Zejména se zaměřuji na to, zda obhájce pouze musí vzít na vědomí, že obviněný chce sjednat dohodu o vině a trestu se státním zástupcem, nebo zda je nezbytné, aby vyjádřil svůj odlišný názor v případech, kdy je schopen se znalostí věci zdůvodnit, že uzavření této dohody není v zájmu jeho klienta.
V článku reaguji na příspěvek JUDr. Tomáše Sokola uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 3/2023 a nazvaný Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu. Autor v něm nejdříve rozebral protikladné názory na možnost uzavírání dohody o vině a trestu. Uvedl, že dle jedné části odborné veřejnosti je možné uzavřít tuto dohodu, jen pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, tedy po splnění podmínek dle § 175a tr. řádu. Další odborníci ale usuzují, že ze stejné legislativní úpravy lze dojít k závěru, že tuto dohodu lze uzavřít již dříve. V závěru doktor Sokol uvedl, že „pokud někdo může zcela svobodně rozhodnout o svém osudu tak, že odmítne lékařskou péči a raději zemře, nevidím naprosto žádný důvod, proč by nemohl podobným způsobem rozhodnout o tom, jaký bude jeho další osud v trestním řízení“.[1]
První část článku si můžete přečíst zde.
Kdy je rozhodující vůle obviněného?
S výše citovaným názorem, že při rozhodování o DOVT by měla mít prioritu vůle obviněného, lze souhlasit, pokud se obviněný hájí sám, tedy nejde-li o případ nutné obhajoby (nebo o případ, kdy obviněný využije možnost vzdát se obhájce dle § 36b tr. řádu).[2] Pak může obviněný vycházet jen ze svého názoru.
Pokud se obviněný hájí sám, pak je výlučně na něm, zda sjedná se státním zástupcem DOVT a prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, jak požaduje podmínka stanovená v § 175a odst. 1 tr. řádu, a to třeba i v případě, že tento skutek nespáchal.
Nepochybně je právem obviněného rozhodnout se, jak ve své trestní věci postupovat. Hájí-li se obviněný sám, ani nevyužije poradu ad hoc s advokátem, tak vesměs vychází jen z usnesení o zahájení trestního stíhání a z poučení o DOVT poskytnutého vyslýchajícím policejním orgánem, příp. z návrhu státního zástupce.
Značný vliv na obviněné mají i informace z českých sdělovacích prostředků, na jejichž základě považují mnozí obvinění DOVT se státním zástupcem za zcela běžnou. Také z řady filmů a televizních seriálů z USA i z dalších států mnozí obvinění v ČR dovozují, že jim v podstatě nic nebrání v uzavření DOVT, pokud si ji sami přejí. Přitom v současnosti sjednává DOVT v průběhu vyšetřování méně než jedno procento obviněných.[3]
V roce 2022 dosáhl počet stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, 68 421 a z nich 632 sjednalo se státním zástupcem DOVT, což činí 0,9 % stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení. Tzn., že DOVT sjednala v roce 2022 se státním zástupcem jedna ze 100 stíhaných osob a osob, proti nimž bylo vedeno zkrácené přípravné řízení. Z toho plyne, že sjednání DOVT není v praxi běžné, nýbrž spíše výjimečné.
Právem obviněného, který se hájí bez obhájce, je rozhodnout se sám, jak dál ve své trestní věci postupovat, tedy zda sjednat DOVT, přestože mu nejsou známy výsledky vyšetřování, a proto není dostatečně prokázán závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal právě on jako obviněný (§ 175a odst. 1 věta první tr. řádu).
Může mít prioritu vůle obviněného, který má obhájce?
Pokud obviněného obhajuje v průběhu vyšetřování obhájce, pak je před skončením vyšetřování (§ 175a odst. 1 věta první tr. řádu), či alespoň bez základní sumarizace důkazů v průběhu vyšetřování situace výrazně složitější. Na rozdíl od obviněného nemůže obhájce pominout dvě podmínky sjednání DOVT, tedy že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení (§ 175a odst. 3 věta první tr. řádu). Obhájce nemůže pouze vzít na vědomí, jak svoji situaci posuzuje obviněný. Je potřebné, aby obhájce vycházel z objektivně zjistitelné situace, kterou pak musí nastínit obviněnému. Na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků vyšetřování přitom o pravdivosti prohlášení obviněného o spáchání skutku nesmí vznikat důvodné pochybnosti, které by neměl mít zejména obhájce. Pokud obviněný chce již po přečtení usnesení o zahájení trestního stíhání jednat se státním zástupcem o DOVT, i když obhajoba nezná obsah spisu ani důkazy ve prospěch obviněného, měl by obhájce reagovat na klientův názor i na jeho výslovný pokyn s respektem. Následně by však měl vyjádřit svůj názor, včetně pochybností nad unáhlenou a nepromyšlenou snahou obviněného o sjednání DOVT.
