Ústavní soud otevřel dveře soudnímu přezkumu výběrového řízení ve státní službě

Překonal tak ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které nebylo možné výsledek výběrového řízení soudně přezkoumat. Podle Ústavního soudu takové závěry porušují právo na soudní ochranu a právo na rovný přístup k veřejným funkcím. Soudy se tak v budoucnu budou muset (alespoň některými) námitkami neúspěšných účastníků výběrového procesu zabývat.

Ve zmíněném nálezu se stěžovatel obrátil na soud poté, co byl v novém výběrovém řízení na jeho dosavadní pozici ředitele sekce Finančního úřadu pro Středočeský kraj vyhlášeném v návaznosti na nabytí účinnosti „nového” zákona o státní službě v roce 2015[1] (tzv. přesoutěžení) ve druhém kole výběrového řízení vybrán jiný kandidát. Stěžovatel byl po neúspěchu ve výběrovém řízení z rozhodnutí ředitele úřadu převeden na služební místo odborného rady v jiném městě. Proti tomuto rozhodnutí se bránil správní žalobou, ve které zároveň požadoval, aby soud přezkoumal výsledek výběrového řízení. 

Správní soud prvního stupně a následně i Nejvyšší správní soud potvrdily, co už vyplývalo z předcházející judikatury – na jmenování do pozice ve státní službě neexistuje právní nárok a výsledek výběrového řízení není možné soudně přezkoumat. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud s námitkou, že nepřezkoumatelnost výsledků výběrového řízení není v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud mu dal za pravdu a napadené rozhodnutí nálezem ze dne 23. července 2025, sp. zn. I. ÚS 830/24 zrušil.

Dvojí metr transparentnosti výběrového řízení ve státní službě

Podle § 24 odst. 1 zákona o státní službě se na obsazení volného služebního místa koná výběrové řízení. Řízení je dvoukolové, přičemž každé kolo se řídí odlišnými pravidly. V prvním kole vybírá z uchazečů tříčlenná výběrová komise maximálně tři nejvhodnější žadatele. Ve druhém kole vybírá služební orgán v dohodě s bezprostředně nadřízeným představeným vítěze výběrového řízení z těch, kteří uspěli v prvním kole. Nemusí přitom vybrat žádného ze způsobilých žadatelů, v takovém případě se podle § 28b odst. 1 písm. e) výběrové řízení zruší. Jak potvrdila judikatura Nejvyššího správního soudu, nárok na přijetí do služebního poměru nevzniká ani tím, že výběrová komise vybrala jediného způsobilého žadatele.[2] 

Druhé kolo výběrového řízení je obecně méně transparentní a nebezpečí svévole je zde větší než v prvním kole. Zatímco v prvním kole rozhoduje komise o způsobilosti uchazečů a následně hodnotí jejich vhodnost podle objektivních kritérií stanovených v § 27 odst. 1 až 4 zákona o státní službě, ve druhém kole zákon výběr nejvhodnějšího kandidáta ponechává na vůli služebního orgánu. 

K nižší transparentnosti druhého kola přispívají také odlišné požadavky na dokumentování průběhu řízení. V prvním kole se o průběhu a výsledku výběrového řízení sepisuje protokol, do kterého se žadateli na jeho požádání umožní nahlédnout. Podle starší úpravy bylo možné podat proti protokolu námitky, s účinností od 1. ledna 2023 byl však tento institut zrušen a proti průběhu výběrového řízení je možné se bránit pouze stížností podle § 175 správního řádu. Ve druhém kole řízení vybere služební orgán v dohodě s bezprostředně nadřízeným představeným z těch, kteří uspěli, a o výběru společně uzavřou písemnou dohodu. Pokud však žádného z navrhovaných kandidátů nevyberou, povinnost vyhotovit písemný záznam jim nevzniká. Neúspěšní uchazeči mají v takovém případě možnosti obrany výrazně omezené. Stejně jako v prvním kole mohou podat stížnost na postup správního orgánu podle § 175 správního řádu, nemají ale k dispozici žádné informace o důvodech svého neúspěchu, jejichž nezákonnost by mohli namítat. 

Žádný právní nárok, žádná soudní ochrana?

Podle § 23 odst. 2 zákona o státní službě neexistuje na přijetí do služebního poměru, zařazení na služební místo a na jmenování na služební místo představeného právní nárok. Právě absencí právního nároku na obsazení konkrétní pozice ve státní službě Nejvyšší správní soud ve své dřívější judikatuře zdůvodňoval nemožnost soudního přezkumu výsledku výběrového řízení. Postup služebního orgánu při výběru žadatele se navíc podle Nejvyššího správního soudu neřídí žádnými navenek seznatelnými pravidly, jejichž dodržení by bylo možné v řízení před správním soudem přezkoumat alespoň z hlediska možné svévole a diskriminace uchazečů.[3] 

Nejvyšší správní soud sice připustil, že soudy mohou přezkoumat, jestli nebylo v řízení postupováno svévolně nebo nedošlo k diskriminaci[4], v případě druhého kola výběrového řízení to však není s ohledem na absenci předem stanovených kritérií možné:„ (...) Soud může přezkoumat, zda je postup správního orgánu řádný a nediskriminační, jen tehdy, má-li tento postup vůbec nějaká navenek seznatelná pravidla – ať už obsažená v právních či vnitřních předpisech, vytvořená dlouhodobou ustálenou praxí, která zakládá legitimní očekávání, či založená individuálním příslibem správního orgánu. Postup služebního orgánu podle § 28 odst. 4 zákona o státní službě (tj. „v druhém kole“ výběrového řízení) se však neřídí žádnými pravidly, jejichž dodržení (či jejichž míru dodržení) by bylo možné přezkoumat v řízení před správním soudem.”

