Pro dosažení cílů úvahy autor použil metody deskripce, analýzy, dedukce a komparace. Jádrem článku je popis, analýza a hodnocení ústavní konformity právní úpravy koncentrace řízení navozované přípravným jednáním, respektive prvním jednáním ve věci, jakož i deklarace příznivých a nepříznivých dopadů aktuální podoby právní úpravy koncentrace řízení na průběh řízení a postavení účastníků. Součástí textu je popis právní úpravy koncentrace řízení podle práva SRN. Výsledky hodnocení právní úpravy koncentrace českého sporného řízení jsou takové, že právní úprava není zdařilá, neboť hlavní cíl zavedení koncentračního principu do řízení, jímž jest odstranění průtahů v řízení, není naplněn, přitom však v důsledku zavedení koncentrace řízení v aktuální podobě dochází k porušování práv účastníků řízení na spravedlivý proces, když se účastníkům nedostává právo odpovídajícím způsobem reagovat skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy na procesní aktivity protistrany a výsledek dokazování.
Úvod
Cílem civilního řízení je ochrana porušených nebo ohrožených subjektivních práv. Snahy o modernizaci civilního procesu provází napětí mezi dvěma základními stavebními kameny uvedeného cíle, kterými jsou vydání věcně uspokojivého rozhodnutí, tedy rozhodnutí, jež se co nejméně odchyluje od skutečného skutkového stavu a které v maximální možné míře reflektuje hmotněprávní uspořádání panující mezi účastníky řízení, a vydání popsaného rozhodnutí v přiměřené době. Věcně správné rozhodnutí, které soud vydá s příliš dlouhým odstupem po zahájení řízení, není zpravidla způsobilé přinést efektivní ochranu ohrožených nebo porušených subjektivních práv. Je-li soudní ochrana poskytována opožděně, výrazně se snižuje její význam.[1] Rychle vydané, nicméně věcně nevyhovující[2] rozhodnutí však také není výsledkem řízení, který lze považovat za přijatelný.
Základním předpokladem vydání věcně správného rozhodnutí je dostatečné zjištění skutkového stavu. Úplnost objasnění skutkového stavu je poměrně často v nepřímé úměře s dobou trvání řízení. Při snaze koncipovat fungující civilní řízení představuje jeden z nejtěžších úkolů nalezení rovnováhy mezi potřebou zabránit příliš výrazné divergenci mezi skutečným průběhem skutkového děje na straně jedné a obsahem meritorního rozhodnutí na straně druhé a mezi potřebou garantovat přiměřeně rychlý průběh řízení. Je třeba konstatovat, že oba požadavky na řízení (věcná uspokojivost meritorního rozhodnutí a přiměřeně rychlý průběh) jsou stejně významné a žádný z nich nelze akcentovat na úkor druhého. J. Macur ke vztahu požadavků na věcnou správnost rozhodnutí a rychlost řízení uvádí: "Věcnou správnost rozhodnutí nelze uměle oddělovat od požadavku urychlené realizace soudního zákroku. Je však nutno dbát na optimální relaci obou těchto nerozlučných složek, jež musí být ve vzájemném souladu."[3]
Rychlost průběhu řízení ovlivňuje celá řada faktorů; jedním z nich je i efektivní eliminace průtahů řízení. Nástrojů, které mohou posloužit k potlačení procesních jevů, jež mají za následek prodlužování doby řízení, je více; do seznamu těchto instrumentů patří i koncentrace řízení. Koncentrace je prostředek ovlivňování průběhu řízení, který je sice při správném uchopení způsobilý eliminovat některé procesní jevy způsobující průtahy v řízení, akcentuje však formální pohled na průběh řízení, potlačuje princip materiální pravdy a otevírá cestu pro odklon obsahu meritorního rozhodnutí od skutečného průběhu skutkového děje. Z tohoto důvodu je nezbytné na koncentraci řízení pohlížet jako na metodu regulace, se kterou je nezbytné nakládat uvážlivě, obezřetně a kvalifikovaně. Koncentrace řízení má svoje odpůrce, má však i mnoho příznivců. Vyjadřuji tímto přesvědčení, že bez využití