Nelze pominout, že DOVT sjednává státní zástupce s obviněným, a pokud jde o nutnou obhajobu, také za přítomnosti obhájce (§ 175a odst. 3 věta druhá tr. řádu). Pokud má obhájce pochybnosti o prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, neměl by vzít na vědomí vůli obviněného ani jeho pokyn bez své reakce a vyjádření kvalifikovaného názoru, stejně jako lékař nemůže ponechat bez reakce rozhodnutí pacienta, že se nechce léčit, a musí znovu uvést názory zdůvodňující potřebu léčby.
Klíčovou otázkou je, co má činit obhájce, když má pochybnosti o prospěšnosti sjednání DOVT obviněným. Odpověď na tuto otázku poskytuje § 16 odst. 2 zák. o advokacii a komentář k němu.
Podle § 16 odst. 2 zák. o advokacii je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Beckův komentář k zákonu o advokacii pak uvádí: „V mezích právních předpisů je advokát povinen důsledně uplatňovat ve prospěch klienta a k prosazení jeho oprávněných zájmů veškeré zákonné prostředky, které v konkrétním případě považuje za prospěšné. I v tomto případě může docházet k jistému rozporu mezi požadavky klienta a záměry advokáta při postupu v klientské věci. Pokyn klienta k uplatnění určitého procesního kroku sice není v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, avšak advokát má za to, že z taktických či jiných důvodů není momentálně takový krok pro klienta prospěšný. V takové situaci bude záležet na advokátovi, aby kvalifikovaně a srozumitelně vysvětlil klientovi důvody, proč jím požadovaný krok nedoporučuje použít a jaké následky pro klientovu věc to může mít. Trvá-li v tomto případě klient i nadále na svém pokynu, může to být v některých případech považováno za narušení nezbytné důvěry mezi advokátem a klientem, tedy rovněž za důvod pro vypovězení smlouvy o poskytování právních služeb advokátem nebo pro žádost advokáta o zrušení jeho ustanovení či určení k poskytování právních služeb (§ 20 odst. 1 věta první zák. o advokacii). Pokud však rozpor mezi pohledem advokáta a klienta na věc není takové intenzity, aby šlo o narušení nezbytné důvěry mezi nimi, je advokát povinen pokyn klienta respektovat. Měl by však prokazatelně klienta výše uvedeným způsobem poučit a mít potvrzené stanovisko klienta, že přes uvedené poučení na svém pokynu trvá.“[4]
Vzhledem k tomu, že dle § 16 odst. 2 zák. o advokacii je obhájce při výkonu obhajoby povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné, je žádoucí, aby vyjádřil svůj vlastní názor i na sjednání DOVT. Nejednou je v praxi obviněný pro urychlené sjednání této dohody se státním zástupcem, i když důkazní situace není jasná. Obhájce by neměl podpořit ani akceptovat klientův názor, zejména má-li pochybnosti o tom, zda obviněný spáchal skutek, pro který je stíhán. Pak nemůže mít bezmeznou prioritu vůle obviněného, i když je projevená na základě jemu dostupných či poskytnutých informací, které ze svého subjektivního pohledu považuje za dostatečné. Obhájce by neměl v této situaci preferovat názor obviněného před objektivně zjištěnou situací. Dříve než obhájce splní pokyn klienta a začne jednat se státním zástupcem o DOVT, měl by sdělit klientovi svůj názor vycházející z § 175a tr. řádu.
V praxi většina obhájců vysvětlí obviněnému, který chce sjednat DOVT na počátku či v průběhu vyšetřování, že ještě nezačaly nebo dosud probíhají výslechy svědků a konají se další úkony, a proto je jednání o dohodě předčasné. Zásadní význam má přístup obhájce k obviněnému. Obhájce by neměl odmítat názor klienta, který chce sjednat DOVT, nýbrž by se k němu měl kvalifikovaně vyjádřit se znalostí věci. Pokud obhájce srozumitelně a trpělivě vysvětlí klientovi, že nezná obsah spisu, že důkazy dosud neprokazují, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a proto mu nedoporučuje jednat o dohodě se státním zástupcem, nezřídka se obviněný zamyslí nad názorem obhájce a přehodnotí svůj postoj, a to po zvážení skutečností, jež by bez objasnění od obhájce nevěděl.
