Nejvyšší rada soudnictví – palcát nebo štít? Díl III. Zdroj: Redakce

Nejvyšší rada soudnictví – palcát nebo štít? Díl III.

Po té, co jsem v první části úvahy přinesl určitá zobecňující stanoviska relevantních mezinárodních institucí a ve druhé stručný přehled zahraniční úpravy, přichází řada na úvahu o Nejvyšší radě soudnictví v České republice a základní kontury její možné budoucí úpravy.

Mgr. Petr Černý

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Zde si můžete přečíst prvnídruhou část úvahy o nejvyšší radě soudnictví.

Pokud se rozhodneme pro kvalitativně jiný model správy justice, měli bychom se poučit z problémů, které byly s Radou na Slovensku, nebo jaký je aktuální vývoj v Maďarsku a Polsku. Podle mého by v našich podmínkách měla být už na ústavní úrovni zakotvena definice Nejvyšší rady soudnictví, která však bude obsahovat též počet jejích členů, pojmenování způsobu jejich výběru, funkční období a rámcový okruh pravomocí. U nás totiž, bohužel, nelze vyloučit, že konkrétní zákonná úprava bude vytvořena až za několik let (viz Senát), případně z ní budou vyjmuty všechny pravomoci mající vliv na chod soudnictví, a narodí se jen jakási mrtvá ulita.

Jistě by mělo být obsahem podrobné diskuse, jaké by měly být kompetence NRS. Vodítkem při nich mohou být výše zmíněné materiály. Problémem každé instituce je její personální obsazení (o tom slovenští kolegové vyprávějí celé romány), ale i to je zároveň argument pro vytvoření orgánu, který není v důsledku monokratický. V každém případě je nutné, aby byl systém před svým spuštěním výborně „odladěn“, protože zásadní skrytá vada by mohla být příčinou katastrofy. Domnívám se však, že by minimálně mělo jít o následující:

Ve vztahu k moci zákonodárné by měla mít povinnost jednou ročně podávat zprávy o své činnosti Senátu Parlamentu ČR, a v případě pochybností, tyto na výzvu Senátu do předem určené doby odstranit. Musí jít o dialog mezi představiteli těchto mocí, ale současně NRS musí být orgánem, který bude od ostatních mocí funkčně oddělen tak, aby nebyla ohrožena institucionální nezávislost soudnictví.

K tomu se však váže otázka demokratické legitimity Rady, jež by měla být zohledněna v systému, jakým se mají stát členy ti, kteří nepocházejí ze soudcovských řad. Zde se mi jeví být vhodné, aby tito členové byli voleni oběma komorami Parlamentu České republiky. V zásadních otázkách by měli možnost ovlivnit výstupy činnosti NRS, jinak by jejich činnost byla činností veskrze kontrolní. Jsem jednoznačně pro to, aby Nejvyšší rada soudnictví měla možnost vyjadřovat se k rozpočtové kapitole Ministerstva spravedlnosti, ale pro případ nesouladu by měla mít možnost předložit Poslanecké sněmovně vlastní návrh té části rozpočtové kapitoly, která se týká zajištění soudnictví po materiální stránce, a to včetně příslušného odůvodnění. Mělo by totiž být zjevné, v čem spatřuje, na rozdíl od Ministerstva spravedlnosti, investiční, platové a funkční priority soudnictví a nechat na moci zákonodárné, aby o tomto, jako faktický objednatel této služby, rozhodla. Vliv moci výkonné na fungování soudnictví potom bude zajištěn tím, že na Ministerstvu spravedlnosti bude vytváření materiálních předpokladů výkonu soudnictví a realizace státní správy soudů, třeba prostřednictvím předsedů a místopředsedů soudů. Přesto jsem toho názoru, že ti by v ideálním případě měli vykonávat své funkce ve vztahu k soudcům a výkonu jejich činnosti, nikoli jako představitelé státní správy soudů a současně nezávislého soudnictví.

Zcela klíčová pro kvalitu a pověst justice je otázka výběru soudců. I z výše uvedených doporučení plyne, že jednou jmenovaný soudce by měl být jmenován na neurčito, zkušební doba (soudce na zkoušku) není žádoucí dík možnému soudcovu podléhání tomu, kdo bude rozhodovat o jeho budoucím jmenování „natrvalo“. O to důležitější je úloha toho, kdo výběr soudce provádí. Ten by však měl mít také možnost, za velmi přesně vymezených podmínek, u nevyhovujícího soudce navrhovat zbavení funkce kárným soudem.

