Zprvu jsem skutečně uvažoval nad tím, že bych se pokusil popsat, co se děje zejména v Polsku a Maďarsku. I našim médiím, která se většinou justici systémově nevěnují, se zdá, že tamní situace přesahuje obvyklou míru a docela se o tom referuje. Nakonec jsem ale dospěl k závěru, že pozornost obrátím k nám a zkusím se zamyslet nad tím, kde jsou potencionální slabá místa u nás.
Nemyslím si ale, že je jisté, že to k nám dorazí – tím myslím určité zduření sebevědomí politiky, která si řekne, že by se mohla zase trošku aktivněji ujmout justičního života, a to i takovým způsobem, aby případně nasměrovala justici k vydávání výsledků, které jsou pro politickou reprezentaci očekávané.
Proč je důležité sledovat, co se děje za hranicemi
My, Soudcovská unie, hodně sledujeme situaci v okolních zemích. Máme na to dokonce specialisty, kteří tam pravidelně jezdí, abychom měli detailní informace, a občas také to komentujeme navenek. Třeba o Polsku často hovoří Josef Baxa, který teď je mimochodem členem širšího vedení Soudcovské unie. Řada politiků nás okřikuje, co vlastně my, soudci, máme co mluvit do politické situace v Polsku nebo v Maďarsku, že tím dokazujeme soudcovský aktivismus, a že si myslíme, že vytvoříme soudcovský stát tím, že vlastně ani nenecháme ty politiky dělat politiku.
Uvědomme si, že v dnešní velmi spojené Evropě, pokud jde o výkon spravedlnosti, mohou naši kolegové na naši žádost vlastně napřímo vykonávat celou řadu soudních úkonů na svém území. Provádět důkazy nebo je alespoň zajišťovat, v podstatě konat nebo vstupovat do našich soudních jednání. A tady už se dostáváme zcela mimo politiku. Já musím mít jistotu, že kolega na druhé straně je stejně motivován a stejně bezpečný, nezávislý a v podstatě stejně svobodný v té své činnosti jako já. To, že přenesu část soudního řízení na justiční orgán v partnerské zemi, nemůže mít negativní dopad na náš proces. Myslím si proto, že soudci mají právo sledovat co se děje a mění v zahraničí, protože justiční spolupráce jde napřímo, a přímý výkon jednotlivých úkonů vlastně ovlivňuje kvalitu i v našich věcech.
Už poslední zmínku o Polsku a Maďarsku. Mimochodem, všimněte si, že to je trochu mediální hra. Začala válka a najednou je všechno jinak. Válka je o nás, a najednou se o Polsku moc nemluví. Polsko je aktivní, pomáhá Ukrajině. Nedávno jsem četl, že snad vysoce přes 90 % našich občanů také podporuje aktivní kroky naší vlády vůči ruské agresi. Najednou přestává být justiční problém Polska problémem, protože více píšeme o tom, jak se polská vláda snaží pomoct ukrajinským sousedům, zatímco naopak nedávno zasedali ministři evropských zemí, kteří se zabývali justiční situací v Maďarsku, kde si tedy myslím, upřímně řečeno, že je ta situace horší. Troufám si tvrdit, a tady si dovolím takovou trochu až politologickou úvahu, že kdyby Maďarsko s námi víc „kamarádilo“ ve snaze odpovědět Rusku na agresi, možná by ta kritika reforem Orbánova režimu byla menší.
Všimněte si, že máme další blízkou zemi, kulturně i historicky je nám vlastně nejbližší, a to je Slovensko, kde je z těch středoevropských zemí, které původně patřily do sovětského bloku, asi nejdokonalejší právní úprava justiční správy vůbec. Slovensko je vzorným dítětem Evropy od devadesátých let, nikdo nemá lépe upravenou nejvyšší radu soudní moci, nikdo nemá lépe upravené všechny volební podmínky atd. A přitom je to Slovensko, kde se v podstatě úplně brutální kriminální spodina dokázala zmocnit části justice a zneužívat jí ve svůj prospěch, většinou ve spojení s částí politického spektra.
