Předchozí díl si můžete přečíst zde.
Obecná rovina záměru
Dle zákonodárce je záměrem umožnit oběti lepší pozici pro nový život a zároveň sankcionovat pachatele ztrátou na jeho majetku, jak vyplývá z důvodové zprávy. Nepochybně jde o snahu dobře míněnou, dle mého názoru má však svá úskalí.
Jedním z klíčových problémů, na který oběti v praxi v rámci systému nezřídka naráží, je nedůvěra dalších osob, bohužel včetně orgánů činných v trestním řízení i soudců. Oběti čelí podezřením či dokonce obviněním, že si domácí násilí vymyslely, že situaci zveličují, že mají postranní úmysly apod. Obětem bývá podsouváno, že oznámení činí ve snaze vyloučit partnera z péče o děti, dostat ho z obydlí či se mu pomstít. Typicky se to objevuje v případech, kdy má pachatel „dvě tváře“ a domácí tyran je navenek spořádaný občan a komunikačně zdatný jedinec.
S existencí nové právní úpravy hrozí obětem při oznámení týrání či jiné formy domácího násilí, že budou k tomu všemu ještě podezřívány z fabulace vedené snahou se domoci většího podílu v rámci pozdějšího vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“).
Další riziko představují osoby, které se za oběti domácího násilí pouze vydávají a u kterých toto podezření bude důvodné. Tyto se bohužel také v praxi objevují a nelze vyloučit, že jejich počet po nabytí účinnosti novely stoupne, právě s motivací dosáhnout výhodnější podoby vypořádání SJM. Pokud se tato obava naplní, může to vést k dalšímu zvýšení nedůvěry u dotčených orgánů při podání pravých obětí, čímž se celkově zhorší jejich pozice.
Úskalí představuje i samotná proveditelnost tohoto principu v praxi. Je otázkou, zda oběti mají reálně síly se tohoto práva domáhat. Obvyklé priority obětí domácího násilí jsou totiž obvykle jiné, je jimi život bez násilné osoby, bezpečí a klid. K těmto cílům vedou obvykle složitá a náročná řízení, v trestní věci, o péči o děti, případně o rozvodu. Pokud oběti těchto cílů, byť alespoň částečně dosáhnout, není pro ně představa dalšího urputného sporu o vypořádání SJM rozhodně lákavá.
Z tohoto úhlu pohledu tak v sobě záměr zajistit do budoucna lepší postavení obětem a sankcionovat pachatele skrývá řadu rizik, která by v praxi mohly vést spíše ke zhoršení pozice obětí, než k jejímu zlepšení.
Zhodnocení konkrétní právní úpravy a možnosti limitace rizik
Jakkoli tedy nejsem nadšeným zastáncem této nové zásady při vypořádání SJM, mám za to, že rizika mohou být výrazně limitována při adekvátním použití zvolené právní úpravy a při dostatečné orientaci civilních soudců a orgánů činných v trestním řízení v problematice domácího násilí.
Předně považuji za pozitivní krok konkrétní formulaci, kterou zákonodárce v § 742 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku zvolil:
„Nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: … g) přihlédne se k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí nebo činu povahy úmyslného trestného činu, zejména k jeho povaze, závažnosti, době trvání a okolnostem spáchání.“
Za klíčový přitom považuji dovětek o zohlednění povahy, závažnosti, době a okolnostem spáchání. Soudcům je tak ponechán dostatečný prostor pro úvahu navazující na zjištěné okolnosti, které mohou být v různých případech zásadně odlišné. Zjednodušeně řečeno, je nutno výrazně jinak přistupovat k dlouholetému systematickému týrání a jednorázovému fyzickému útoku v okamžiku silných emocí, např. v době rozchodu.
Zvolené znění tak dává příležitost k tomu, aby judikatura mohla srozumitelně popsat okolnosti přiměřené zohlednění domácího násilí a naopak případy, kdy není k tomuto postupu není důvod. Můj předpoklad je takový, že soudy budou při aplikaci tohoto principu zdrženlivé a budou navazovat na stávající judikaturu, která toto hledisko připouštěla i za dřívější právní úpravy. Předcházející judikatura je ostatně zmiňována i v důvodové zprávě: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo999/2011. Což v praxi může znamenat, že hledisko bude uplatňováno zejména v závažných případech domácího násilí a nebude používáno plošně při každém výskytu domácího násilí odpovídajícího zákonné definici.
