Ochrana redakčního tajemství

Tisk by bez spolupráce s různými zdroji nemohl plnit svou úlohu a důvěrnost vztahu s informátory je nezbytným předpokladem pro fungovaní médií. Podle české právní úpravy má fyzická osoba právo odepřít soudu poskytnutí informace o původu těchto informací. Otázkou tedy je, zda lze z tohoto práva nalézt výjimky. Novinář sám musí v každém individuálním případě zvážit, zda odepře poskytnutí takové informace, protože jde o jeho subjektivní právo, což ostatně plyne i z čl. 3 písm. b) etického kodexu novináře, dle něhož „v případě, kdy si zdroj informací přeje zůstat utajen, je novinář povinen zachovávat profesionální tajemství, i kdyby mu z toho měly vzniknout potíže.“

Ovšem samozřejmě toto právo není absolutní. To znamená, že novinář nemá právo odepřít výpověď jako celek. Jestliže § 101 odst. 2 trestního řádu a § 126 odst. 3 občanského soudního řádu vyžadují, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co pokládá za prozrazení původu nebo obsahu zveřejněných informací. Teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odepřít sdělení některých informací podle § 16 tiskového zákona. To znamená, že novinář nemůže odmítnout výpověď jako celek, ale pouze ve vztahu k původu a obsahu zveřejněné informace, neboť ohledně všech ostatních okolností by se jinak mohl dopustit křivé výpovědi. Typicky pokud by novinář prohlásil, že dotyčného informátora vůbec nezná, že s ním nemluvil nebo že předmětnou informaci získal jinde a jinak. Křivou výpovědí je i jinak oblíbený „trik“ o anonymním původu získané informace (např. převzetí dokumentů v metru od neznámé osoby, či obdržení anonymního dopisu poštou). Novinář rovněž nesmí odepřít výpověď, pokud by mělo dojít k trestným činům nadržování, nepřekažení trestného činu či neoznámení trestného činu.

Dle § 126 odst. 1 občanského soudního řádu o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud, který je tedy oprávněn posoudit důvodnost odepření svědecké výpovědi. V této souvislosti je již k dispozici poměrně bohatá soudní judikatura, z níž plyne, že skutečně prolomení redakčního tajemství může být odůvodněno především naléhavým požadavkem ve veřejném zájmu. Judikatura ESLP toto upřesňuje tak, že musí být dán převažující imperativ veřejného zájmu za výjimečných okolností, kdy jsou v sázce životní zájmy veřejnosti či jednotlivce, anebo v případě objasňování trestné činnosti. Za nejvýznamnější soudní rozhodnutí k této problematice lze označit především rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Goodwin vs. Tetra Ltd. (na které odkazuje také důvodová zpráva k tiskovému zákonu) nebo Financial Times Ltd. a další proti Spojenému království.

K problematice ochrany novinářských zdrojů lze také odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04, ve kterém se Ústavní soud mimo jiné vyjádřil k hranici práva na neodhalení zdroje. Podle Ústavního soudu tak „právo novinářů neodhalit informaci určující zdroj nesmí podléhat jiným omezením než těm, které jsou stanoveny v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Při zjišťování, zda legitimní zájem na odhalení spadající do rámce čl. 10 odst. 2 Úmluvy převáží veřejný zájem na neodhalení informace určující zdroj, kompetentní orgány členských států mohou zvláště věnovat pozornost důležitosti práva na neodhalení a jeho jedinečnosti v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen “ESLP”) a mohou nařídit odhalení, pouze pokud podle odstavce b. existuje převažující veřejný zájem a okolnosti jsou dostatečně důležité a závažné povahy.“ Dále pak Ústavní soud konstatoval, že odhalení informací identifikující zdroj by nemělo být shledáno nezbytným, pokud není přesvědčivě zjištěna jedna z následujících okolností:

1. neexistuje rozumně alternativní opatření k odhalení nebo bylo vyčerpáno osobami nebo veřejnými orgány, které požadují odhalení;
2. legitimní zájem na odhalení jasně převažuje veřejný zájem na neodhalení, mající na mysli, že: