První část článku si můžete přečíst zde.
[1] Primárním a žádoucím způsobem skončení exekuce je vymožení plnění; to však ne vždy je možné, zejména tehdy, nedosahuje-li potenciálně vymožené plnění ni nákladů exekuce. S bezvýslednou exekucí je spojena celá řada negativních jevů, které zásadně omezují fungování systému ochrany práv; hlavním problémem je otázka nákladů bezvýsledné exekuce. Exekuční řízení je (spolu se soudním výkonem rozhodnutí) pomyslným „ostřím meče spravedlnosti“, které zajišťuje, aby byla povinnost plynoucí z exekučního titulu vymožena. Pokud však plnění vymoženo pro bezvýslednost exekuce není, značí to, že sice byla poskytnuta ochrana porušeným či ohroženým soukromým subjektivním právům pravomocným rozhodnutím soudu, ochrana je však poskytnuta toliko v rovině autoritativní deklarace práv, avšak i přes nabytí vykonatelnosti nepůsobí toto rozhodnutí reálně. To znamená, že pro bezvýslednost exekuce nedošlo k reálnému naplnění titulu a nastolení faktického stavu, který by byl v souladu s takovým rozhodnutím soudu.[2] Primárními subjekty, na které bezvýsledné exekuce dopadají, jsou tak oprávnění, jejichž subjektivní právo je zasaženo. Potažmo je negativně zasaženo celé objektivní právo, které tak není reálně zachováváno.
Bezvýslednost exekuce a její náklady
Bezvýslednost exekuce je obecně chápána v tom smyslu, že exekuční činností nedojde k vymožení povinnosti plynoucí z exekučního titulu. Někdy bývá ve starší literatuře tato bezvýslednost exekuce označována jako její marnost.[3] Václav Hora pak uvádí, že jde o situaci neuspokojivou, jestliže má povinný možná majetek, který zatím v exekuci nebyl postihován, a tak proto byla exekuce bezvýsledná, avšak takový majetek dlužník mít může.[4] Uvedené historické konstatování pak vycházelo z toho, co je nadále zásadním nedostatkem soudního výkonu rozhodnutí, totiž to, že oprávněný v návrhu na soudní výkon rozhodnutí volí způsob jeho provedení a označuje majetek, který má být postižen, respektive označuje plátce mzdy, peněžní ústav apod. V takovém případě je pak vázána marnost či úspěšnost soudního výkonu rozhodnutí, respektive exekuce, jak byl v době Václava Hory výkon rozhodnutí označován, na součinnost povinného.[5] Nástrojem, který tak je k dispozici, je prohlášení o majetku.[6] Tato situace však v exekuci nenastává, neboť soudní exekutor má nástroje, jak majetek povinného zjistit (viz zejména součinnost třetích osob).[7] Jak již bylo naznačeno, lze odlišit dva základní odlišné případy bezvýslednosti, a to bezvýslednost, kdy není exekuce zastavena, a bezvýslednost, kdy je exekuce zastavena. Právě první zmíněný případ je považován za problematický, neboť exekuce nadále pokračuje a vznikají v rámci ní, už jen samotným jejím vedením, náklady. V druhém případě nadále zůstává základním případem, kdy je exekuce zastavena (a jde o právní úpravu shodnou se soudním výkonem rozhodnutí), takový, kdy průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů.[8] Náklady exekuce jsou nadále vhodně stanovenou, a koncepčně nepřekonanou hranicí pro bezvýslednost exekuce. Exekuce pak nadále není, jako tomu bylo historicky, vázána na součinnost povinného, který mohl efektivitu exekuce do jisté míry ovlivňovat či omezovat. Řešení efektivity exekuce je tak trvale otázkou toho, zda procesní předpisy umožňují či nikoli zastavovat bezvýsledné exekuce co nejjednodušeji a nejdříve, s minimem nákladů pro systém (soudní exekutory) a oprávněného.
