Rozhovor: Tomáš Prouza - Pořád jsme proti něčemu, ale neumíme najít něco, pro co jsme Zdroj: Tomáš Prouza

Rozhovor: Tomáš Prouza - Pořád jsme proti něčemu, ale neumíme najít něco, pro co jsme

Z funkce náměstka ministra financí se přes státního tajemníka pro evropské záležitosti dostal až do čela digitální agendy ČR. Kromě toho nějaký čas působil například ve Světové bance. Tomáš Prouza toho během své kariéry okusil opravdu hodně. Co je digitalizace ekonomiky? Jak stát reaguje na současné (nejen) ekonomické výzvy? Je politika pro každého? O své zkušenosti a názory se s námi podělí v následujícím rozhovoru.

Hana Treutlerová

Hana Treutlerová

redaktorka

Hana Treutlerová

redaktorka

Do minulého roku jste působil ve funkci koordinátora digitální agendy ČR. Pro mnohé je digitální agenda poměrně abstraktním pojmem. Co všechno tento pojem zahrnuje? Co vůbec znamená tzv. digitalizace ekonomiky?

Z pohledu státu má digitální agenda tři části. Zaprvé modernizovat legislativu, aby byla technologicky neutrální a třeba nevyžadovala papír tam, kde lze využít elektronický podpis. A také aplikovat v legislativě a fungování státu princip "once only" – tedy že pokud už stát v nějaké databázi má potřebnou informaci, má si ji dohledat a nechtít danou věc znovu dokládat po mně jako občanovi. Zadruhé konečně rozjet e-government, aby po úřadech obíhaly informace a ne lidé.  A za třetí podporovat modernizaci ekonomiky tím, že je všude rychlý a dostupný internet, že start-upy si mohou sáhnout na financování a podobně. Z pohledu běžného člověka digitalizace znamená především to, že se rychle mění to, co potřebuji k úspěchu. Už to nejsou detailní znalosti konkrétního oboru, ale především schopnost vyhodnocovat a propojovat informace, umět se prezentovat a domluvit, a hlavně se neustále učit. Dnešní mladý člověk bude muset během života projít několika rekvalifikacemi, jak se bude svět vyvíjet. 

V této funkci jste se angažoval také v oblasti trhu mobilních operátorů. Minulý rok provedl ÚOHS sektorové šetření, jehož výsledkem sice bylo konstatování nedostatečné konkurence na některých segmentech trhu, ale zároveň úřad shledal, že k porušení pravidel hospodářské soutěže nedošlo/nedochází. Co se musí změnit? Je problém jen na straně operátorů, nebo také na straně zákazníků?

Dodnes si myslím, že to šetření ÚOHS odfláknul. Ostatně ukazují to i ceny volání a hlavně dat v segmentech, které nemají vyjednávací sílu – tedy u retailových zákazníků. Není jediný důvod, proč by měla být u nás data tak drahá, výmluvy operátorů jsou hodně pochybné. Dostali se do vlastní pasti tím, že dobrovolně rozpoutali cenovou válku v korporátním segmentu a horko těžko tam pokrývají náklady. Ale je hodně nefér – a je to i selhání regulátora – že si potřebnou ziskovost dohánějí na těch nejzranitelnějších zákaznících, kteří sami nemají prostor ani znalost vyjednat si stejně výhodné podmínky. Stát by měl skutečnou úroveň konkurence skutečně sledovat, měl by dokázat pochopit, proč jsou u nás služby o tolik dražší než v jiných zemích, měl by pomoci snížit náklady (třeba na výstavbu mobilních sítí) – ale taky by měl pomoci větší konkurenci. 

V letech 2002-2004 jste působil ve funkci náměstka ministra financí, kterým byl v té době Bohuslav Sobotka. Jak velký vliv jste na něj jako na ministra financí ze své pozice měl? 

To je spíš otázka na Bohuslava Sobotku. Ale zažil jsem různé ministry a různé premiéry – a Bohuslav Sobotka uměl klást velmi přesné otázky, vždycky chtěl slyšet různé argumenty, a uměl si informace velmi dobře analyzovat. A já osobně měl to štěstí, že mi dával prostor přicházet s novými nápady a byl ochoten investovat svůj politický kapitál do věcí, které jsem mu navrhoval a které mu dávaly smysl. 