Správa justice a nezávislost soudců
Od devadesátých let, kdy jsem se občas vypravil do Evropy a jako velmi mladý prezident Soudcovské unie se zajímal o místní soudní systémy, se vždycky tradovalo, že nejzranitelnější a nejhorší systém z pohledu zajištění nezávislosti soudců je systém spravování justice Ministerstvem spravedlnosti. S posměchem vlastně většiny evropských soudců se vždycky zmiňovaly dvě země, a to Rakousko a Německo. Že tam jsou silná ministerstva, která soudní systém spravují. Vždycky se přitom upozorňovalo na to (a mimochodem, u nás je to stejné), že totalitní režimy na území těchto států nikdy nezměnily justiční systém, protože spravování ministerstvem jde velmi dobře politicky skloubit s totalitním režimem. Rakousko i Německo mají ty samé systémy, jako byly třeba za 2. světové války. A u nás vlastně tentýž systém fungoval i do roku 1989.
Česká justice dosud systémovému tlaku nečelila. Změní se to?
Přesto, abych svou úvodní úvahu dokončil, u nás, pokud si pamatuju, od těch 90. let nikdy nebyl žádný systémový tlak nebo útok na justici ze strany politické reprezentace, která v té době byla u moci. Ano, byli jsme svědky desítek nebo možná stovek naprosto nehorázných a hloupých komentářů, hysterických výkřiků bez zjevné znalosti věci. Mluvil jsem s některými politiky, kteří se sami přiznali k tomu, že vědí, že lžou, když kritizují některá soudní rozhodnutí, ale protože mediálně jim to činí pozitivní body, tak ať se nezlobím, ale budou tak činit i nadále. Koneckonců vždyť vy se nemáte špatně, vy soudci, tak vy to vydržíte, říkávali.
Možná je to pro vás překvapivé, a říkám to v posledních letech čím dál tím častěji, ale myslím si, že česká justice z tohoto pohledu, a že se těch partají u moci vystřídalo docela dost, vlastně žije ve velmi klidné situaci. Nicméně, stejně jsem přesvědčen, že k ataku na justici do budoucna dojít může. Prostě přijdou jiní, přijdou "sekáči, kteří se nezakecají", abych tady taky citoval.
Jmenování soudců jako způsob ovlivňování justice
Kudy na to. Ta nejpracnější, ale vlastně dlouhodobě nejjednodušší situace, jak nějakým způsobem formovat justici podle vlastního mínění, a nemusí to být cíl nekalý či negativní, je pochopitelně jmenování soudců. Když důsledně a dlouhodobě formujete výběr soudců, můžete na desítky let ovlivnit justici zevnitř, aniž by pak do ní bylo třeba nějakým viditelným způsobem zasahovat. Uvědomme si, že konkrétní soudce je jmenován v nějakém poměru fungování politiky, která ve finále musí toho člověka jmenovat, položit ruku na jeho hlavu, že se stává soudcem.
Někde hraje velmi významnou roli justice a politika se v podstatě vzdává práva mluvit do toho, kdo je justicí vybrán jako soudce a pouze deklaruje jmenovací proces, který proběhl uvnitř justice. To je mimochodem v posledních třech evropských zemích, kde ministerstvo zůstává středobodem – tedy u nás, v Rakousku a Německu. My si vlastně své kolegy vybíráme. Nepamatuji si, kromě půlročního trucování Václava Klause, kdy nechtěl jmenovat soudce pod 30 let, a nakonec je, až na jednoho, všechny jmenoval, že by – ať už ministr, vláda nebo prezident – odmítli jmenovat soudce, které navrhl předseda Krajského soudu v Praze, příp. v těch výjimečných případech kdy jsou soudci jmenovaní rovnou na nejvyšší soudy, ale to jsou jednotky.
Do tohoto procesu u nás prakticky výkonná moc ani prezident republiky vůbec nezasahuje. Vůbec. A musím říct, že Miloš Zeman má samozřejmě pověst, jakou má, to je jeho problém, ale pokud jde třeba o jmenování soudců, tak na rozdíl od všech vlád, které zpomalují jmenování soudců, protože tím šetří peníze, Miloš Zeman jmenuje prakticky obratem, kdy dostane návrhy. Nikdo z prezidentů nebyl tak rychlý ve jmenování soudců. Každý rok se musí jmenovat více jak 100 soudců. Máte-li od 30 do 70 let, můžete být podle dnešní úpravy soudcem. A je nás něco nad 3 000, z čehož si lze vypočítat, že pro prezidenta je každoroční penzum pro jmenovací proces zhruba 100 lidí.