Právě novela provedená zákonem č. 286/2021 Sb. měla za úkol vyřešit první případ, kdy exekuce běží, avšak bude bezvýsledná. Dosud bylo možné, aby soudní exekutor se souhlasem oprávněného exekuci zastavil i bez návrhu[9]. Rovněž mohl i doposud soudní exekutor zastavit exekuci i pro nesložení přiměřené zálohy na náklady exekuce.[10] Nově se však zavádí koncepce, kdy při opakované exekuci požádá exekutor oprávněného o přiměřenou zálohu na náklady exekuce,[11] což míří zejména na případy, kdy byla exekuce pro bezvýslednost zastavena. Nově pak řeší právní úprava situace právě běžících a bezvýsledných exekucí stanovením lhůt, po kterých je vázáno pokračování v exekuci v případě její bezvýslednosti na souhlas opravného či v případě jeho nesouhlasu na složení zálohy na další vedení exekuce. Tyto lhůty stanovené zákonem tak představují novou možnost, jak docílit zastavení bezvýsledných exekucí. Dále se pak stanoví, že v případě marného uplynutí lhůty k vyjádření nesouhlasu se finguje souhlas oprávněného a soudní exekutor takovou exekuci zastaví.[12] Fingovaný souhlas oprávněného (respektive jeho nepotřebnost) umožňující zastavení exekuce je znakem formální pravdy, která převáží, a projevem urychlování řízení. V takovém případě jde u fingovaného souhlasu a stavení lhůt o vhodné vychýlení procesního práva ve prospěch řešení nežádoucích bezvýsledných exekucí jejich zastavením. Základní lhůtou je lhůta šesti let po vyznačení doložky provedení exekuce,[13] která může být složením zálohy na další vedení exekuce prodlužována o tři roky, a to nejvýše dvakrát,[14] to znamená, že po dvanácti letech nejpozději, a to i bez souhlasu oprávněného, soudní exekutor exekuci zastaví. Zásadní pak je, že tyto lhůty mohou běžet znovu, a exekuce není zastavena, pokud dojde k částečnému vymožení povinnosti ve výši postačující alespoň ke krytí nákladů exekuce.[15] Konečně je třeba připomenout, že uvedený mechanismus se zásadně uplatní jen u peněžitých plnění.[16] V případě zastavení exekuce v uvedených lhůtách jsou náklady exekuce limitovány výší složené zálohy na náklady exekuce nebo výší složené zálohy na další vedení exekuce, z kterých se uspokojují.[17]
Nově zavedeným nástrojem, který míří na bezvýsledné exekuce, je vyrozumění oprávněného o (potenciální) bezvýslednosti exekuce (na žádost), zda „vymožené plnění postačuje, případně majetek postižitelný v exekuci by postačoval alespoň ke krytí nákladů exekuce“[18] s tím, že v žádosti může být uveden souhlas oprávněného předem se zastavením exekuce pro případ bezvýslednosti. Jde vlastně o projev tzv. nudgingu (šťouchnutí) z behaviorální teorie,[19] kdy již bylo obecné pravidlo o zastavení exekuce se souhlasem oprávněného k dispozici, byl-li splněn některý z důvodů (obdobný důvod, avšak o něco přísnější než ten uvedený v nové právní úpravě, již právní řád obsahoval v této podobě: „průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů“[20]). V případě nové právní úpravy jde však o předem daný souhlas pro případ bezvýslednosti, která nad to může být jen potenciální, předběžná, a tak může zefektivnit zastavování. V takovém případě pak oprávněný hradí náklady exekuce do výše složené zálohy na náklady exekuce,[21] podle obecného pravidla by oprávněný hradil náklady v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného do výše účelně vynaložených nákladů (za předpokladu zanedbání náležité opatrnosti a uvážlivosti), tyto si však může předem s exekutorem oprávněný sjednat (viz dále k problematičnosti samotné náhrady nákladů oprávněným u bezvýsledných exekucí).[22]
Mimo uvedené zvláštní režimy § 55 odst. 13 a § 44c exekučního řádu pro úhradu nákladů exekuce platí obecně, že není přiznávána náhrada nákladů vůči oprávněnému v případě zastavení exekuce, neboť nedošlo k zavinění oprávněným, pokud zachoval náležitou opatrnost a uvážlivost.[23] Náklady exekuce pak fakticky, když nejsou reálně uhrazeny, může nést soudní exekutor, neboť podle Ústavního soudu nese riziko spojené s jeho podnikáním.[24] Naopak výjimečně by bylo možno rozhodnout podle zásady zavinění o zavinění oprávněného tehdy, pokud by například již v nalézacím řízení byla zjevná dlouhodobá nemajetnost povinného. Věta druhá § 89 exekučního řádu („V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.“) je ústavně konformně interpretována tak, že se i k ní vztahuje míra zavinění zastavení exekuce na straně oprávněného a míra zavinění na straně povinného.[25] I z těchto důvodů tak byly zavedeny zvláštní režimy s účinností od 1. 1. 2022, které zajišťují, aby byl oprávněný, byť limitovaně, tím, kdo nese náklady, a tak se kompenzuje situace, kdy pro judikaturu Ústavního soudu nebylo možno a priori spatřovat zavinění oprávněného v zastavení exekuce (viz kupříkladu zmíněný případ, kdy oprávněný hradí náklady exekuce do výše složené zálohy na náklady exekuce podle § 44c odst. 2 exekučního řádu). Nadále tak platí princip, že je třeba posuzovat u zavinění zastavení exekuce s ohledem na náhradu nákladů exekuce zavinění jak povinného (které je obecně dáno), tak zavinění oprávněného. Právní úprava pak zavedla speciální případy, kdy bude omezeně hradit náklady přímo oprávněný v případě zastavení exekuce pro bezvýslednost. Nadále však mohou existovat případy, kdy je exekuce zastavena, avšak oprávněný ničeho nehradí. Právní úprava s ohledem na judikaturu Ústavního soudu nadále neumožnuje, aby obecně byl tím, kdo hradí náklady bezvýsledné exekuce, oprávněný.
