Německé a české občanství pro Wintonovo dítě po více než 85 letech

Po téměř třech letech intenzivní práce bylo Haně Lise, narozené 1935 v Teplicích-Šanově v Československu (nyní Teplice v Čechách), která v červnu 1939 emigrovala do Anglie (v jednom z Wintonových vlaků), uděleno německé a české občanství. V její rodinné historii se zrcadlí 20. století, zejména ve střední Evropě, a paradoxní právní situace:

Hana Lisa a Hugo Daschovi se narodili v letech 1930 a 1935 v židovské lékařské rodině v Teplicích-Šanově. Jejich otec pocházel ze severních Čech, matka z Vídně. V říjnu 1938, poté co Teplice po Mnichovské dohodě obsadilo hitlerovské Německo jako součást tzv. Sudet, rodina uprchla do Prahy, ale v polovině března 1939 ji německý Wehrmacht opět dostihl. V červnu 1939 rodiče svěřili své děti organizaci mladého Nicolase Wintona, který obě děti, tehdy devítileté a čtyřleté, dopravil do Anglie, stejně jako dalších 667 dětí, jejichž životy zachránil do konce srpna 1939. Děti byly umístěny do pěstounské rodiny v Anglii. Poslední vlak již z Prahy kvůli vypuknutí války 1. září 1939 nemohl odjet. Rodičům Daschovým se však koncem července 1939 podařilo z Prahy uprchnout a v srpnu 1939 také dorazili do Londýna, což se podařilo jen zlomku rodičů Wintonových dětí. Obdivuhodná byla i duchapřítomnost a právnická obratnost otce Hanse Dasche. Ten koncem srpna 1939 podal z Londýna odvolání proti rozhodnutí českých protektorátních úřadů zbavit rodinu protektorátního občanství s průzračně jasným odůvodněním, že by zbavení občanství odporovalo všem zásadám právního státu. Podle archivů nebylo toto odvolání vyřešeno až do roku 1943, protektorátní úřady již neměly s právním státem nic společného. Bezprostředně po válce podal Hans Dasch, opět prostřednictvím československého velvyslanectví, další odvolání proti zbavení občanství celé rodiny na základě Benešova dekretu č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 na základě § 2 tohoto dekretu s odůvodněním, že se dekret na rodinu nevztahuje, neboť se sami stali obětí nacionálních socialistů. Čeští komunisté, kteří v té době již ovládli československé ministerstvo vnitra, a vlastně ho ovládají dodnes – tak by mohli cynici tvrdit -, tuto žádost zamítli s pozoruhodným odůvodněním, že výjimka by neměla být udělena, protože rodina byla jednak německy mluvící a ještě patřila k židovské buržoazii. Tolik o demokratickém charakteru poválečného Československa do února 1948.

V roce 2018, hned po brexitu, požádaly děti Hany Lisy a Huga o české pasy. V kafkovské tradici české zdejší byrokracie jim bylo sděleno, že promeškali lhůtu do konce roku 2014. Velice je to rozhněvalo. Na začátku roku 2022 podali žádost znovu a nyní jim bylo řečeno, že se na ně vztahuje Benešův dekret. Vztek byl o to větší, že aplikace tohoto dekretu na německy a maďarsky mluvící přeživší holocaustu byla a je historicky i právně naprostým nesmyslem, ale stálou praxí českých úřadů. Proto děti a také Hana Lisa, která ještě žije (Hugo mezitím zemřel), požádaly v polovině roku 2022 o německé občanství podle § 15, věty 1., číslo 2 nebo číslo 4 StAG (Německý zákon o státním občanství) z důvodu vyloučení z kolektivní naturalizace v Protektorátu/Sudetech nebo bydliště v Německé říši. Pro rodinu tento krok nebyl samozřejmostí, Německo bylo spíše zdrojem všeho neštěstí než řešením.

Poté, co rodina kritizovala postup českých úřadů jako zcela ignorující historii a předložila také archivní dokumenty, které našla v českých archivech, došlo k překvapivému, téměř švejkovskému obratu v českém postoji. České úřady, zejména velvyslanectví v Londýně, skutečně považovaly odnětí protektorátního občanství na konci července 1939 z důvodu židovského původu rodiny za účinné (tolik k duchu odporu tehdejších českých protektorátních úřadů), protože rozhodnutí o odnětí protektorátního občanství rodině nebylo do roku 1943 zrušeno. Rodina se však v polovině roku 1939 stala osobami bez státní příslušnosti, což znamenalo, že Benešův dekret ze srpna 1945 nebylo podle obratné argumentace českých úřadů možno uplatnit, neboť členové rodiny již neměli československé ani protektorátní občanství, které jim mohlo být dekretem odňato, neboť byli bez státní příslušnosti. Z tohoto důvodu překážka daná Benešovým dekretem, obsažená v § 31 odst. 1 platného zákona o státním občanství České republiky č. 186/2013 Sb. (tolik k údajnému zániku Benešova dekretu, trvalé lži České republiky), nemohla být uplatněna. Nakonec ještě žijící Haně Lise vydala matrika Prahy 1 osvědčení o státním občanství jako prohlášení o českém občanství, které se teoreticky vztahovalo i na všechny její potomky. Ti se ho však zřekli, protože mezitím získali, v souladu s novými pravidly restituční naturalizace podle § 15, věty 1., číslo 2 StAG, německé občanství.

Nakonec i díky zdravému rozumu a jasnému právnímu názoru Hanse Dasche se rodině podařilo po více než 85 letech vymanit z právních propletenců dvou diktatur. Bohužel se to však nedaří všem rodinám Wintonových dětí, protože ne všechny mohou prokázat ztrátu protektorátního občanství a protože dosud nebylo rozhodnuto o potřebných změnách současných českých zákonů (návrh zákona v tomto směru leží již více než půl roku v dolní komoře českého parlamentu).

Závěrem lze říci, že případ Dasch je precedentem pro aplikaci § 15 StAG pro Wintonovy děti a pro mnoho československých občanů židovského původu s německým mateřským jazykem, kterým se podařilo emigrovat do roku 1939/1940. Ačkoli vrácení českého občanství je obvykle nemožné kvůli stále platnému Benešovu dekretu a diskriminačním předpisům z let 1947/49 a jejich ortodoxní aplikaci českým ministerstvem vnitra, naturalizace podle německého práva by měla být zpravidla možná. To je pro mnoho rodin paradoxní situace. Řešení dlouhodobé nespravedlnosti neleží v České republice, ale v Německu. Případ Daschových je zvláštní výjimkou, protože zde byly otevřené obě možnosti.