Mnohdy klient tvrdí obhájci, že o možnostech i důsledcích sjednání DOVT se státním zástupcem ví vše potřebné, protože před prvním výslechem, k němuž se dostavil sám, byl podrobně poučen vyslýchajícím policejním orgánem (§ 91 odst. 1 tr. řádu). Při poradě obhajoby se pak ukáže, že obviněný se chce vyhnout projednávání věci v hlavním líčení. Proto jej zaujala možnost, že po sjednání DOVT se státním zástupcem a jejím schválení soudem se vzdá práva na projednání věci v hlavním líčení. To je důvodem, proč chce prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán, i když to důkazy dosud neprokazují, nebo to prokazují jen některé důkazy, které byly provedeny.
Zásluhou srozumitelných argumentů od obhájce se obviněný nezřídka zamyslí nad skutečnou důkazní situací, a proto přehodnotí svůj postoj a vyčká, zda v souladu s § 175a odst. 1 tr. řádu výsledky vyšetřování prokážou závěr, že se skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal právě on jako obviněný.
Jindy obviněný sdělí obhájci, že od vyslýchajícího policejního orgánu ví, že státní zástupce „je ochoten“ sjednat DOVT, a proto chce využít této možnosti, která je pro něj podle sdělení policejního orgánu velmi výhodná. Proto zvažuje souhlas s dohodou, aby se nemusel podrobit pro něj nepříjemnému a časově náročnému vyšetřování a následně i hlavnímu líčení za účasti veřejnosti, avšak nehovoří o tom, zda spáchal skutek, pro který je stíhán.
Existuje také mnoho dalších subjektivních důvodů, které obviněnému dávají impulz k jednání o dohodě na počátku či v průběhu vyšetřování, a to bez ohledu na úpravu obsaženou v § 175a odst. 1 větě první tr. řádu.
DOVT bez přítomnosti obhájce
Od 1. 9. 2012 až do 31. 8. 2020 mohl obviněný sjednat DOVT vždy jen za přítomnosti obhájce. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. má od 1. 9. 2020 ust. § 175a odst. 3 věta druhá toto znění: „Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným. Jde-li o případ nutné obhajoby, sjednává státní zástupce dohodu o vině a trestu s obviněným také za přítomnosti obhájce.“
Důsledkem této úpravy je stav, že nejde-li o nutnou obhajobu, může s účinností od 1. 9. 2020 státní zástupce sjednat s obviněným DOVT bez přítomnosti obhájce, a není v tom spatřováno porušení práva obviněného na obhajobu.[5] V důsledku této úpravy se stává, že obviněný, i když má obhájce a nejedná se o nutnou obhajobu, sjednává DOVT nejen bez přítomnosti obhájce, nýbrž i bez porady s ním o možnosti tohoto alternativního řešení věci.
Má obhájce zaznamenat nesouhlas s názorem obviněného?
Když obviněný souhlasí s jednáním o DOVT, příp. je sám navrhl, pak není vhodné, aby obhájce přítomný jednání o dohodě, jde-li o nutnou obhajobu, vyjadřoval v průběhu jednání nesouhlas s jejím sjednáním. Svůj názor měl obhájce vyjádřit jen při poradách s klientem. Někteří obvinění však i po pečlivém vysvětlení od obhájce trvají na sjednání DOVT se státním zástupcem, i když zatím neznají výsledky dokazování a netuší, kdy skončí vyšetřování. Pak podle obhájce došlo k narušení důvěry mezi ním a klientem, a proto mu obhájce vypoví smlouvu o poskytování právních služeb.[6] Následně, jde-li o nutnou obhajobu, si pak musí obviněný zvolit jiného obhájce nebo mu musí být ustanoven, příp. určen Komorou.
Obhájce nejednou vypoví klientovi smlouvu o poskytování právních služeb i tehdy, když nejde o nutnou obhajobu, protože není ochoten účastnit se jednání o DOVT se státním zástupcem, s jejímž sjednáním nesouhlasí, zejména pokud se opírá o nepravdivé nebo diskutabilní prohlášení obviněného o spáchání skutku, pro který je stíhán. V takových případech nechce obhájce asistovat u sjednávání dohody, protože ji nechce kritizovat, i když s jejím uzavřením nesouhlasí.
Obhájci ale vesměs respektují právo obviněného jednat způsobem, který podle svého přesvědčení považuje za prospěšný, a nadále jej obhajují, i když se na postupu obhajoby neshodli. Pak je však vhodné, když rozpor mezi pohledem obhájce a obviněného, včetně poučení klienta o předčasnosti nebo nevhodnosti uzavření DOVT na počátku či v průběhu vyšetřování, obhájce zadokumentuje záznamem v klientském spisu. V něm by nemělo chybět ani stanovisko klienta, že i po podrobném poučení od obhájce chce se státním zástupcem sjednat DOVT, i když nejsou známy výsledky vyšetřování.
