Články s tagem: péče o dítě

Pokud soud rozhoduje o úpravě poměrů nezletilého dítěte před rozvodem rodičů, obvykle dochází ke svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, v posledních letech dochází k nárůstu případů svěření do střídavé péče obou rodičů. Vedle těchto dvou možností však existuje i možnost svěřit nezletilé dítě do společné péče rodičů. Je to řešení zejména pro rodiče, kteří jsou schopni se na otázkách spojených s nezletilým dítětem dohodnout a chtějí minimalizovat dopad soudního rozhodnutí do jejich rodičovských práv a povinností.

Druhá část příspěvku se věnuje omezení či zákazu styku rodiče s nezletilým dítětem v souvislosti s omezením či zbavením rodičovské odpovědnosti, omezení nebo zákaz styku z důvodů na straně dítěte, způsobům omezení styku druhého rodiče s dítětem, zákazu styku druhého rodiče s dítětem a nakonec zrušení zákazu či omezení styku druhého rodiče s dítětem.

Za obvyklých okolností je v zájmu dítěte, aby se stýkalo co nejvíce s oběma rodiči. Z těchto důvodů je proto v zákoně výslovně vymezeno právo dítěte, které je v péči jen jednoho rodiče, stýkat se osobně s druhým rodičem. Mohou však nastat situace, kdy je třeba styk rodiče s dítětem omezit nebo dokonce zakázat, přičemž důvody k tomuto zásahu mohou být jak na straně rodiče, tak na straně dítěte.

Spory mezi rodiči ohledně dětí často bohužel nekončí rozhodnutím soudu a jeden z rodičů se domáhá výkonu rozhodnutí soudní cestou. V úvahu přichází více řešení dané situace a soud by měl pečlivě zvažovat, které je pro daný případ nejvhodnější. V každém případě by soud měl sledovat zájem nezletilého dítěte a výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem provádět vždy co nejšetrněji s ohledem na osobnost nezletilého a veškeré okolnosti daného případu.

Dne 23. 3. 2016 vyhlásil Ústavní soud svůj nález ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15, který stojí za podrobnější komentář. Už jen proto, že se týká nekonečného příběhu péče soudu o nezletilé děti. Také proto, že se aktuálním pohledem dívá na staré téma styku tzv. nerezidentního rodiče s jeho dítětem. A v neposlední řadě proto, že o děti musí „pečovat“ soudy, když už o ně nepečují ve shodě rodiče, a to i soud ústavní.

V rámci nové úpravy rodinného práva, účinné od 1. 1. 2014, došlo ke sjednocení podmínek zásahu vertikálního (ve vztahu mezi státem a občanem) i horizontálního (ve vztahu mezi občany), který je veden do vzájemného práva dítěte a rodiče na výchovu a péči předběžným opatřením. Tato klíčová změna ale zůstává v praxi opomíjena.

Téměř přesně před rokem jsem na stránkách Právního prostoru komentoval (poměrně „novátorské“) rozhodnutí Ústavního soudu ve věci střídavé péče – konkrétně jednoho jeho senátu (I. ÚS) – a ještě konkrétněji dva jeho nálezy: sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014.

Stalo se již téměř zvykem, že na stránkách Právního prostoru komentuji rozhodnutí Ústavního soudu, a ač jsem chtěl v létě psát původně o něčem jiném, nakonec jsem téma změnil, neboť se v myšlenkách stále vracím k jeho nedávným nálezům ve věcech střídavé péče (nález ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13).

Komentované nálezy Ústavního soudu vyvolaly četné reakce (ne-li pozdvižení), už jen proto, že se týkají citlivých záležitostí péče rodičů o nezletilé děti, ale především proto, že se poměrně jednoznačně a rezolutně staví otázce, jak by měly za účinnosti nového občanského zákoníku obecné soudy rozhodovat ve věcech péče o nezletilé děti. Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13 Komentář k nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13

Ústavní soud v minulém měsíci podstatným způsobem změnil pohled na péči o nezletilé, a to dvěma novými nálezy, kterými otevřel cestu doposud nedostatečně využívanému institutu střídavé výchovy směrem k jejímu aktivnímu „znovuzavedení“ v českém právním prostředí. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak Ústavní soud zdůraznil roli zájmu dítěte a jeho práva na péči obou rodičů a označil střídavou výchovu za pravidlo, jehož odmítnutí by mělo být řádně prokázáno.