Pokud bude judikatura konstantní a vymezí jasné hranice, ubude prostor pro nepravé oběti, které jsou schopny za psychické a ekonomické násilí označit i odmítnutí nákupu značkové kabelky (míněno v nadsázce). Soudy tak mohou eliminovat případy, ve kterých nebude důvod se o výhody při vypořádání snažit. Z toho pravé oběti mohou těžit, právě s vědomím právní stability a důvěry, že jsou jasná „pravidla hry“ a zvážit, zda se s vědomím toho, co se jim dělo, rozhodnou tohoto ustanovení a jeho výkladu využít.
Rovněž považuji za vhodné řešení možnost použít toto hledisko při existenci domácího násilí (tedy nejen v případě úmyslného trestného činu). V praxi znamená, že oběť se může domáhat zohlednění jednání pachatele zcela nezávisle na trestním řízení a jeho závěrech. Důkazní situace oběti při odsuzujícím rozsudku je nepochybně jednodušší, avšak někdy trestní řízení trvají dlouho a čekání na jejich konec by mohlo řízení o vypořádání SJM neúměrně prodloužit. V některých případech také může jít o jednání, které není trestným činem, nebo sice trestným činem je, ale oběť si nepřeje věc řešit cestou trestního řízení.
Při předcházení dalších rizik platí nadále, jen ve větší míře, potřeba osvěty mezi soudci i orgány činnými v trestním řízení. Je třeba, aby byli schopni porozumět dynamice domácího násilí a chování obětí. Tyto znalosti jsou třeba zejména při provádění a hodnocení výpovědi obětí (či osoby se za oběť označující). Soudci a orgány činné v trestním řízení mohou k osobě sdělující skutečnosti o domácím násilí přistupovat profesionálně a vyvarovat se zpochybňování, aniž by to bylo újmu možnosti provádět výslech vedoucí ke zjištění rozhodných skutečností. Porozumění fenoménu domácího násilí jim pomůže lépe posoudit věrohodnost oběti a jejích sdělení. Jakkoli to může znít těžko uvěřitelně, stále bohužel existují soudci i policisté, kteří jsou v zajetí již mnohokrát vyvrácených mýtů (typu „asi jí to tolik nevadilo, jinak by odešla dřív“). Z tohoto důvodu je vzdělávání dotčených profesionálů nezbytné a v rámci své praxe vnímám velký posun v povědomí o domácím násilí jak u soudců, tak u policistů, což mne velmi těší.
Poslední komplikací při dosažení lepšího vypořádání SJM pro oběti domácího násilí je otázka, zda je oběť schopna absolvovat další náročné soudní řízení. Toto totiž bohužel obnáší i nutnost se opětovně vracet k často velmi bolestivým vzpomínkám. Zde mohou velmi pomoci zkušení advokáti i další pomáhající profese, kteří mohou oběti pomoci předat relevantní informace o vyhlídkách v soudním řízení, při zvážení judikatury i důkazní situace. Takovéto relevantní informace představují pro oběť klíčový nástroj pro rozhodnutí, zda se bude svých práv při vypořádání SJM domáhat, či nikoli. Zkušení odborníci pak mohou oběti jí výrazně pomoci v případném procesu tak, aby i tuto překážku odchodu z násilného vztahu překonala.
Shrnutí
Nová právní úprava má být pro oběti přínosem a zlepšením jejich vyhlídek při odchodu z násilného vztahu. K tomu může přispět i nově zavedené hledisko domácího násilí při vypořádání SJM, pokud toto bude spojené i se zlepšením vědomí o domácím násilí u zapojených profesí a správném přístupu k případům s touto problematikou. S ohledem na své zkušenosti mám za to, že toto se v praxi děje, a jsem optimistou, že tento pozitivní trend bude i nadále pokračovat.
Diskuze k článku ()