Ve vztahu k soudcům proto musí mít NRS možnost podávat kárné návrhy. Jistě to souvisí s nutnou úpravou hodnocení soudců pro případ kariérního postupu. Musí však být jasné i to, co je považováno za problematický výkon funkce a kdy je nutno chápat konkrétní provinění jako tak závažné, že je namístě podávat kárnou žalobu. Mám za to, že by to byl důležitý instrument přicházející v úvahu tehdy, kdy by instrumenty méně invazivní nestačily na řešení problémů konkrétního soudce. Ty mohou mít různou příčinu. Jistě si každý dokáže představit, co by takovou příčinou být mohlo. Je však zapotřebí velmi citlivě přistupovat k problémům mimořádným, krátkodobým, vyvolaným zpravidla obtížnou osobní situací dotyčného soudce, které se manifestují průtahy, nevypracovanými rozhodnutími apod. Tyto problémy však zpravidla nevedou ke zhoršení kvality vlastního rozhodování. Ta je pak známkou příčin hlubších, chronických, ohrožujících vlastní způsobilost být soudcem. Disciplinární pravomoc NRS by měla být primární v případech menších provinění mimořádné povahy. Současně by měla být činnost NRS taková, že ve spolupráci s předsedy soudů by tito problémoví soudci byli řešeni už v době, kdy jejich situace nedosáhne rozměrů, které by si vyžádaly nějaká represivní opatření.

Rada pak musí být orgánem, který bude mít možnost řešit spory mezi soudci a předsedy a místopředsedy soudů v té části jejich činnosti, v níž nevykonávají státní správu. V neposlední řadě by měla být orgánem, k němuž by mohly být předkládány spory týkající se rozvrhu práce, zásadního „dokumentu“ každého soudu zcela určujícího jeho fungování, jenž může být předsedou soudu, který jej stanoví, zneužit k šikanování neoblíbených soudců.

Podle mě je jisté, že v NRS musí být většina soudců, přičemž je nanejvýš vhodné, aby tito soudci byli současně „ve službě“, tedy, aby po dobu výkonu funkce člena NRS nebyl přerušován výkon jejich funkce soudce. S tím jistě souvisí řešení různých pracovních úlev takových soudců, tito by však i nadále museli soudit. Je to nezbytné proto, aby zůstali v bezprostředním kontaktu s justiční realitou a současně nedošlo k degradaci jejich odborných kvalit, ke které by jinak za dobu výkonu funkce v NRS jistě došlo.

S ohledem na potřebu zabránění vlivu exekutivy na členy NRS by tuto funkci nemohli vykonávat předsedové a místopředsedové soudů, ledaže by s okamžikem vzniku funkce člena NRS došlo k zániku funkce předsedy či místopředsedy soudu. Je pak jistě zapotřebí v této souvislosti vyřešit i otázku kárných řízení, protože v případě, že by člen Nejvyšší rady soudní moci byl současně běžným soudcem na svém soudě, a ve vztahu k němu by byla nadále dána aktivní legitimace k podání kárného návrhu jak předsedům soudů, tak ministru spravedlnosti či prezidentovi, bylo by možné touto cestou takového soudce, potažmo NRS, ovlivňovat.

V neposlední řadě je zapotřebí vyřešit i otázku zániku funkce člena NRS z jiných důvodů, než je pouze uplynutím doby. Je jistě nutné zabývat se možnou suspendací celé NRS v případě, že by se vymkla jakýmkoliv představitelným kontrolním mechanismům. Svou roli by v tomto případě měl, dle mého názoru, hrát Ústavní soud. Je pak na hlubších úvahách, jak takový proces pojmout.

Ze všech těchto důvodů jeví se mi být praktickým, aby Nejvyšší rada soudnictví v České republice měla 15 členů, z toho 9 soudců a 6 členů, kteří by byli z poloviny voleni Poslaneckou sněmovnou a z poloviny Senátem Parlamentu České republiky.


Při zpracování vycházeno:

 - z obsahu časopisu Soudce č. 6/2016, ročník XVIII,

- z materiálů v intranetové části webu Soudci.cz

- ze znění ústav států EU z publikací Klokočka, Wagnerová: Ústavy států EU, I. a II. díl

justice Nejvyšší rada soudnictví

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články