Novela provedená zákonem č. 286/2021 Sb. je v literatuře kritizována s ohledem na § 44c exekučního řádu jako poměrně bezzubá s tím, že nepřináší změnu motivací oprávněného.[26] Na druhou stranu lze uvedenou novelu chápat jako přínosnou v tom smyslu, že řeší otázku běžících bezvýsledných exekucí stanovením lhůt, kde může být i fingován souhlas oprávněného a exekuce tak může být zastavena. Otázkou pak zůstává stanovení délky těchto lhůt, výsledný zákon se od původní předlohy odlišuje, kdy byly navrženy lhůty kratší.[27] Přikláním se k tomu, aby tyto lhůty byly kratší, a to minimálně poloviční, případně i kratší (přibližně základní lhůta v délce jeden až dva roky). Posouzení toho, zda v takové exekuci pokračovat je pak rovněž řešeno tím, že oprávněný musí skládat zálohy na další provádění exekuce. V tom lze do jisté míry spatřovat zostření pozice oprávněného, který musí případně vydat více, než musel v minulosti na probíhající bezvýslednou exekuci. Nová právní úprava sice nerozšiřuje důvody pro zastavení exekuce, stanovuje však nové procesní postupy a rozšiřuje příležitosti, kdy lze zastavení bezvýsledných exekucí docílit. Vzhledem k tomu, že bezvýsledné exekuce představují systémový problém pro oprávněné a soudní exekutory, je vhodné každou snahu zákonodárce o větší efektivitu jejich zastavení, nakolik nedokonalou, přivítat.
Závěr
Bezvýsledné exekuce představují problém systémový, který je třeba koncepčně řešit, především zachováním vhodného procesního prostředí a zajištěním efektivního exekučního řízení. Toho lze docílit zachováním soudních exekutorů a exekuce a jejich nástrojů při zjišťování majetku povinného. Efektivní exekuce je pak spojena rovněž s tím, aby byly dány k dispozici dostatečné procesní příležitosti pro to, aby mohly být bezvýsledné exekuce zastaveny co možná s minimem nákladů. Řešení představené novelou provedenou zákonem č. 286/2021 Sb. jistě není dokonalé, stanovuje však nově lhůty, s kterými lze spojit zastavení bezvýsledných exekucí (a to i bez výslovného souhlasu oprávněného). V tomto smyslu tak došlo, zdá se, obecně k naplnění vize Exekutorské komory České republiky.[28] Trvalým požadavkem na jakoukoli úpravu bezvýsledných exekucí je zachování práv oprávněných v tom smyslu, že nemůže obecně rozhodnutím o zastavení exekuce zaniknout právo přiznané pravomocným a vykonatelným rozsudkem (či jiným titulem). Zásadní otázkou je otázka distribuce nákladů exekuce mezi povinným a oprávněným a mezi oprávněným a soudním exekutorem, a to jak v rovině právní, tak v rovině faktické. Právní úprava s ohledem na ústavně konformní výklad nadále stojí na tom, že je třeba poměřovat u zastavení exekuce zavinění povinného a oprávněného, není-li dána zvláštní úprava umožňující úhradu nákladů ze zvláštních záloh oprávněného, avšak i tam platí, že oprávněný zásadně nezavinil zastavení exekuce v případě bezvýslednosti exekuce, a tak podle obecného pravidla má oprávněný vůči povinnému právo na jejich náhradu.[29] Významná je v případě bezvýsledné exekuce rovněž faktická rovina případné nedobytnosti pohledávky, která především mění motivace oprávněného, zda exekuční řízení zahájit či zda v něm pokračovat. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu se však nic nemění na tom, že i soudní exekutor může některé náklady bezvýsledných exekucí fakticky nést, i když se novela snaží tyto minimalizovat stanovením lhůt pro trvání bezvýsledných exekucí, zjištěním (potenciální) bezvýslednosti dříve než doposud, získáním souhlasu oprávněného se zastavením exekuce předem a stanovením povinnosti záloh oprávněného.[30]
Článek byl publikován v Komorních listech č. 4/2022.
Názory uvedené v tomto článku jsou vlastními názory autora, nikoli Exekutorské komory České republiky. Autor rovněž děkuje anonymním recenzentům za jejich podněty k úpravám a doplněním tohoto příspěvku do diskuse o bezvýsledných exekucích.
