COCHEM Zdroj: Fotolia

COCHEM

Cochemská praxe vznikla v Německu v oblasti Cochem v devadesátých letech minulého století. Jejím cílem je zefektivnit síť spolupracujících subjektů účastnících se na řešení ochrany práv dětí za podpory interdisciplinární spolupráce.

Anna Bártová

právní asistentka advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES

Anna Bártová

právní asistentka advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES

Snaží se o znovuobnovení komunikace mezi rodiči, jejich převzetí odpovědnosti za budoucí život dítěte a nastavení pravidel v jeho nejlepším zájmu.[1] V Německu tento model vychází především ze skutečnosti, že tamější právo nezná pojem „rodičovská odpovědnost“, nýbrž pouze „rodičovská péče“. Zároveň poukazuje na rozdíl mezi pojmy „právo na dítě“ a „právo dítěte“, na který rodiče často přes své konflikty mnohdy zapomínají a největší újmu z celého procesu si tak odnáší právě potomek. Jednou ze základních idejí modelu je rovnost profesí, které jsou zúčastněné v cochemském modelu. Patří mezi ně jak orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), tak i soudy, psychologové, mediátoři, advokáti, specialisté na rodinu a další (obecně prospěšné společnosti – Kotec, DOMUS, Člověk v tísni,…). Ti všichni měli zpočátku projektu devatenáct měsíců na to, aby objevili ve své profesi krizové body v řešení konfliktu mezi rodiči, pojmenovali je a našli – nebo navrhli – vhodné řešení pro jejich odstranění. Jak je již patrné, nejdůležitější je, aby se do mechanismu zapojily všechny profese. Pokud jedna odstoupí, není zde možnost úspěšného naplnění cíle této praxe. 

Ještě než se pustíme do jádra problematiky, je nutné zdůraznit pro toto téma jednu ze základních odlišností německého a českého právního prostředí. Pokud v Německu nemá rodič dítě ve své péči, automaticky ztrácí rodičovskou odpovědnost.[2] Schopnost ji nést vyjadřuje pojem „rodičovská kompetence“. Podle judikatury českého Ústavního soudu je nutno na rodiče apelovat,[3] aby se konflikty nedotýkaly dětí, instituce by jim měly být nápomocné a pomáhat při deeskalizaci konfliktu. Zároveň je důležité, aby rodiče po celou dobu s dětmi komunikovali, ptali se jich na názor[4] a jejich vizi, jak by mohly vztahy do budoucna fungovat. 

Základními třemi atributy, které si klade cochemská praxe za cíl, je zvýšit rychlost od prvního kontaktu s rodiči až po vynesení rozhodnutí soudem; dohoda rodičů, aby si sami stanovili, jak chtějí nadále o dítě pečovat v jeho nejlepším zájmu; a v neposlední řadě posílit neformálnost celého řízení již zmíněnou interdisciplinární spoluprací. Právě tato dohoda by mohla být dalším tématem k diskuzi, například pokud je již jedna dohoda mezi rodiči schválena mimosoudně, další musí být schváleny pouze soudem. Tato skutečnost může v povědomí rodičů vyvolat pocit konfliktu a neporozumění. Navíc nesezdaní rodiče dohodu při rozchodu nepotřebují. Nebylo by tedy dostačující, kdyby byly další dohody uznávány formou notářského zápisu bez zbytečného prodlužování a negativních dojmů? 

Důležité je si uvědomit, že se jednotlivé profese musí chtít novému modelu přizpůsobit, například tedy, že soudci budou využívat při určení data prvního jednání nebo při vydání rozhodnutí kratších procesních lhůt, než jim ukládá zákon, každý případ se musí posuzovat individuálně, jelikož situace není nikdy totožná, každý případ je jiný. Nemělo by nám jít o to, aby soud věc rozhodl, ale aby se rodiče dokázali spolu domluvit a komunikovat. Když se opět podíváme do Německa, zjistíme, že pokud se rodiče dohodnou na prvním jednání, není ani nutné jmenovat kolizního opatrovníka. Řízení se tím stává méně formálním, pro rodiče určitě příjemnějším a administrativně polehčujícím. 

Jak jsem již zmínila výše, celá tato praxe je založena především na interdisciplinární spolupráci, tedy na spolupráci jednotlivých profesí, které by se měly v programu aktivně zapojit, sdělovat si mezi sebou podstatné informace, komunikovat spolu a komplexně se orientovat na cíl. Nejdůležitějším faktorem celé problematiky jsou pochopitelně rodiče. Na základě jejich vůle a snahy se domluvit může být cochemský model úspěšný. Prvotním cílem je obnovení jejich komunikace. Pokud si uvědomí, že jde především o blaho dítěte a jeho nejlepší zájem, mohou se vyvarovat nadbytečným konfliktům. Je velmi důležité, aby dostávali identické informace od všech zúčastněných, především pak, že nejlepším řešením ukončení sporu je již několikrát zmíněné uzavření dohody. 

Soudce má za úkol posunout rodiče k bodu společného rozhodnutí. Přebral na sebe tudíž roli mentora. Jeho hlavní činností je vyvíjet tlak na rodiče, aby byli schopni rozumné domluvy a následné dohody. Při tom všem nicméně musí zachovávat nepodjatost a být plně objektivní. Neměl by činit rozhodnutí před uzavřením dohody, pouze v případě, kdy už je téměř jisté, že její sepsání, vznik, nebude možný. Řízení tak mají primárně končit dohodou, čímž by se snížil počet soudních řízení na minimum. Prvním bodem je však skutečná vůle rodičů problém vyřešit, zabývat se jím. Soud rozhodne, ale vzniklý problém mezi nimi nevyřeší, pouze stanoví pravidla pro vztah s jejich dítětem. Pro vyvarování se takovýchto závěrů může soud nařídit setkání s mediátorem nebo terapii. Další možností je zadání znaleckého posudku. To ale může trvat kvůli přetížení soudních znalců i několik měsíců, proto cochemská praxe zavádí nepísemnou formu komunikace, což by mělo zároveň odlehčit už tak „přehlcený“ stav.