Vláda může zvyšovat tlak na soudce, a opět tím šetří peníze, tím, že zpomaluje jmenovací etapy. Mimochodem, v Praze v tuto chvíli chybí potřebných 55 soudců a dalších více jak 20 je na mateřské nebo rodičovské dovolené. Tzn. zhruba ze 600 soudců, kteří mají sloužit v hlavním městě Praze, jich vlastně nějakých 70 až 80 reálně celé měsíce, někdy celé roky, tu práci nevykonává. A přitom můžeme říct, což někdy říkají někteří ministři nebo ministryně, že justice se fláká, že lidí je dost. Ta hra s čísly, tu umíme taky, mezi námi a ministerstvem probíhá po celá ta desetiletí.
Pokud jde o jmenování soudců, novela zákona o soudech a soudcích podle mého názoru přinesla jeden obrovský bonus – sjednotila systém, jakým by se soudci měli vybírat. Nepochybně má tato novela určité mouchy, které se budou muset v nejbližších měsících vyladit. Kdo z vás jste v tom věku nebo uvažujete, že se přihlásíte do výběrových řízení ať už na kandidáty na soudce nebo na soudce přímo, tak to víte. Ale každopádně se zdá, že by stávající úprava měla po nějakých úpravách zaručit alespoň to, že vstup do justice bude relativně rovný. Už nebudou krajové zlozvyky, které byly donedávna. Já nejvíc věřím tomu, že aby vůbec člověk postoupil k nějaké komisi, která bude zkoumat jeho osobnostní dovednosti a samozřejmě psychologii atd., musí projít poměrně velmi obtížným testem aplikace práva, což zajišťuje jednotně pro celou republiku Justiční akademie. Tj. když se nedostanete nad nějakou čáru, tak nemáte šanci postoupit dál. Takové ty rody, kde už je někdo soudcem ve třetí generaci, můžou pokračovat, ale dnes jednoznačně jedině tak, že ten člověk bude opravdu patřit mezi těch 10 % – 15 % nejlepších, kteří se v tom roce budou do justice hlásit. Jinak se prostě nedostane do dalších kol. Jakkoliv je to jenom test, přece jenom to tu subjektivní roli politiků i předsedů krajských soudů, kteří v tom hrají významnou roli, umenšuje.
Způsob řízení justice
Další způsob, pochopitelně, kudy na justici jít, je řízení justice. Jak vlastně Ministerstvo spravedlnosti, když ho stále pomlouváme, justici řídí? Chtěl bych ujistit všechny přítomné, že od nějaké 2. poloviny 90. let Ministerstvo spravedlnosti justici vůbec neřídí. Prostě proto, že svou zkušenost ztratilo odchodem drtivé většiny úředníků, kteří alespoň měli ponětí zevnitř justice, jak ta justice funguje.
Model, který můžeme vidět v Rakousku nebo v Německu, znamená, že ministerstvo umí odhadnout množství práce. Samo řekne, jaký typ lidí má být na tu práci najat, a stanoví nejen peněžní prostředky pro soudy, ale rovnou i jaké typy zaměstnanců na ta místa mají být. Čili systemizace plus finanční prostředky. A protože ministerstvo ztratilo schopnost tento obsah určovat, přešlo se někdy na přelomu tisíciletí na model, který funguje dosud, kdy de facto ministerstvo ve spolupráci s předsedy soudů odhadne z předchozích let, jaké množství se v určitém regionu odbývá a podle toho to dá rovnou předsedům nejvyšších, vrchních a zejména krajských soudů odpovídající balík peněz – kup si za to zaměstnance, pro které se rozhodneš ty sám. Doba, kdy jste věděli, že na každém soudě je v podstatě podobný systém práce, je dávno pryč. Já jsem rušil vedoucí soudní kanceláře na Praze 1 někdy v roce 2002-2003, abychom měli peníze na asistenty. Prostě musíte někoho propustit nebo musí zaniknout jeho práce, abyste měli peníze na někoho jiného. Na vedlejším soudě jeli naopak nadále tím původním způsobem.