koncentračního principu lze jen stěží koncipovat efektivní a rychlé civilní řízení. Zavedení koncentrace do řízení, byť s výhradou, kvituje profesorka A. Winterová[4]; koncentraci řízení nepovažuje za nevhodný nástroj ovlivňující časový aspekt průběhu řízení ani profesor Macur[5], odmítá však formalistický přístup k jejímu uplatňování a vyjadřuje přesvědčení, že koncentrační princip bude v řízení uplatněn tak, že soudy v řízení připustí skutková tvrzení a důkazní návrhy učiněné po uplynutí prekluzivních lhůt daných pro jejich předložení soudu, pokud by jejich zohlednění v řízení nemělo za následek prodloužení řízení.[6]
Historický pohled na koncentraci řízení
Koncentrace řízení má svoje kořeny hluboko v historii. Na našem území (tedy v rakouském procesním právu) se v řízení uplatňoval princip legálního pořádku až do konce devatenáctého století. Řízení bylo rozděleno na fáze s tím, že procesní úkon bylo možné uskutečňovat jen v té fázi řízení, která pro tyto úkony byla určena. Civilní proces byl "rozdělen na fáze, jejichž pořadí bylo pevně dáno a jejichž hranice byly nepřekročitelné. Odtud teoretické označení principu ovládajícího postup řízení jako principu legálního pořádku."[7] Pojem koncentrace řízení má svůj původ v nezbytnosti koncentrovat procesní úkony do příslušných fází řízení.[8]
Zcela zásadní změnu do úpravy civilního procesu přinesl Civilní řád soudní z roku 1895 (dále jen "CŘS"). Jednalo se o procesní předpis, jímž úspěšně vyvrcholila dlouhotrvající a opakovaně neúspěšná snaha reformovat rakouský civilní proces. Jeho autor F. Klein CŘS vystavěl na sociální koncepci civilního procesu, v jejímž rámci konstatoval, že hlavním cílem soudního řízení je odstranění sociálního konfliktu, když k tomuto cíli lze dospět jedině tak, že rozhodnutí budou založena na co nejúplněji zjištěném skutkovém stavu. Jednou z priorit sociální koncepce civilního procesu tedy bylo potlačení formalismu řízení. "Civilní řád soudní (dále CŘS) přinesl modernější, pružnější proces, nespoutaný předepsanými fázemi, ale přenechaný co do průběhu soudcovu uvážení."[9] I CŘS, jehož autor se stavěl striktně odmítavě k projevům formalismu v řízení, které potlačují možnost úplného zjištění skutkového stavu, však obsahoval významné prvky koncentrace řízení. Rakouské procesní právo po přijetí CŘS koncentraci řízení připouštělo. "Ačkoli celé projednávání platí za jediný celek, neupadlo rakouské právo do výstředních důsledků zásady jednoty sporu, neboť... 2. Vzhledem k účelu řízení přípravného, zavedeného ohledem k četnějším nárokům anebo k spletitějším faktům, osvědčuje se výjimkou zásada soustřeďovací, jelikož nároky, tvrzení, průvody a námitky důkazní neuvedené v řízení tom přiváděti lze bude při následujícím ústním přelíčení jen se svolením odpůrce, aneb osvědčí-li strana, že prvé o nich neměla vědomosti. Přes vyzvání soudcovo opomenutá prohlášení se o odpůrcových tvrzeních, o nabízených aneb předložených průvodech na dobro jsou vyloučena (§ 254., 263.) ... 5. Řízení odvolací není žádné iridium novum, aniž pak pokračováním v jednání I. instancí, nýbrž má za účel přezkoumání výsledků tohoto. Pročež změna žaloby, nové nároky a obrany před soudem odvolacím vyloučeny jsou naprosto; fakta a průvody nové (a contr. v I. instanci již nabízených, avšak nepřipuštěných § 488.) připouštějí se jedině k odůvodnění anebo porážení důvodů odvolacích (§§ 482., 483.)."