Judikatura Nejvyššího správního soudu tak v sobě obsahovala jistý rozpor. Na jednu stranu soud připustil možnost přezkumu průběhu výběrového řízení z hlediska možné svévole či diskriminace, ve stejný okamžik ale tuto možnost popřel tím, že nemá podle čeho zákonnost postupu služebního orgánu ve druhém kole výběrového řízení posoudit.

Ústavní soud v citovaném nálezu označil závěry Nejvyššího správního soudu za rozporné s ústavním pořádkem. V první řadě potvrdil, že pozice ředitele sekce finančního úřadu – stejně jako jiné pozice ve státní službě – je veřejnou funkcí, a občané jsou tak v přístupu k této funkci pod ochranou čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.[5] Tomuto základnímu právu odpovídá povinnost orgánů veřejné moci zajišťovat občanům rovné podmínky pro přístup k funkcím (zejména v procesu jejich obsazování) a také nezákonně nenarušovat jejich výkon. Proces jejich obsazování se musí řídit předem danými pravidly a musí být prost diskriminace, zneužití pravomoci či jiné svévole.

Z práva na rovný přístup k funkcím ve spojení s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny (právo na soudní ochranu) vyplývá požadavek na soudní přezkoumatelnost naplňování kritérií rovného přístupu k veřejným funkcím z hlediska výše uvedených požadavků. Proces výběrového řízení se tak podle Ústavního soudu řídí alespoň určitými základními pravidly, která vyplývají přímo z ústavního pořádku, a která jsou také soudně přezkoumatelná.

Tzv. minimální ústavní přezkum

Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že v otázkách souvisejících s výběrovým řízením ve státní službě bude uplatňovat pouze tzv. minimální přezkum. Zásadně tak bude přezkoumávat pouze základní požadavky na dodržení ústavnosti procesu a odstraňovat ty nejzávažnější vady procesu, především požadavky na výkon veřejné moci, jako je zákaz zneužití pravomoci či jiné svévole (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zákaz diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny) nebo povinnost respektovat základní práva jednotlivce a šetřit jejich podstatu a smysl (čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny).

Hodnocení kritérií, podle kterých jsou uchazeči vybíráni, resp. hodnocení jejich znalostí, schopností a osobnostních vlastností, naproti tomu zůstává v kompetenci služebních orgánů a soudnímu přezkumu nadále nepodléhá. Praktickou otázkou zůstává, nakolik bude možné přezkum těchto kritérií od přezkumu případné svévole oddělit. 

Nález Ústavního soudu zároveň otevírá otázku, jak budou soudy přistupovat k přezkumu jiných aktů, které se týkají vzniku či zániku služebního poměru. Zmíněnou judikaturou Nejvyššího správního soudu, která byla nálezem překonána, totiž správní soudy dříve argumentovaly i v případě převedení na jiné služební místo[6] nebo změny zařazení na služební místo v závislosti na schválení nové systemizace[7]. 

Závěr

Nález Ústavního soudu je v několika ohledech průlomový. Potvrzuje, že výkon státní služby (přinejmenším z pozice, ve které se zaměstnanec ve služebním poměru přímo podílí na výkonu státní správy) je pod ochranou článku 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dále odmítá dosavadní postoj Nejvyššího správního soudu, podle kterého důsledkem absence předem stanovených kritérií výběru ve druhém kole výběrového řízení na uvolněné místo ve služebním poměru není možné postup služebního orgánu při výběru uchazečů přezkoumat. Neúspěšným uchazečům se tak otevírá cesta, jak se v případě nezákonného postupu služebního orgánu domoci nápravy.

Ačkoliv judikatura Nejvyššího správního soudu nebyla ústavně konformní a byla vnitřně rozporná, poukazovala na nedostatečnou transparentnost druhého kola výběrového řízení ve státní službě. Kromě toho, že zákon ani vnitřní předpisy státní služby neobsahují kritéria, podle kterých je výběr nejúspěšnějšího uchazeče prováděn, není o jeho průběhu pořizován písemný záznam, který by úvahy služebního orgánu neúspěšnému uchazeči zprostředkoval. Bez ohledu na závěry Ústavního soudu o možnosti přezkoumat výsledek výběrového řízení i bez stanovených kritérií by se zákonodárce měl zasadit o to, aby výběr zaměstnanců ve státní službě probíhal transparentním způsobem, který neúspěšným uchazečům umožní efektivní obranu proti svévoli či diskriminaci.