Dnes, když půjdete českou krajinou, najdete soudy, které fungují na úplně rozdílných principech. Protože ministerstvo nemá šanci mluvit do strukturálních systémů, a podle mě by to stálo obrovské peníze, tak na to rezignovalo a spoléhá, že předsedové krajských soudů férově rozdělí peníze mezi okresní soudy podle charakteristiky nápadu a také podle toho, jaký mají soudní personál. Sehnat kvalitního administrativního pracovníka ve velkých bohatých městech je prakticky nemožné. Jestliže bere např. pokladní v Lidlu o třetinu víc, proč by člověk pracoval na soudě. Naopak třeba v Praze pro nás nebývá velká potíž najímat asistenty, příp. lidi s magisterským vzděláním, prostě proto, že studentů a juniorních právníků produkuje fakulta obrovské množství. Tito lidé se chtějí v Praze rozkoukat, mezitím si případně shánějí práci někde jinde, ale berou to tak, že práce pro soud je odborně obohacuje, dává jim šanci nabízet na trhu práce znalost soudního prostředí navenek, a v podstatě nikdy jsme neměli nějakou zásadní potíž si snad i v těch nejlepších případech opravdu vybírat mezi několika uchazeči o jedno místo. Tím spíš, že dneska, kdy covid trochu snížil platovou rovinu juniorních právníků v advokacii oproti našim platům, kdy se snažíme asistenty podpořit platově. I my jsme tak trochu konkurenceschopní, alespoň ze začátku.
Počet soudců v českých zemích a kdo tedy řídí justici?
Tedy v podstatě jediné, čím stát měří justici, je rozdělení soudců. Kdysi, když se ještě vypočítávala potřeba soudců podle faktického výkonu, někdy za časů, tuším, Jiřího Pospíšila, měla vláda peníze zhruba na 3 400 soudců. Potřeba přitom vycházela asi na 4 200, což je mimochodem nesmyslné číslo na zemi naší velikosti. Tehdy se udělala džentlmenská dohoda, která nebyla nikde písemně zachycena, že soudců obecních soudů bude nějakých 3 062, nejvyšší soudy že se budou domlouvat individuálně a z toho se odvodí ty dva vrchní soudy, když už je tedy máme. Tak se domluvili předsedové krajských soudů s ministrem. Všichni následující ministři to respektovali. Nikoho nenapadlo otvírat pokličku a přemýšlet nad tím, jaká je faktická potřeba soudců v České republice. Takže tu máme systém, kde máme stanoven počet ústavních činitelů neformální dohodou, mimochodem někoho, kdo už dávno není ani ve funkcích. A jenom proto, že to všichni považujeme za nejšetrnější řešení.
Otevřela to, jak je jejím dobrým zvykem, Marie Benešová, která vždycky otevírá víc otázek, než na které má odpovědi, a řekla, že nápad za covidu klesá, takže budeme snižovat počty soudců. Snažili jsme se z tabulek, co byly někdy za Jiřího Pospíšila, dopočítat dnešní potřebu soudců. A zase by to vycházelo asi k 5 tisícům. Takže nynější pan ministr usoudil, že to nemá cenu, a že bychom to asi museli časem změřit, což stojí desítky, možná stovky miliónů korun. Němci to udělali a čerpají z toho celá léta, ale to by asi na to museli přijít lidi zvenčí.
Když to zjednoduším, řízení justice ve vztahu k politice je sporné v tom, že počet soudců je stanoven něčím, co vlastně nejde přezkoumat, nejde se na nikoho obrátit, jestli je to dobře nebo špatně, všichni to prostě bereme jako daný fakt. A pokud jde o administrativu, to je největší problém justice, když u nás má menší množství peněz na jednoho člověka, než berou lidi na radnicích či na ministerstvech, tzn. než berou jiní služebníci státu. To je velký problém, kterému se hodně věnujeme. Každopádně tu justici reálně zevnitř řídí předsedové soudů. Dominantně zase předsedové krajských soudů.
Chceme všichni rychlou justici?
Třetí možností, jak můžeme do jisté míry ovlivnit výsledek justice širším záběrem (a nechci se tu bavit o korupci nebo ohýbání rozhodnutí, to je individuální selhání v každém systému), je v podstatě tlakem na nějakou specializaci, přetížením konkrétních soudních pracovišť, nebo naopak jejich ulehčením nasměrovat případy tak, aby chodily tam, kde očekávám, že to bude pro mě příjemné. Protože v civilu má typicky jeden z účastníků obvykle zájem na tom, aby spor trval co nejdéle, zatímco ten druhý, protože se cítí, že by mohl vyhrát, pak počítá jednotlivé dny, aby ta věc dopadla co nejrychleji. Není pravda, že chtějí všichni rychlou justici. Významné procento účastníků vůbec nechce rychlou justici a dělá pro to maximum.