Říká se, že politika není pro každého. Kolik je na tom pravdy?

Rozhodně to pravda je. Často narazíte na lidi, kterým jde jen o osobní prospěch, často narazíte na lidi, kteří nemají žádnou dlouhodobější vizi a mnohdy ani neumí domyslet dopady věcí, které navrhují. Česká politická kultura je navíc velmi bojovná, třeba na rozdíl od Slovenska nejsme schopni se dohodnout ani na základních národních zájmech. Pořád jsme proti něčemu, ale neumíme najít něco, pro co jsme. A navíc je politika čím dál tím podivnější. Nad věcmi, které by byly před deseti lety naprosto nepřijatelné, dnes většina lidí mávne rukou. A na Pražském hradě máme prezidenta, který ignoruje Ústavu a který se často chová jako agent cizí mocnosti místo toho, aby bránil zájmy země, v jejímž čele stojí. To se lidem v zahraničí v podstatě nedá vysvětlit. 

Byly chvíle, kdy jste ten známý a ve společnosti stále skloňovaný „politický tlak“ pocítil i Vy tak, že se stal neúnosným?

Řada nepříjemných situací se stala v letech 2015 a 2016, kdy se dominantním tématem stala migrace a na jednáních vlády jsem byl spolu s ministry Pelikánem a Dienstbierem v menšině, která prosazovala, abychom byli solidární a nebáli se pomáhat. Ostatní děsily průzkumy veřejného mínění a místo toho, aby se chovali zodpovědně, ještě přilévali olej do ohně. Vedle politického tlaku na to, abychom se začali chovat jako orbánovské Maďarsko v té době vrcholily i útoky osobní různých xenofobů a nacionalistů. Vrcholem asi bylo, když se v diskusích pod články o migrační krizi začaly objevovat fotky místa, kde bydlím, včetně přesné adresy a s dotazem jak je možné, že ten dům ještě nehoří. Tam ale rychle zasáhla policie a postupně se to uklidnilo. 

Jako člověk, který působil na politicky a společensky významných postech, bezpochyby vnímáte politiku jako součást Vašeho života. Co si myslíte o takovém tom našem trendu (lze-li ho tak nazvat), kdy se na politicky exponovaných místech drží lidé, kteří si s sebou nesou mnohdy i právně významné kauzy a odmítají se svých funkcí vzdát?

Přijde mi nepochopitelné, kolika lidem to nevadí. Ta relativizace a zpochybňování základních civilizačních hodnot naši společnost hodně ničí, čím dál tím víc lidí už úplně rezignovalo na snahu nějak ovlivňovat veřejné dění a začíná se vracet to komunistické předstírání od pondělí do pátku a svobodné víkendy na chalupě. Ale možná není ještě vše úplně ztraceno. Vidím, že se alespoň někteří mladí lidé začínají více zajímat o budoucnost země, ve které žijí. Jen je potřeba, aby pochopili, že sdílet něco na Facebooku nestačí, že také musí přijít k volbám, případně se i aktivně zapojit. A že by měli podporovat konkrétní věci a chtít konkrétní změny, protože nepolitická demonstrace je nesmysl. 

Mnohokrát jste se vyjadřoval i k problematice Uberu a Airbnb. Jak by se stát měl k těmto platformám postavit? Je právě zpřísnění regulace tím správným krokem? Lze vztah mezi státem a těmito platformami nastavit i mimo rámec zákona?

Při debatách o sdílené ekonomice bychom měli chtít tři věci: zaprvé podpořit ty, kteří si chtějí přivydělat a přilepšit si vlastní aktivitou tím, že je nebudeme otravovat zbytečnou administrativou a nebudeme jejich přivýdělek přehnaně danit (limit 30 000 Kč náhodného příjmu ročně bez daně je strašně nízký). Zadruhé využít moderní technologie pro deregulaci – velká část české legislativy stále ještě vyžaduje papír a razítko jako v 19. století, což brání novým byznys modelům i snížení administrativní zátěže. A za třetí bychom měli chytře využívat moderní technologie pro ochranu spotřebitele – více podporovat hodnocení zákazníků, rychle řešit spory, protože o všem existují elektronické záznamy, a podobně. A ano, měli bychom také hledat možnosti samoregulace, ať už to je dobrovolné přijetí některých pravidel offline světa nebo třeba vybírání ubytovacích poplatků příslušnou platformou. Mimochodem, tento dobrovolný výběr už Airbnb dávno nabídlo pražskému magistrátu, ale dodnes se nic nestalo. 

