Jak chránit digitální produkty proti padělkům?

Digitálními produkty se rozumí produkty, které jsou distribuovány ve formě digitálních souborů nebo jsou zpřístupňovány online. Příkladem jsou audio či video soubory (MP3, MP4 atp.), e-knihy, databáze, videohry, ale i článek, který právě čtete. Tyto produkty jsou specifické tím, že nepotřebují analogový (tj. fyzický) nosič, což má nepopiratelné výhody, ale i nevýhody. Jednou z nevýhod je nemožnost jejich ochrany prostřednictvím vloženého čipu, BAR kódu nebo hologramu, tedy některou z mnoha technologií, které chrání produkty ve fyzickém světě.

Rozhodně to neznamená, že není možné digitální produkty chránit, je jen potřeba využívat jiné nástroje, které jsou k tomu určené. Technologie proti padělání vhodné pro digitální produkty jsou většinově založené na některé z metod vkládání informací do digitálních souborů, identifikaci a sledování obsahu. Cíl těchto „antipadělkových“ technologií je v zásadě trojí: (i) autentizace, tedy ověření uváděné identity nebo vlastností produktu, (ii) sledování lokace a pohybu produktu napříč dodavatelským řetězcem („tracking“) a (iii) zabránění zásahům do (integrity) produktu a jeho pozměňování (tzv. anti-tampering systémy). Některé dostupné nástroje přitom poskytují plnou ochranu, zahrnující všechny tři funkce, jiné alespoň částečnou.

Dostupné jsou v zásadě čtyři nástroje, které lze rozdělit do dvou kategorií: samostatně stojící DRM systémy (systémy pro správu digitálních práv) a technologie automatického rozpoznávání obsahu. DRM systémy (Digital Rights Management Systems) slouží ke komplexní ochraně především audiovizuálních děl a využívají je držitelé autorských a souvisejících práv nejen k ochraně, ale i správě svých práv v digitálním prostředí. Technologie automatického rozpoznávání obsahu jsou pak vyvíjeny za různými účely včetně ochrany práv duševního vlastnictví – za tímto účelem lze využít digitální vodoznaky, hashing a fingerprinting.

DRM systémy

Se systémy pro správu digitálních práv se setká každý uživatel digitálních produktů, aniž si je toho vždy vědom – od omezení počtu užívaných zařízení na jednom účtu až po zadávání produktového kódu před zpřístupněním hry. DRM systémy jsou navrhovány tak, aby bránily rozsáhlému neautorizovanému kopírování či distribuci digitálního autorského obsahu. Jsou založené na vložení metadat čitelných jen specifickým softwarem do digitálního souboru anebo na šifrování, kdy je samotný digitální obsah zapsán v kódu čitelném pouze pro software a zařízení, které mají k dispozici šifrovací klíč.

Šifrování i metadata značně ztěžují vytváření kopií, ale i neautorizovaný přístup. DRM systémy tak poskytují trojí (tj. kompletní) ochranu – (i) umožňují rozlišit autorizované kopie od těch „pirátských“, (ii) vysledovat původního držitele neoprávněně kopírovaného souboru, a (iii) zajišťují oprávněný přístup (dále např. i kontrolu plateb za danou službu). Tyto technologie jsou typicky využívány pro ochranu audio a video souborů, e-knih, softwaru i videoher.

Digitální vodoznak

Vodoznak je jedním z nejstarších nástrojů ochrany proti padělkům. Tradičně sloužily, a stále slouží, k ochraně produktů ve „fyzickém světě“ (například jako ochrana proti padělání bankovek). Existuje ale i jejich digitální obdoba v podobě souboru informací pevně spojeného s digitálním produktem.

Digitální vodoznak může být rozpoznatelný pouhým okem (například logo televizní stanice nebo text či vzor částečně překrývající obrázek), ale může být i neviditelný, zjistitelný pouze počítačovým programem. Podle toho, koho či co má vodoznak identifikovat, existuje více jeho druhů: (i) Content-ID, který tvoří identifikátor konkrétního produktu nebo autorského díla, (ii) Owner-ID, který nese i informaci o držiteli práv, anebo (iii) User-ID, který nese informaci o neoprávněném uživateli. Stejně jako DRM systémy, i digitální vodoznak může poskytovat kompletní ochranu. Některé jeho podoby navíc nevyžadují připojení k internetu. Běžně se digitální vodoznaky užívají v oblasti multimediálního obsahu.