Specializace je fenoménem, který se dneska hodně probírá. V české justici míra specializace spíše klesá, když to sleduji v rozvrzích práce. Ukazuje se, že nebezpečí fachidiocie, kdy jste špičkovým odborníkem na jednu špičku jehly, ale vůbec nevíte, co se kolem vás na světě děje, postihlo některá justiční pracoviště nebo konkrétní lidi. V řadě případů se spíše rozkládají i typologicky velmi podobné případy mezi více soudců, už právě jenom proto, aby se předešlo nějakému předem vytvářenému, třeba mediálnímu, tlaku na konkrétní soudní pracoviště. Nicméně samozřejmě, že specializace by mohla být nějakým nástrojem tlaku na justici, ale ten je opět v rukou předsedů soudů.
Klíčem k justici jsou předsedové soudů
Abych se dostal k pointě celé své úvahy, klíčem k justici jsou vlastně předsedové soudů. Jaké máme předsedy soudů? Teď nově je máme především omezené časově. Tzn. předsedové, místopředsedové nejvyšších soudů 10 let, krajské, vrchní, okresní soudy 7 let, kdy zákon navíc velmi tvrdým způsobem zakazuje opakování funkce na stejném pracovišti. To je za mě naprosto správně. Ale třeba zakazuje i po letech, aby se ten člověk stal znovu předsedou soudu, kde třeba před 20 lety předsedal. To dneska zákon výslovně zakazuje, aniž bych pochopil proč.
Ještě paradoxnější je to u předsedů krajských a vrchních soudů, kde zákon říká, že pakliže skončí jeho sedmileté funkční období, tak se po dobu 5 let nemůže stát předsedou ani jiného krajského nebo vrchního soudu. To neříkám proto, že mě by mrzelo, že bych se nemohl stát předsedou jiného krajského soudu. Já jsem skončil ve funkci před účinností tohoto zákona, takže ta lhůta pro mě asi neplatí. Ale mluvím o tom proto, že ministerstvo zároveň ukládá předsedům soudů poměrně intenzivní a rozsáhlé vzdělávání v ekonomice, v řídících dovednostech atd., takže já se první tři roky, co jsem předsedou, intenzivně školím v Kroměříži za peníze nás všech, co platíme daně, abych pak měl zakázáno své znalosti využít kdykoli do budoucna. To prostě nesedí, ale není to žádný politický útok na justici. Byla to prostě nějaká politická dohoda, jak se zákon na poslední chvíli ladil, a já věřím, že se nám to podaří nějakým způsobem vyřešit.
Každopádně (a já doufám, že zůstanou omezené mandáty na jednom pracovišti navždy) tím pádem došlo k tomu, že se postavení předsedy soudu uvnitř justice výrazně zeslabilo. On od začátku ví, že pokud se nechce stěhovat, vrátí se zase mezi své kolegy. Už je opravdu primus inter pares, jeden z nich, a v podstatě se stane jenom takovým ladičem mezilidských vztahů. Těžko po něm budeme požadovat nějaké razantní administrativní zásahy. Můžeme se bavit o tom, jestli může jít laskavý výkon funkce vůbec dohromady s podáváním mnoha kárných návrhů na kolegy, pokud to přichází do úvahy, i když tedy já si třeba o sobě myslím, že jsem se většinou snažil být laskavým předsedou, a přesto jsem, myslím, na Nejvyšší správní soud jezdil s kárnými žalobami nejvíc z celé republiky. Ale bylo to tím, že Městský soud má 255 soudců, a je to prostě gigant evropského významu, tedy co do velikosti.
Slabší postavení předsedy, ač víme, že je tedy klíčovou postavou, vidím jako výhodu vůči politice. Jde o takový ten klasický princip, na němž by měla být justice postavena. Byť je třeba předseda vrchního a krajského soudu jmenován prezidentem republiky, výběrové řízení provádí ministr spravedlnosti, který sestavuje komisi. Zvolený předseda má ale vlastně nulovou vděčnost ve chvíli, kdy je jmenován, protože je jasné, že příště už před ně nepřijde. A to, že má sedmi nebo desetileté funkční období, znamená, že se mezitím ta politická situace úplně změní.
Závěrem
Když se smíříme s tím, že žijeme v německo-pruském nebo rakousko-pruském modelu silného ministerstva, myslím, že jsme pro uklidnění situace udělali dost, i z hlediska znění zákona. V tuhle chvíli si nemyslím, že by zde existovalo nějaké reálné nebezpečí bojů, jaké probíhají v Maďarsku nebo v Polsku. To ale samozřejmě neznamená, že se to během pár týdnů nebo měsíců nemůže změnit, pokud by došlo k nějaké razantní náladě ve státě jako takovém.
Diskuze k článku ()