[1] Tento příspěvek vznikl v rámci programu COOPERATIO/LAWS.
[2] Na okraj je vhodné připomenout, že se samozřejmě exekuční tituly nevyčerpávají pouze vykonatelnými rozhodnutími soudů (viz § 40 exekučního řádu).
[3] Viz kupříkladu na s. 93 In HORA, V. Soustava exekučního práva. Praha: Všehrd, 1930, 309 s.
[4] Ibidem.
[5] Ibidem.
[6] Viz § 260a a násl. občanského soudního řádu. Historicky šlo o tzv. vyjevovací přísahu (viz s. 94 In HORA, V. Soustava exekučního práva. Praha: Všehrd, 1930, 309 s.).
[7] Viz § 33 a násl. exekučního řádu.
[8] Viz § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (v případech spadajících pod zákon č. 214/2022 Sb., o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně některých zákonů je toto obecné pravidlo významně modifikováno).
[9] Viz § 55 odst. 4 exekučního řádu.
[10] Viz § 55 odst. 6 exekučního řádu.
[11] Viz § 90 odst. 3 exekučního řádu.
[12] Viz § 55 odst. 7 exekučního řádu.
[13] Viz § 55 odst. 7 exekučního řádu.
[14] Viz § 55 odst. 11 exekučního řádu.
[15] Ibidem.
[16] A contrario § 55 odst. 12 exekučního řádu.
[17] Viz § 55 odst. 13 exekučního řádu.
[18] Viz § 44c odst. 1 exekučního řádu.
[19] Viz THALER, R. H., SUNSTEIN, C. R. Nudge. New Haven: Yale University Press, 2008, 312 s.
[20] Viz § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu.
[21] Viz § 44c odst. 2 exekučního řádu.
[22] Viz § 89 exekučního řádu.
[23] Viz Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 1226/08.
[24] Viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 455/08.
[25] Komentář k § 89 In KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 1366 s.
[26] TOMAN, A. Experimentální novela OSŘ/EŘ - stručný komentář k vybraným okruhům. s. 25 a násl. In: Komorní listy, č. 4. Praha: Wolters Kluwer, 2021.
[27] Viz Důvodová zpráva k zákonu č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[28] Viz Exekutorská komora České republiky. Priority a vize Exekutorské komory České republiky. s. 13 a násl. In: Komorní listy, č. 4. Praha: Wolters Kluwer, 2019, a tam uvedená vize: „Zastavování exekucí ex lege v předem definovaných případech (například po uplynutí zákonem stanovených lhůt)“.
[29] Shodně KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 1366 s. v komentáři k § 44c. Stejně tak lze souhlasit s tam uvedeným závěrem, že právo soudního exekutora na náhradu vůči povinnému co do zbytku nákladů v případě § 55 odst. 13 zaniká, avšak v případě § 44c nikoli.
[30] Na okraj je žádoucí si závěrem položit otázku, zda je vhodně nastavený právní řád tehdy, když v některých případech bezvýslednosti jiného řízení (kupříkladu insolvenční řízení či pozůstalostní řízení) nese (některé) náklady stát, avšak v případě exekuce nikoli. Kritériem pro posouzení této otázky by, podle mého názoru, mělo být, zda jde o obligatorní řízení (kupříkladu je dána nutnost ingerence státu do soukromoprávních vztahů). V diskusi se někdy objevuje též jako kritérium, zda příslušný orgán je chápán, mimo to že vykonává veřejnou moc, jako podnikatel či nikoli. U exekuce je třeba pojem obligatornosti řízení blíže zkoumat. Přestože je exekuce ovládána dispoziční zásadou, v případě, že není titul dobrovolně povinným splněn, není jinou možností pro oprávněného než soudní výkon rozhodnutí či exekuce. V tomto smyslu je toto řízení pro oprávněného obligatorní, jestliže je exekuce (a soudní výkon rozhodnutí) v demokratickém právním státě preferována před svépomocí a nemá-li být titul jen listinou bez reálných právních následků. Přestože je soudní exekutor vnímán jako podnikatel, kritérium nutnosti exekuce v případě dobrovolného nesplnění exekučního titulu by mělo převážit, neboť riziko bezvýslednosti exekuce je primárně rizikem oprávněného (když o jeho právo jde), nikoli exekutora. Soudní výkon rozhodnutí či exekuce jsou pak vnímány jako nezbytná funkce právního státu. Z toho plyne, že i u některých bezvýsledných exekucí by bylo možné uvažovat o tom, že (konečné) náklady ponese stát, jestliže jde o nezbytnou „službu“ státu oprávněným.
Diskuze k článku ()