Jako český tajemník pro evropské záležitosti jste předával svým nástupcům rovněž agendu v souvislosti s brexitem. Jak se k němu v současnosti staví česká vláda? Byla zachována i po Vašem odchodu názorová kontinuita? 

Evropská politika není pro českou vládu prioritou a je smutné pozorovat, jak rychle vyklízí pozice, které si Česká republika vydobyla za minulé vlády. Nevidím žádného tahouna, nikoho, kdo by šel s kůží na trh a vysvětloval zbytku vlády, že musí občas zvednout oči i za hranici české kotliny. Já měl unikátní možnost účastnit se všech jednání vlády a vstupovat do všech debat, můj nástupce takovou možnost nemá, a ministerstvo zahraničí bylo v té vládě bez důvěry velmi slabé a pasivní. Uvidíme, jestli se to nějak změní. Ale oficiálně pořád platí koncepce evropské politiky, kterou jsem připravil, a platí i základní priority k brexitu, které jsem dával dohromady a na kterých se mimochodem podílely i opoziční strany, abychom zachovali kontinuitu. Navíc se zdá, že si Britové konečně – 15 měsíců poté, co spustili proces odcházení – udělali jasno v tom, co chtějí, a konečně můžeme začít věcně jednat. Českou prioritou by mělo být udržet nedělitelnost čtyř základních evropských svobod (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob) a udělat vše pro to, aby české firmy neztratily přístup na britský trh. Důležité je ale zachovat pořadí těchto dvou priorit, neotočit je. 

Jak si vede česká ekonomika? Dle mnohých vykazuje syndrom „ekonomického přehřátí“. Máme se čeho obávat?

Ekonomický cyklus je nemilosrdný a počítám s tím, že dosavadní růst už nebude trvat o moc déle než dva roky. A pokud se skutečně rozjede Trumpem nastartovaná ekonomická válka USA s Evropou i s Čínou, může to být mnohem rychleji. Bojím se, že ošklivě doplatíme za neschopnost vlády připravit nás na horší časy, jednak většími investicemi do modernizace české ekonomiky, a jednak ozdravěním veřejných financí – nedokážu pochopit, že v rekordně dobrých časech vláda pro roky 2019-2021 pořád počítá se schodky. Co budeme dělat, až bude česká ekonomika stagnovat a propadne se výběr daní? Zodpovědný politik by měl chystat rezervy, ne navyšovat zadlužení. 

Zmiňme také například vysoké ceny nemovitostí, především v Praze. Tento trend je s ohledem na zajištění kvalitního života zejména mladších lidí, z nichž v současnosti velká většina nemá šanci na vlastní bydlení dosáhnout, neudržitelný. Existují sice nástroje, jako je dotované bydlení, ale i ty bývají zpravidla dostupné pouze omezené skupině lidí… Jak stát na tuto problematiku reaguje? Jak by měl reagovat?

Reaguje bohužel velmi špatně, selhalo především ministerstvo pro místní rozvoj a pražský magistrát – kdyby se skutečně snažili, bylo by povolování staveb mnohem rychlejší a na trhu by bylo mnohem více bytů. V Praze se každý rok staví o 1 500 bytů méně, než rostoucí aglomerace potřebuje, a další se mění na kanceláře nebo se krátkodobě pronajímají turistům. Není se tedy co divit, že neuspokojená poptávka žene ceny nahoru, a lidé jsou nuceni buďto platit vysoké ceny nebo bydlet kus za Prahou se všemi negativy, které to má na kvalitu jejich života. Krokem číslo jedna tak musí být urychlení povolovacích řízení, krokem číslo dva pak investice Prahy do dostupného bydlení – Praha na to má peníze i pozemky, má také páky na developery a měla by si umět vynutit, aby část svých projektů nastavili vstřícně k mladým rodinám či důchodcům.

evropská unie sdílená ekonomika politika ekonomika

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články