Obhájce nemůže pominout problematický vztah institutu DOVT k zásadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu). „Není možno dosáhnout dohody o vině a trestu na základě pouhého doznání obviněného, aniž by zde byla základní skutková zjištění prokazující, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán (resp. z jehož spáchání je podezříván), že jej spáchal obviněný (resp. podezřelý), že má veškeré znaky trestného činu a že je za něj obviněný (podezřelý) trestně odpovědný.“[7] Pokud obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, pak stejně, jako když se dozná ke spáchání trestného činu, lze mít důvodné pochybnosti o tom, že policejní orgán učinil základní skutková zjištění prokazující, že obviněný spáchal skutek, pro který je stíhán.
Obhájce nemůže pominout ani zásadu vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. řádu), dle níž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Proto orgány činné v přípravném řízení musejí objasňovat způsobem uvedeným v tomto zákoně, a to i bez návrhu stran, stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Vzhledem k tomu je doznání obviněného k trestné činnosti nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Pokud však obviněný učiní prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán, tak policejní orgán vesměs neověřuje pravdivost tohoto prohlášení, a proto také nevyhledává a neprovádí důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Nejčastěji obhájci uvedou do klientského spisu pouze stručný záznam o poučení klienta, jemuž nedoporučili uzavření DOVT, avšak klient toto doporučení neakceptoval a sám navrhl sjednání této dohody nebo souhlasil s návrhem státního zástupce na její sjednání. Pokud v takovém záznamu chybí odůvodnění doporučení daného obhájcem, nevylučuje to pozdější kontroverze mezi obhájcem a obviněným, příp. i stížnost klienta ke Komoře, jejíž šance na úspěch je tím větší, čím je záznam obhájce v klientském spisu stručnější a s nedostatečným odůvodněním.
Osvědčuje se, když obhájce v záznamu do klientského spisu uvede alespoň obsah doporučení, které dal klientovi, stejně jako stanovisko klienta, že i po poučení od obhájce chce se státním zástupcem sjednat DOVT, i když nejsou známy výsledky dokazování (nebo ještě nejsou známy výsledky vyšetřování, jak to vyžaduje § 175a odst. 1 tr. řádu, nebo ještě neproběhly výslechy navrhovaných svědků ani další úkony). Kromě toho by v záznamu obhájce nemělo chybět ani stanovisko klienta, že i po poučení od obhájce chce se státním zástupcem sjednat DOVT, a to přesto, že dosud nejsou známy výsledky vyšetřování. Nejvhodnější je, když toto stanovisko napíše klient vlastní rukou s podpisem i datem.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Pokračování článku si na portálu Právní prostor můžete přečíst zde.
[1] T. Sokol: Dohoda o vině a trestu jako kvadratura kruhu, Bulletin advokacie č. 3/2023, str. 21.
[2] V praxi dochází k tomu, že se obviněný v případě nutné obhajoby vzdá obhájce dle § 36b odst. 1 tr. řádu, a to pro neshody s obhájcem, nejednou i ohledně vhodnosti jednání o dohodě o vině a trestu, přesto si následně, v řízení před soudem obhájce zvolí nebo požádá o jeho ustanovení. Takto sami obvinění dokladují, že jejich rozhodnutí o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, unáhlené, motivované snahou ušetřit na obhajobě, nesouhlasem s názorem obhájce na DOVT či jinými subjektivními důvody. Přesto mohou být důsledky pro obhajobu naprosto nevratné. Nic na tom nezmění tvrzení obžalovaného před soudem, že rozhodnutí o vzdání se obhájce bylo nepromyšlené, a proto nebyl schopen se sám hájit tak, jak by to činil obhájce, pokud by jej měl. Srov. blíže: P. Vantuch: Možnost obviněného vzdát se obhájce a důsledky pro obhajobu, Bulletin advokacie č. 5/2019, str. 44.
[3] Srov. blíže: Zpráva o činnosti státního zastupitelství v roce 2022, ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 4 NZN 501/2023, str. 31-36.
[4] J. Svejkovský, M. Vychopeň, L. Krym, A. Pejchal a kol.: Zákon o advokacii, Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 107.
[5] Do 31. 8. 2020 mohl státní zástupce sjednat s obviněným DOVT pouze za přítomnosti obhájce, a to ve všech případech, i když nešlo o nutnou obhajobu dle § 36, 36a tr. řádu. Pokud se k jednání o dohodě dostavil obviněný bez obhájce, bylo v tom spatřováno porušení práva obviněného na obhajobu a k jednání nemohlo dojít.
[6] Jen výjimečně žádají obhájci soud o zrušení svého ustanovení nebo Komoru o zrušení určení k poskytování právních služeb (§ 20 odst. 1 věta první zák. o advokacii), protože soud to zásadně nepovažuje za důvod zrušení ustanovení obhájce a Komora by v tom nemusela shledat důvod ke zrušení určení advokáta.
[7] P. Šámal a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s, Komentář, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 2264.
Diskuze k článku ()