Co se týče nákladů na implementaci, ty se pohybují na široké škále podle toho, jak rozsáhlou ochranu má vodoznak poskytovat, nebo i podle toho, jestli je každé kopii produktu přidělen jedinečný vodoznak, nebo je jeden vodoznak společný pro všechny kopie. Do nákladů je pak nutné započítat zařízení či software pro rozpoznávání vodoznaků a vytvoření referenční databáze.

Hashing

Hash je označení pro řetězec písmen a číslic, který vznikne v zásadě „přeložením“ vstupních dat (např. slovního hesla) pomocí tzv. hashovací funkce. Takto „přeložit“ lze jakékoli digitální soubory, přičemž jedině zcela identické soubory budou mít stejný hash – každý i sebemenší rozdíl znamená jiný hash. Každá kopie originálního produktu tak bude mít vždy jiný hash než originální produkt. Hashe neoprávněně pořízené kopie tak mohou být přidány na „black list“, díky kterému je možné identifikovat, blokovat i odstraňovat „pirátský“ obsah.

Ačkoli se hashing typicky využívá pro zabezpečení hesel, detekci škodlivých souborů a virů nebo blokování nelegálního obsahu, může posloužit i k ochraně digitálních produktů. Na rozdíl od dosud představených nástrojů ale hashing neumožňuje tracking ani přímo nebrání pozměňování obsahu, což je oproti ostatním nástrojům slabina. Výhodou je ale například možnost ochrany i bez připojení k internetu a potenciálně nízké náklady, vzhledem k tomu, že lze využít open source řešení. Technologie by měla být navíc poměrně nenáročná i co se týče výpočetní kapacity.

Fingerprinting

Každý digitální soubor má svůj jedinečný „otisk“, podle kterého lze daný soubor identifikovat – stejně jako lze identifikovat konkrétní osobu podle otisku prstu. Proto se tomuto nástroji říká fingerprinting nebo digitální otisk (prstu). Nedochází k doplnění digitálního souboru o zvláštní identifikátor nebo informaci, nýbrž se pouze analyzují vlastnosti daného souboru (např. zvukové křivky). Na základě této analýzy je vygenerováno vlákno hodnot, které tyto vlastnosti „popisují“, tedy otisky, které jsou uloženy v referenční databázi, aby mohly být v budoucnu porovnávány s otisky jiných souborů.

Tuto technologii široce využívají platformy pro sdílení video obsahu, které tak umožňují zachytit kopie děl uživatelů, ale třeba i rozpoznat podobný nebo pozměněný obsah, jako nahrávky filmů nebo cover verze skladeb. Vedle autentizace navíc fingerprinting umožňuje i sledování toho, kdy a kde byl do práv zasahující obsah nahrán nebo přehrán, a to jak kompletní soubory, nebo jen jeho výseky. Mimo to může být tato technologie využita i pro sledování uživatelských návyků nebo monetizaci obsahu.

Pro účely využívání technologie digitálních otisků je nutné zvolit a implementovat metodu generování otisků, jejich analýzu a trackování a udržovat jejich databázi. Fingerprintingové technologie se často kombinují s technologiemi rozpoznávání obsahu. Samotná fingerprintingová řešení jsou dostupná i jako open source. Udržování databáze ovšem vyžaduje nejen značnou výpočetní kapacitu, ale i systém generování jedinečných otisků, od čehož se odvíjí výše potenciálních nákladů.

Blockchain jako nástroj protipadělkové ochrany

Blockchain je v posledních letech účinné buzzword, a přestože se jedná o poměrně novou technologii, jejíž využití v praxi místy naráží na slepou uličku, již nyní existují způsoby, jak jej využít pro ochranu práv duševního vlastnictví. Zjednodušeně se jedná o databázi sestávající ze vzájemně navazujících bloků, které nelze zpětně upravovat. Tato technologie se proto vyznačuje vysokou mírou důvěry v informace zapsané na blockchainu. To umožňuje producentům sledovat celý distributorský řetězec svých produktů a zpětně prokázat autenticitu zboží.

Tuto technologii využívají subjekty v oblasti obchodu s luxusním zbožím, diamanty, elektronikou, ale i léčivy. Nejedná se tedy o nástroj specificky vytvořený pro digitální produkty, ale o nástroj využívající moderní technologie s širokým potenciálem využití v různých oblastech. Náklady implementace této technologie se liší v závislosti na specifických požadavcích a typu struktury blockchainu, ale mohou značně snížit náklady na ověřování autenticity produktů.