Zamyšlení nad (ne)omylností kriminalistické identifikace pomocí analýzy DNA

Americká polemika

Profesor Christopher Slobogin[1] z Vanderbilt University Law School v USA, jeden z nejcitovanějších profesorů práva v USA a autor více něž 100 trestněprávních publikací, se problematikou možných chyb při analýze DNA dlouhodobě zabývá. Forenzní věda není bezchybná, neboť se někdy mohou forenzní laboratoře mýlit, a to se stalo i v případech, kdy obviněný čelil trestu smrti.[2]

Studie 268 případů v USA zjistila, že chybné závěry byly učiněny v 96 % těchto případů – ve 35 případech byl obžalovaný odsouzen k trestu smrti a 9 z těchto lidí bylo popraveno. Neznamená to ale, že tito lidé byli nevinní. Chybné závěry se týkaly čehokoli, co mělo cokoliv společného s testováním DNA, a některé byly marginální. Nejednalo se nutně o závěry znalce, které vedly k odsouzení nevinného člověka. I přesto je trochu znepokojující, že DNA, která je opět považována za zlatý standard forenzní vědy, je tak problematická, neboť vykazuje takovou chybovost. Jiná studie zase ukázala, že se celkově špatná forenzní věda (nikoliv pouze DNA) podílela na 64 % případů, kdy byl jedinec zproštěn viny. Forenzní věda vykazuje tedy poměrně významnou chybovost a má problém, pokud jde o přesné odsouzení. Jak tyto problémy vyřešit? Profesor Slobogin má za to, že je vhodné (ne-li nutné) učinit následující kroky:

1. zajistit, aby byly všechny forenzní laboratoře akreditovány (v současnosti tomu tak není),
2. zajistit dodržování přísných proti-kontaminačních opatření při manipulaci se vzorky DNA,
3. zakázat komunikaci mezi policisty a forenzními techniky – bylo-li by technikovi řečeno, že vzorek pochází od pachatele TČ, mohl by být v pokušení najít shodu, i když ve skutečnosti žádná neexistuje.[3]

Česká polemika

Přední český odborník na forenzní genetiku (pedagog, genetik, soudní znalec, vědecký pracovník a jiné) RNDr. Daniel Vaněk, Ph.D.[4] upozorňuje na některá rizika analýzy DNA. Chybovost genetické analýzy může v kriminalistice dosahovat 2 až 5 %. Doktor Vaněk, stejně jako profesor Slobogin, zdůrazňuje potřebu akreditace laboratoří a zamezení kontaminace vzorku DNA, avšak upozorňuje i na další palčivý problém, kterým je špatná interpretace vzorků. Humanitně vzdělaný soudce spoléhá na posudek znalce, který však nemusí mít vystudovanou genetiku nebo má v oboru mizivé zkušenosti. Setkal se i s případy, kdy se soudce přiklonil k posudku znalce obžaloby, kterému přitom chybělo vysokoškolské vzdělání v nějakém genetickém oboru – závěry odbornějšího experta obhajoby pak ignoroval.[5]

V jiném zdroji doktor Vaněk zase poznamenává (tři tečky jsou vynechané pasáže): „…Genetika je dobrý sluha, ale zlý pán. Když se někdo zmýlí v identifikační genetice, může nevinného poslat do kriminálu nebo způsobit rozvrat manželství. … Nesmíme se nechat ukolébat předpokladem, že vědec se nemýlil, žalobce všechno správně zažaloval a soudce spravedlivě rozsoudil. Kritická analýza znamená podívat se na případ s odstupem, například právě na to, zda byly dobře pochopeny výsledky forenzní analýzy. Musíme zjistit kořenovou příčinu a potom navrhnout preventivní nebo nápravná opatření, aby se chyby už neopakovaly.“[6]

Závěr

Je tedy evidentní, že otázka spolehlivosti analýzy DNA – myšleno ve vztahu ke kriminalistice, resp. trestnímu právu – v odborné společnosti rezonuje. V České republice a ve Spojených státech amerických jsou shodně vnímány tyto potřeby: nutnost akreditace, resp. kontroly nad laboratořemi (genetickými, forenzními) a rigorózní zamezení kontaminace vzorku (nebo také jeho přenesení jinam). Pak jsou tu i další rizika a ta jsou založena na podstatě lidské mysli (myšleno sugesce, předsudky, interpretace apod.), kdy profesor Slobogin upozorňuje na rizika komunikace policie a genetického technika a doktor Vaněk na chyby v interpretaci, například pramenící z neodbornosti soudního znalce.

Nad shora uvedené je v neposlední řadě třeba dodat, že u vzorků DNA nelze přesně určit jejich stáří, a tak může být pachatelem účelově přineseno na místo činu DNA jiné nevinné osoby a od toho tu jsou policejní orgány, soudci a státní zástupci, aby přistupovali k důkazům jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Nabízí se tedy otázka – a tu si položme každý sám sobě – zda nenahlížíme na důkazní hodnotu a neomylnost analýzy DNA „tunelovitě“?

---

Oba autoři článku jsou státní zaměstnanci Finanční správy ČR. Shora uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem Finanční správy ČR, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.

[1] Více např. na jeho profilu Vanderbilt University Law School zde: https://news.vanderbilt.edu/experts/expertprofile/?expert_username=chris.slobogin

[2] Slobogin, CH. (2024). Module 4: The Death Penalty, Part 4: Labs and Adversarialism [online course video lecture]. In: Vanderbilt University, Hot Topics in Criminal Justice. Coursera. https://www.coursera.org/learn/hot-topics-criminal-justice/

[3] Tamtéž.

[4] Více informací zde: https://www.danielvanek.cz/zivotopis/

[5] DNA jako důkaz někdy selhává. Online. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/domov/dna-jako-dukaz-nekdy-selhava.A090314_000104_ln_noviny_sko. [cit. 2024-07-31].

[6] Podvádění v genetickém testování by měl zarazit zákon. Online. Dostupné z: https://www.zdravotnickydenik.cz/2015/10/podvadeni-v-genetickem-testovani-by-mel-zarazit-zakon/. [cit. 2024-07-31].