Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem ze zdravotních důvodů: prolomila novela zákona o specifických zdravotních službách judikaturu Nejvyššího soudu?

Na první pohled se může zdát, že jde o jasně vymezený institut, jehož uplatnění přichází do úvahy spíše ve výjimečných případech a závisí na existenci odpovídajícího závěrů v lékařském posudku. Praxe – a zejména judikatura Nejvyššího soudu – však ukazuje, že tento zdánlivě jednoduchý mechanismus naráží na nejasnosti, a to zejména ve vymezení toho, co se rozumí tím „vážným ohrožením zdraví“.

Judikaturní požadavky na obsah lékařských posudků

Základním judikaturním východiskem byl pod dlouhou dobu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21  Cdo  966/2004 ze dne 21. 9. 2004, v němž Nejvyšší soud dovodil, že způsobilým podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru může být pouze takový lékařský posudek, který výslovně konstatuje, že zaměstnanec nemůže dále konat dosavadní práci bez vážného ohrožení svého zdraví. Pouhé zjištění dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci tedy podle Nejvyššího soudu nepostačuje, neboť § 56 odst. 2 písm. a) zákoníku práce míří na zdravotní stav natolik intenzivní, že odůvodňuje okamžité ukončení pracovního poměru. Tento závěr zdůrazňuje výjimečnost institutu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem. Přesto je však tento závěr zdrojem značných aplikačních obtíží, neboť lékařské posudky zpravidla takto přesně formulovaný závěr vůbec neobsahují.

Jádrem problému je zejména skutečnost, že zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách ani vyhláška č. 79/2013 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách totiž vůbec nepočítá s posudkovým závěrem, který by explicitně stanovil, že další výkon práce představuje pro zaměstnance vážné ohrožení zdraví. V případě, kdy je lékařský posudek vyhotoven pro posouzení zdravotní způsobilosti k práci až v průběhu pracovněprávního vztahu (nikoliv v rámci vstupní zdravotní prohlídky) umožňují výše zmíněné právní předpisy pouze ten závěr, že posuzovaná osoba pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost vykonávat dosavadní práci (srov. § 43 odst. 3, odst. 4 zákona č. 373/2011 Sb. a Příloha č. 2 vyhlášky čl. 79/2013 Sb.).

Na tento systémový nesoulad reagoval Nejvyšší soud ve svém pozdějším rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4142/2011, ze dne 6. 11. 2012, v němž potvrdil setrvání na své judikatuře, avšak zároveň zdůraznil, že její aplikace nesmí být formalistická. Pokud lékařský posudek vychází z podzákonné úpravy, která s požadovaným posudkovým závěrem nepočítá, nelze tuto skutečnost klást k tíži zaměstnance a je třeba se vypořádat s obsahem posudku prostřednictvím výkladu či doplněním dokazování v soudním řízení.

Nejasné úpravy zákona o specifických zdravotních službách

Do již tak nepřehledné oblasti vnesla další nejasnosti novela zákona o specifických zdravotních službách provedená zákonem č. 202/2017 Sb. Touto novelou byl do § 43 vložen nový odstavec 4, který poprvé výslovně definuje pojem dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti k práci. Podle zákona se jím rozumí: „Dlouhodobým pozbytím zdravotní způsobilosti vykonávat dosavadní práci se rozumí stabilizovaný zdravotní stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti zaměstnance významné pro jeho schopnost vykonávat dosavadní práci, pokud tento zdravotní stav trvá déle než 180 dnů nebo lze předpokládat, že tento zdravotní stav bude trvat déle než 180 dnů, a výkon této práce by vážně ohrozil jeho zdraví.“ Při čistě jazykovém výkladu je tak nutné dojít k závěru, že každý lékařský posudek konstatující dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost v sobě automaticky obsahuje i závěr o vážném ohrožení zdraví při pokračování v práci, a tudíž může být dostatečným podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem dle § 56 odst. 1 písm. a) ZP, pokud tedy nebyl zaměstnanec do 15 dnů od předložení posudku převeden na jinou pro něj vhodnou práci. Takový závěr je ovšem v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, která opakovaně zdůrazňovala, že samotné zjištění dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci ještě nepostačuje k okamžitému rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnance. Paradoxně ani důvodová zpráva k novele nezmiňuje, že by jejím cílem bylo měnit pravidla pro okamžité zrušení pracovního poměru. Jediným výslovně uváděným důvodem zpřesnění definice bylo sladění právní úpravy se zákonem o nemocenském pojištění, konkrétně s jeho § 59 odst. 1 písm. b), který pracuje s obdobnou hranicí 180 dnů.