[10] "Není tedy v dnešním právu už uznána zásada eventuální či soustřeďovací (koncentrační), jež záležela v tom, že strana musila v jistém oddílu (období) řízení vykonati pod následky prekluse současně veškery procesní úkony, pro něž byl tento oddíl určen a jež směřovaly k témuž společnému cíli... Jenom výjimečně udržela si zásada soustřeďovací svou platnost v těchto případech: a) v přípravném řízení, konaném vzhledem ku sporným nárokům neb skutečnostem (245 č. 1 a 2 rak., 255 uh.), jelikož nároky, tvrzení, průvody a námitky důkazní, které nebyly uvedeny v řízení přípravném, lze při ústním přelíčení uplatňovati jen tenkráte, osvědčí-li strana, že v čas přípravného řízení o nich neměla vědomosti (263 II rak., 261 II uh.),a u nás (nikoli na Slovensku a Podk. Rusi) kromě toho také tenkráte, neodporuje-li tomu odpůrce (263 II rak.). Strana pak, která se sice v přípravném řízení k soudci z příkazu činnému dostavila, ale opomenula neb odepřela tam přes vyzvání soudcovo prohlásiti se o skutkových okolnostech neb důkazech, nemůže již v ústním přelíčení toto prohlášení dodatečně učiniti (263 I rak.). Tohoto ustanovení nemá právo platné na Slovensku a v Podk. Rusi. ... c) při odvolání odvolatel musí všechny návrhy a důvody odvolací uvésti už ve spisu odvolacím; neboť neučiní-li tak, nemůže je v ústním jednání ani rozšiřovati ani jinými nahrazovati, nesvolí-li k tomu odpůrce (483 rak.). Také tohoto ustanovení nemá právo platné na Slovensku a v Podk. Rusi platné. Zásada jednotného projednávání skrývá v sobě ovšem jisté nebezpečí: může totiž, je-li přiznána a vykonána bez obmezení, sváděti strany ku protahování sporu. Je tudíž zapotřebí jistého korrektivu; takovým korrektivem je (u nás) jednak ustanovení § 44 rak. (i zvítězivší straně lze uložiti náhradu nákladů soudních, dopustila-li se průtahu), jednak však (u nás i na Slovensku a v Podk. Rusi) zvláštní oprávnění soudu, jímž může býti vydatně čeleno proti snahám stran, směřujícím k průtahům (diskreční moc, suverenita soudů). Tato moc soudů jeví se v tom, že může soud k návrhu neb z moci úřední přednesy stran o skutečnostech a o průvodních prostředcích prohlásiti za nemístné a je z jednání vyloučiti, ačkoliv byly stranami činěny před koncem ústního jednání: a) když nové údaje a důkazy nebyly dříve předneseny patrně v úmyslu rozepři protáhnouti, b) a když připuštění jejich by vskutku značně zdrželo vyřízení rozepře (179, 275 II rak., 222 I uh.)."[11]
Je však třeba konstatovat, že určité prvky koncentrace řízení se uplatnily už v socialistickém procesním právu. O. s. ř. již ve své starší podobě zakotvoval koncentraci jedné z procesních námitek (konkrétně námitky místní nepříslušnosti). Později byl uvedený rozsah koncentrace procesních námitek doplněn na současnou podobu. V původní podobě o. s. ř. zakotvoval povinnost soudu přihlédnout k nedostatku pravomoci soudů, jež je dána jejím přenesením na rozhodce, ex offo (s výhradou situace, že účastníci by na dodržení rozhodčí smlouvy netrvali), novelou 519/1991 Sb. účinnou od 1. 1. 1992 bylo vyslovení nedostatku pravomoci pro její vyloučení rozhodčí smlouvou nebo doložkou podmíněno uplatněním námitky žalovaného s tím, že uplatnění této námitky bylo zkoncentrováno (na dobu končící prvním úkonem ve věci). Uplatnitelnost námitky podjatosti byla zkoncentrována velkou novelou o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb.). Jak vyplyne z dále uvedeného výkladu koncentrace procesních námitek, nelze tuto koncentraci považovat za překážku úplného zjišťování skutkového stavu, nebyla tudíž v rozporu se zásadou materiální pravdy, takže její uplatnění v řízení vedeném podle o. s. ř. nemělo žádné (ani ideologické) překážky.
Koncentrační princip se ve vztahu ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům do našeho civilního procesu vrátil s velkou novelou o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb.). Cílem tehdejší velké novely o. s. ř. bylo přizpůsobit český civilní proces potřebám nového společenského uspořádání a připravit půdu pro rekodifikaci našeho civilního soudního řízení.
Koncentrace řízení zavedená velkou novelou o.s.ř.
