Letos přelomově rozhodl Evropský soud pro lidská práva ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a další v. Švýcarsko. Potvrdil, že právo na čisté životní prostředí je chráněno článkem 8 Úmluvy jako součást práva na respektování soukromého a rodinného života. Starší ženy z organizace KlimaSeniorinnen uspěly se žalobou na švýcarský stát, který podle nich nedostatečně jednal proti změně klimatu. ESLP jim dal za pravdu a poprvé výslovně konstatoval, že selhání státu v klimatické politice může porušit základní práva jednotlivců[1].
Zatímco Evropa tak začíná budovat klimatickou judikaturu v rámci lidskoprávních mechanismů, jinde ve světě se prosazuje odvážnější přístup, který vychází z tradičních kultur a uznává přírodu jako samostatný právní subjekt.
Na Novém Zélandu má řeka Whanganui vlastní právní subjektivitu. Místní maorské komunity dosáhly v roce 2017 uznání řeky jako „živé entity“ se stejnými právy jako fyzická osoba[2]. Podobně v Kolumbii ústavní soud přiznal práva pralesu Amazonie[3], v Ekvádoru jsou práva přírody zakotvena přímo v ústavě[4] a v Indii se diskutuje o právech řek Gangy a Jamuny.[5] Nejde přitom o sentiment – jde o funkční nástroje k vymáhání ochrany ekosystémů a klimatu.
Práva přírody tak přehodnocují postavení člověka jako „vládce přírody“. Oproti vnímání přírody jako objektu k využití, stojí koncept, v němž mají stromy, řeky či lesy své vlastní, člověku nepodmíněné zájmy. Tato změna není jen ekologická, ale hluboce právní a filozofická.
A co Česká republika? I náš právní řád zná právo na příznivé životní prostředí – garantované článkem 35 Listiny základních práv a svobod. V roce 2021 byla podána klimatická žaloba proti české vládě za nedostatečná opatření v boji proti klimatickým změnám. Nejvyšší správní soud však v listopadu 2024 žalobu zamítl s tím, že závazek Evropské unie snížit emise o 55 % do roku 2030 je kolektivní povahy a nelze ho přímo vztáhnout na jednotlivé členské státy.[6] Na rozhodnutí reagovali žalobci v únoru 2025 podáním ústavní stížnosti. A i když na nález či usnesení Ústavního soudu budeme muset počkat, už nyní víme, že byla klimatická žaloba podstoupena plénu ÚS, které projednává nejzásadnější ústavní otázky.
Rozhodnutí ve věci Klimaseniorinnen, stejně jako příklady z Nového Zélandu či Ekvádoru, ukazují, že právo na čisté životní prostředí se stává jedním z klíčových práv 21. století. Ať už jej budeme vnímat jako součást lidských práv, nebo jako autonomní práva přírody samotné, je zřejmé, že budoucnost práva se bude psát zeleně a bude stále více reflektovat potřebu ochrany našeho společného domova. Otázkou zůstává, zda se k tomuto vývoji připojí i české právo – a jakou roli v tom sehraje naše justice.
Tento článek obsadil 2. místo v soutěži o nejlepší článek s právním tématikou "Ukaž svou kreativitu XII.", kterou pořádá CODEXIS Academia, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz a Svazem průmyslu a dopravy.
[1] Rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2024 ve věci Verein KlimaSeniorinnen Schweiz a další v. Švýcarsko, č. 53600/20.
[2] Te Awa Tupua (Whanganui River Claims Settlement) Act 2017, Parliament of New Zealand.
[3] Corte Constitucional de Colombia, rozhodnutí STC4360-2018.
[4] Ústava Ekvádoru z roku 2008, čl. 71–74 – práva přírody („Derechos de la naturaleza“).
[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Uttarakhand, 20. 3. 2017 – Mohd. Salim v. State of Uttarakhand & others.
[6] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 11. 2024, č. j. 10 As 28/2023-156.
Diskuze k článku ()