S ohledem na § 43 odst. 4 zákona o specifických zdravotních službách tak lze dojít k závěru, že lékařský posudek může sloužit jako podklad jak pro výpověď ze strany zaměstnavatele podle § 52 písm. d) zákoníku práce, tak současně pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. V praxi to znamená výrazné oslabení výpovědního důvodu na straně zaměstnavatele, protože zaměstnanec by po uplynutí patnáctidenní lhůty od předložení posudku mohl pracovní poměr okamžitě zrušit, i kdyby mu zaměstnavatel mezitím dal výpověď , a to i v již běžící výpovědní době.

Jelikož se jednotlivé způsoby rozvázání pracovního poměru posuzují samostatně a jejich účinky se navzájem nevylučují, nic by takovému postupu formálně nebránilo (srov. NS 2 Cdon 195/97). Výpověď podle § 52 písm. d) zákoníku práce se tím fakticky omezuje na spíše výjimečné situace, kdy by zaměstnavatel zaměstnance včas převedl na jinou vhodnou práci a zaměstnanec by takovou práci (dlouhodobě) vykonávat odmítl.

Přijetí tohoto výkladu současně do značné míry zbavuje smyslu úvahy Nejvyššího soudu o náhradě mzdy ve výpovědní době při výpovědi podle § 52 písm. d) zákoníku práce (viz zejména rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1645/2020 ze dne 17. 12. 2020, podle nějž takovému zaměstnanci obvykle nevzniká nárok na náhradu mzdy, neboť zaměstnanec by mohl pracovní poměr okamžitě zrušit a dosáhnout obdobného ekonomického výsledku prostřednictvím postupem dle § 56 odst. 2 zákoníku práce (s výjimkou již výše zmíněného případu, kdy by jej zaměstnavatel do 15 dnů od předložení posudku převedl na jinou vhodnou práci), tj. dosažení vyplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu. Nejvyšší soud se však ve svém rozhodnutí z prosince 2020 zabýval negativními sociálními dopady právní úpravy výpovědi z důvodu zdravotní nezpůsobilosti, aniž by jakkoli naznačil, že by je bylo možné překlenout prostřednictvím za dané situace obecně dostupného okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem. Z tohoto závěru se může zdát, že s takovým výkladem Nejvyšší soud nepočítá.

Přetrvávající judikaturní nejistota po novele zákona o specifických zdravotních službách

Jakkoli se jazykový výklad, podle něhož by každý lékařský posudek o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti automaticky zakládal právo zaměstnance okamžitě ukončit pracovní poměr, zdá být na první pohled jednoznačný a obecně přijímaný, domnívám se, že nelze zcela vyloučit, že by Nejvyšší soud v případném sporu setrval na své předchozí judikatuře a i za současné právní úpravy posuzoval, zda zdravotní stav zaměstnance dosahuje takové intenzity, aby okamžité zrušení pracovního poměru skutečně odůvodňoval. Tomuto přístupu by přitom nebránil ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, v němž Nejvyšší soud výslovně uvedl, že lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb nelze ani v právní úpravě účinné po 1. 11. 2017 považovat za rozhodnutí, z něhož by musel soud v občanském soudním řízení bez dalšího vycházet.

Z výše uvedeného plyne, že výsledek případného soudního sporu může být pro obě strany značně nejistý, neboť dosud neexistuje judikatura, která by v kontextu § 43 odst. 4 zákona o specifických zdravotních službách buď výslovně překonala dosavadní judikaturní závěry, anebo na nich – navzdory uvedené novele – setrvala. Současně je ale potřeba upozornit na možné dodatečné náklady pro zaměstnavatele, pokud přistoupí k výpovědi dle § 52 písm. d) zákoníku práce bez převedení zaměstnance na jinou vhodnou práci (tj. dle Nejvyššího soudu bez náhrady mzdy) a zaměstnanec (podle našich zkušeností i na základě informací od inspektorátu práce) ukončí svůj pracovní poměr okamžitým zrušením se zákonným nárokem na náhradu mzdy odpovídající výpovědní době.