Úmyslné předstírání výkonu práce může představovat zvlášť hrubé porušení povinnosti zaměstnance

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, se mimo jiné věnovalo otázce úmyslného předstírání výkonu práce ze strany zaměstnance. Rozhodnutí přináší zajímavé závěry zejména pro zaměstnavatele, kteří tápat v tom, jak intenzivní porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance může odůvodnit výpověď z pracovního poměru pro porušení vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.

Případ, který byl řešen Nejvyšším soudem, se dotýkal výkladu intenzity porušení povinností ze strany zaměstnance ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce. V rozhodnutí byly rovněž rozebrány jednotlivé povinnosti zaměstnance, které vyplývají z právních předpisů a kterými se každý zaměstnanec musí řídit. Nutno dodat, že případ byl poměrně specifický tím, že zaměstnanec byl úředníkem územně samosprávného celku, jehož jednání (později posouzeno jako porušení pracovních povinností) bylo řešeno v rámci přestupkového řízení.

V případě řešeném Nejvyšším soudem zaměstnanec v docházce vyznačil pozdější odchod z pracoviště, ačkoliv bylo prokázáno, že pracoviště opustil minimálně o 16 minut dříve, než v docházkovém listě uvedl. Uvedené jednání zaměstnavatel považoval za porušení povinností zaměstnance spočívající v útoku na majetek zaměstnavatele, neboť za dobu těchto 16 minut zaměstnanec obdržel od zaměstnavatele mzdu za práci, kterou nevykonal, čímž úmyslně docílil nezákonného snížení majetku zaměstnavatele.

Nejvyšší soud zdůraznil, že dle zákoníku práce je každý zaměstnanec povinen využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Dále je zaměstnanec povinen dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, jakož i střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené povinnosti patří k základním povinnostem zaměstnanců a představují mravní imperativ kladený na každého zaměstnance. Na zaměstnance se dle názoru Nejvyššího soudu rovněž vztahuje obecná prevenční povinnost ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele.

Nejvyšší soud zhodnotil, že útok na majetek zaměstnavatele představuje tak významnou okolnost, že zpravidla již sám o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Do této kategorie nejintenzivnějšího porušení povinností Nejvyšší soud podřadil rovněž jednání předmětného zaměstnance spočívající v tzv. „úmyslném předstírání výkonu práce“, tedy situaci, kdy zaměstnanec využívá pracovní doby pro vyřízení soukromé záležitosti a ve vztahu k zaměstnavateli tuto činnost vykazuje jako odpracovanou dobu.

Uvedený rozsudek uvedl, že útok na majetek zaměstnavatele (byť nepřímý, včetně předstírání výkonu práce) představoval z hlediska intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Pro takové jednání tedy bylo možné se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr nejen výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce, ale rovněž okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 písm. b) zákoníku práce. Dle Nejvyššího soudu totiž není apriori významné, jaké majetkové hodnoty (v jakém rozsahu) měly být útokem ohroženy či zasaženy.

Uvedený závěr Nejvyššího soudu je významný, neboť úmyslné řešení soukromé záležitosti v pracovní době označil za nejintenzivnější porušení povinností ze strany zaměstnance, které zákoník práce upravuje. Je otázkou, jak se bude dále vyvíjet judikatura v kontextu uvedeného rozhodnutí a zda budou soudy úmyslné předstírání výkonu práce považovat za útok na majetek zaměstnavatele takové intenzity, že bude možné se zaměstnancem v takovém případě okamžitě zrušit pracovní poměr.