Velká novela 30/2000 Sb. do o. s. ř. zavedla tři projevy koncentrace řízení. Ve všech třech případech se jednalo o koncentraci tvrzení skutečností a označování důkazních prostředků. Jednalo se o následující tři formy koncentrace řízení:
- soustředění možnosti tvrdit skutečnosti a označit důkazní prostředky ve vybraných řízeních do prvního jednání ve věci – koncentrace vybraných řízení skončením prvního jednání ve věci (§ 118b),
-
uzavření možnosti tvrdit skutečnosti a označit důkazní prostředky uplynutím lhůty stanovené soudem – soudcovská koncentrace (§ 118c),
-
soustředění možnosti tvrdit skutečnosti a označit důkazní prostředky do řízení před soudem prvního stupně – neúplná apelace (§ 205a).
Koncentrace vybraných řízení skončením prvního jednání ve věci zavedená ustanovením § 118b o. s. ř. byla neověřeným pokusem, který se příliš nevydařil. Týkala se následujících výslovně uvedených řízení ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, ve sporech vyvolaných konkursem a vyrovnáním, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské soutěže, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství a v dalších případech stanovených zákonem. Podstata této koncentrace byla následující: v řízení bylo zapovězeno přihlížet k rozhodným skutkovým okolnostem tvrzeným po skončení prvního jednání ve věci a provádět dokazování důkazními prostředky (případně přihlížet k výsledkům takového dokazování) označenými taktéž po skončení prvního jednání ve věci, ledaže šlo o skutečnosti nebo důkazní prostředky, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, nebo o skutečnosti nebo důkazní prostředky, které nastaly (vznikly, staly se uskutečnitelnými) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.[12] Tato koncentrace řízení nebyla praxí dostatečně prověřena, neboť se uplatnila jen v úzkém okruhu specifických sporů. Jednalo se o koncentraci řízení, jež položila základ stávající první skutkové koncentraci řízení, kterou popisuji dále v textu, a jejíž kritika je ústředním tématem tohoto článku. Hodnocení první skutkové koncentrace řízení, jež bude obsaženo dále v textu, plně dopadá i na tuto tehdy zavedenou formu koncentrace řízení. Ke shodě či odlišnostem právní úpravy koncentrace řízení koncipované ustanovením § 118b o. s. ř. před účinností novely 7/2009 Sb. ještě zmiňuji, že starší úprava této koncentrace zakotvovala menší počet výjimek z uplatnění koncentračního principu, když znala jen možnost uplatnit dodatečně skutečnosti nebo důkazní prostředky za účelem zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků a možnost přinést novoty (skutečnosti a důkazní prostředky, které vznikly až po zkoncentrování řízení nebo které nemohl účastník uplatnit bez své viny). Koncentrace vybraných řízení skončením prvního jednání ve věci se uplatnila výlučně u vybraných sporných řízení.
Soudcovská koncentrace[13] zavedená ustanovením § 118c o. s. ř. byla stejně jako koncentrace navozená ukončením prvního jednání ve věci krokem zavádějícím dosud neověřenou formu koncentrace. V tomto případě se však jednalo o koncepčně mnohem lépe uchopený nástroj směřující k odstranění průtahů v řízení. Idea však byla lepší samotného provedení. Jsem přesvědčen o faktu, že koncentrace řízení by měla být nástrojem nikoli zcela rigidním, ale měla by být podřízena uvážení soudce, neboť pokud je soudci svěřeno právo rozhodovat meritorně, je namístě umožnit soudci ovlivňovat dostatečně efektivně i samotný průběh řízení; pokud soudce nemá možnost ovlivnit okamžik navození koncentrace řízení, lze jeho vládu nad průběhem řízení považovat přinejmenším za velmi omezenou. Soudcovská koncentrace byla koncipována tak, že v případě, kdy je účastník v řízení pasivní (nevyvíjí žádnou aktivitu, přes výzvu soudu se skutkově nevyjádřil, neučinil žádné důkazní návrhy), měl soudce možnost uložit usnesením účastníkům, aby tvrdili skutečnosti a označili důkazní prostředky v jím stanovené lhůtě ne kratší 15 dní. Tato koncentrace nepostihovala skutková tvrzení a důkazní návrhy uskutečněné v následujících třech situacích: směřovaly ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků, jednalo se o novoty (skutečnosti, které nastaly po stanovené lhůtě nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést anebo o důkazní prostředky, které nebyly v určené lhůtě k dispozici či je účastník bez své viny nemohl označit), účastník tyto skutečnosti tvrdil nebo důkazy označil na základě výzvy učiněné podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (jedná se o výzvu k doplnění skutečností a důkazních návrhů, kterou soud účastníku adresuje v důsledku faktu, že má v úmyslu věc právně posoudit jinak než účastník). V předchozí části textu jsem konstatoval, že idea této koncentrace byla lepší jejího provedení. Zásadní nedostatek této soudcovské koncentrace spočíval podle mého názoru ve faktu, že možnost využití této systémově správně nastavené koncentrace byla výrazně limitována tím, že k jejímu zavedení do řízení nemohl soud přikročit z vlastní iniciativy, ale pouze na základě návrhu účastníka řízení. Rovněž soudcovská koncentrace řízení se projevovala jen ve sporných řízeních. Tato forma koncentrace řízení byla z o. s. ř. odstraněna novelou 7/2009 Sb., což hodnotím jako chybný krok.
