílacího práva spojeného s akciemi pomůže řešit někdy komplikované vztahy mezi akcionáři, a stane se vítaným prostředkem pro narovnání sporů mezi nimi. Mám za to, že využití vysílacího práva přispěje ke zjednodušení situace, nyní často obtížně řešené smlouvami uzavíranými mezi akcionáři. Základní otázkou ale zůstává, jak se při aplikaci vysílacího práva vyvine obchodní praxe a budoucí soudní judikatura.[19]

Článek byl publikován na stránkách Advokátního deníku a v časopise Bulletin advokacie.


[1] Důvodová zpráva ke změně zákona o obchodních korporacích, str. 221, dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=207&CT1=0.

[2] Tamtéž.

[3] Tamtéž.

[4] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 2, str. 785.

[5] V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, pozn. č. 10, str. 2053.

[6] T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 188

[7] Důvodová zpráva ke změně zákona o obchodních korporacích, str. 221, dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=207&CT1=0, str. 216.

[8] Tamtéž, str. 221.

[9] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 2, str. 541-542.

[10] P. Vybíral in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, I. díl, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1424-1425.

[11] T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 226-227.

[12] V. Janošek in V. Janošek: Akcie s vysílacím právem, publikovaný dne 17. 10. 2018, dostupný na internetu.

[13] Směrnice Rady v oblasti práva společností č. 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření.

[14] Např. J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, II. díl, POLYGON, Praha 2002, str. 1579.

[15] Např. J. Arabasz, J. Doležil in op. cit. sub 7, pozn. č. 10, str. 1507; rovněž I. Štenglová in op. cit. sub 9, str. 569; implicitně též T. Dvořák, T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 245.

[16] Důvodová zpráva k z. o. k., str. 57, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-k-z. o. k.pdf.

[17] Tamtéž, str. 221 a 222.

[18] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1281/2011.

[19] Příspěvek je součástí řešení projektu v rámci Interní grantové agentury VŠE v Praze „Pět let po rekodifikaci – pět let zkušeností, inspirací a otázek“ č. F/14/2019.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články