Neúplná apelace zavedená vložením ustanovením § 205a byla naopak výsledkem jedné z vydařených změn o. s. ř. Tento legislativní krok je třeba kvitovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že se změna úplné apelace na apelaci neúplnou ve sporném nalézacím řízení ukázala být fungujícím nástrojem eliminujícím průtahy v řízení (mimo jiné) i proto, že nebyla hledána vlastní nová cesta, ale byl zvolen návrat k formě koncentrace řízení, jež byla zavedena již CŘS a jejíž působení na průběh civilního řízení bylo dlouhodobě osvědčeno. Soustředění možnosti tvrdit skutkové okolnosti a označit nové důkazy do řízení před soudem prvního stupně bylo vydařeným krokem, který dobu řízení skutečně významně zkrátil, neboť zamezil rušení prvoinstančních rozhodnutí pro neúplně zjištěný skutkový stav, jehož neúplnost byla dána faktem, že relevantní skutečnosti byly tvrzeny nebo důkazní prostředky označeny až v odvolacím řízení. Koncentrace řízení v podobě neúplné apelace účastníky řízení v možnosti tvrdit skutečnosti a označit důkazy omezuje, uvedené omezení však odpovídá povaze odvolacího řízení. Limitace skutkových přednesů a důkazních návrhů je vztažena až k okamžiku vydání meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně, takže skutkové okolnosti lze tvrdit a důkazy označit v celém průběhu prvoinstančního řízení, a méně striktně, neboť je prolomena dostatečným počtem výjimek. Neúplnost apelace odpovídá podstatě odvolacího řízení, neboť toto je určeno primárně k přezkumu a odstranění pochybení a nemělo by být vnímáno jako platforma pro zjišťování skutkového stavu. Neúplná apelace byla zavedena jen pro sporná řízení.
Lze se setkat s názory, že neúplná apelace nemá povahu koncentrace řízení. O faktu, že neúplná apelace je typickým příkladem koncentrace řízení, nemám sebemenší pochybnost. Apelace je odvolání. Při úplné apelaci mají odvolatel i ostatní účastníci řízení v odvolacím řízení možnost tvrdit dosud neuvedené skutkové okolnosti a označit dosud neoznačené důkazní prostředky. Naopak podstatou neúplné apelace jest omezení účastníků řízení tvrdit v odvolacím řízení skutkové okolnosti a označit důkazní prostředky, jež nebyly tvrzeny a označeny v prvoinstančním řízení. Je-li odvolací řízení založeno na apelačním opravném systému a má-li podobu apelace neúplné, projevuje se tato neúplná apelace tím, že možnost tvrdit skutkové okolnosti a označit důkazní prostředky je soustředěna (koncentrována) do řízení před soudem prvního stupně, když okamžikem, jenž uzavírá možnost tvrdit skutečnosti a označit důkazy, je vyhlášení meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně. K uvedenému musím konstatovat, že neúplná apelace je typickou formou koncentrace řízení. Neúplnou apelaci považuje za jednu z forem koncentrace řízení např. A. Winterová[14], J. Bureš[15], a K. Hamuľáková [16].
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 7/2015. Pokračování je dostupné zde.
[1] MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2001, č. 1, s. 8.
[2] Za věcně nevyhovující v tomto kontextu považuji rozhodnutí neodpovídající skutečnému hmotněprávnímu uspořádání vztahů mezi účastníky.
[3] MACUR, J. Problémy legislativní úpravy prekluzivních lhůt k urychlování civilního soudního řízení. Právní rozhledy. 1999, č. 7, s. 345.
[4] A. Winterová k zavedení koncentrace do řízení uvádí, že "navzdory dílčím připomínkám lze, podle mého názoru, zavedení prvků koncentrace do českého civilního procesu uvítat". - WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, č. 4, s. 22.
[5] "Obsáhlá novela k občanskému soudnímu řádu vydaná pod č. 30/2000 Sb.... zahrnuje - jak zdůrazňují sami autoři této novely - celou řadu tzv. "urychlovacích institutů". Nepochybně je nutno vysoce ocenit uvedený záměr a jeho realizaci autory novely." MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2001, č. 1, s. 6.
[6] "I když tedy novela civilního soudního řádu č. 30/2000 Sb. neobsahuje žádné ustanovení, které by odpovídalo formulacím v civilních soudních řádech jiných zemí o tom, že opožděné skutkové přednesy a důkazní návrhy nelze odmítnout, jestliže by podle svobodného uvážení soudu nevyvolaly průtahy v projednávání sporu, resp. by neprodloužily dobu vydání konečného soudního rozhodnutí, je nutno ... usuzovat, že ani v českém civilním procesu soud nesmí odmítnout opožděné skutkové přednesy a důkazní návrhy, jimiž strana způsobila pouze relativní, nikoliv absolutní průtahy v řízení." - MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2001, č. 1, s. 15-16.
[7] WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, roč. 2001, č. 4, s. 8.
[8] Obdobně WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, roč. 2001, č. 4, s. 8-23.
[9] WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, roč. 2001, č. 4, s. 8.
[10] OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního, díl I. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 263-265 (pozn. v citaci zmiňovaná ustanovení odkazují na CŘS).
[11] HORA, V. Československé civilní právo procesní. I.-III. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 124-126.
[12] Ustanovení § 118b o. s. ř. ve znění účinném k 1. 1. 2001.
[13] J. Macur tuto koncentraci označil jako koncentraci vhodnou. MACUR, J. Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb. Bulletin advokacie. 2001, č. 1, s. 12.
[14] "V ostatních řízeních, těch, která nejsou kryta povinností podle § 118b, je stanovena zákonná koncentrace v méně přísné podobě. Skutečnosti je možno uvádět a důkazy navrhovat pouze v první instanci, a to do vyhlášení rozhodnutí soudem první instance. To vyplývá z ustanovení § 119a a zejména § 205a, který přináší zásadní zákaz uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení (až na výjimky tam uvedené). Jde, po 50 letech, o návrat k tzv. neúplné apelaci." WINTEROVÁ, A. Koncentrace civilního soudního řízení. Bulletin advokacie. 2001, roč. 2001, č. 4, s. 16.
[15] "Univerzální koncentrace řízení byla ve skutečnosti spojena - viděno časovou osou celého řízení před soudem - až s vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Systém neúplné apelace, na kterém je vybudována úprava odvolacího řízení ve věcech sporných, není ze své podstaty ničím jiným než koncentrací řízení." BUREŠ, J. Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009. Bulletin advokacie. 2009, č. 12, s. 27.
[16] "I přes to, že tímto zákonem byly do občanského soudního řádu zavedeny i další prvky koncentrace v podobě kvalifikované výzvy a především koncentrace dle § 118b o. s. ř. a soudcovské koncentrace dle § 118c o. s. ř., jednalo se v případě § 119a o. s. ř., z důvodu jeho široké působnosti na rozdíl od výše zmíněných koncentrací, o institut velmi podstatný, významným způsobem umožňující urychlení řízení. V současné době, po nabytí účinnosti zák. č. 7/2009 Sb., ztratila tato koncentrace částečně na významu." HAMUĽÁKOVÁ, K. Koncentrace řízení dle § 119a o. s. ř. a uplatnění principu neúplné apelace v odvolacím řízení. Právní fórum. 2010, č. 9, s. 445.
Diskuze k článku ()