Jako další profesi zmíním advokáty, kteří musí změnit přístup ke klientovi s tím, že zde nejde o výhru mandanta, ale o vyřešení krizové situace v rodině, a to za nekonfliktního vedení po celou dobu trvání obhajoby. Jde především o dlouhodobý zájem, nejedná se pouze o aktuální stav, ale především o jeho fungování do budoucna. Alternativou by zde byl paušální honorář, nikoli pak zdlouhavé vedení sporu pro peníze. Jejich podání by měla obsahovat pouze základní vylíčení skutkového děje. 

Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako následující z profesí by měl rodiče edukovat před prvním soudním jednáním a připravit je na to, co je čeká. Nejdůraznější by mělo být vysvětlení rozdílu mezi „rozdělením rodiny“ a „ztrátou rodiče“, kdy jedno nemusí znamenat druhé. Dítě, jehož rodiče se rozcházejí, si ve většině případů skutečně nepřeje, aby o nějakého z nich přišel, právě naopak. Pokud jednoho z rodičů nevidí déle jak 6 měsíců, ztrácí v něm oporu a důvěru. OSPOD má rodinu připravit na změnu celého jejího fungování, návyků, poradit jim, jak se vypořádat se vzniklou situací, pomoci jim se z případného konfliktu vymotat bez větší psychické újmy, dále pak je upozornit na vnímání dítěte, připomenout jim, že rodičovská odpovědnost nekončí případným svěřením dítěte do péče jednoho z nich, jelikož má daleko větší přesah, a že zájem o dítě by měl být jejich priorita.

Cílem mediátora,[5] kterého v Německu oproti České republice plně hradí stát, je obnovení komunikace mezi rodiči, jejich spolupráce, domluva. Na rodiče by měl vyvíjet tlak k uzavření dohody, která bude pro dítě nejlepší. Sami rodiče ale musí chtít, mít vůli a snahu dohodu plnit. Ke každému případu je nutné přistupovat individuálně, každý má jiné představy o fungování porozchodové komunikace, jinak si představuje budoucí spolupráci. 

Soudnímu znalci,[6] jakožto pomocníku soudu v odborných otázkách netýkajících se práva,[7] v cochemském modelu připadá aktivní role v případě, že mediátor bude neúspěšný. Jeho cílem je směřovat terapii s rodiči k jejich spolupráci, nikoli k jejich vzájemnému hodnocení a přeměřování.

Již několikrát tu byla zmíněna interdisciplinární spolupráce, jejímž cílem je obnovení schopnosti rodičů společně jednat i ve vysoce konfliktních případech. Prostředkem k jejímu dosažení je konkrétní realizace propojení jednotlivých výše zmíněných profesí proložením jejich pravomocí a činností. Jak profese, tak činnosti a akty, které vykonávají, si jsou navzájem rovny, doplňují se. Způsobem práce musí být jejich včasná intervence. Začít problém řešit hned v počátku, dokud není situace vyhrocená, je mnohdy předpoklad k rychlejšímu a účinnějšímu výsledku spolupráce. 

Na závěr bych chtěla položit základní otázku, která je „alfou a omegou“ tohoto příspěvku: Co bychom měli dělat, aby se cochemská praxe uchytila i u nás? V první řadě se musí změnit myšlení a přístup jednotlivých profesí. Mít na paměti, že vše se odehrává pro dítě a v jeho nejlepším zájmu. Dále je nutné zrychlit projednávání kauz opatrovnickými soudy, což je ale velmi obtížné vzhledem k jejich přetížení, o čemž jsem se již zmínila výše. V neposlední řadě je nutná těsnější spolupráce OSPODu s jinými druhy poraden a jeho oddělení od kolizního opatrovníka, aby se mohl tento orgán věnovat rodině efektivněji, než je tomu nyní. Problematika týkající se péče a výchovy dítěte je stále aktuálním tématem, o kterém je zapotřebí vést diskuze, aby tak došlo – mohlo dojít - k celkovému zlepšení procesu, podle kterého nyní pracují a spolupracují jednotlivé orgány v České republice.


[1] HRUŠÁKOVÁ, Milana. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009. S. 94 – 95: „…obecně je dán zájem dítěte na tom, aby rozvodem nepřicházelo o jednoho z rodičů.“ Přestože se jedná o již neplatný a neúčinný zákon, tato definice je nadále aktuální.

[2] Dle ustanovení § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může zmenit jen soud.

[3] Například nález Ústavního soudu IV. ÚS 663/16: „Ústavní soud proto uzavírá, že je především na rodičích, aby tito v zájmu nezletilé upustili od vzájemné antipatie a umožnili tak své dceři prožít hezké a bezstarostné dětství, neboť není v silách žádného soudu, jakkoli tento může být při úpravě styku rodičů a dětí veden těmi nejlepšími úmysly, aby zajistil dítěti vytvoření harmonického výchovného prostředí. Tuto možnost mají pouze a jen rodiče a Ústavní soud proto nyní apeluje na stěžovatelku, jakož i otce nezletilé, aby této možnosti v zájmu své dcery také využili.“

[4] HAVLÍČEK, Karel. Soudce. Vydání 1/2017, roč. XIX. Perspektivy lidských práv. S. 26. „Právo na názor je z hlediska perspektiv lidských práv jedním z nejdůležitějších. Přirozený párový charakter práva však velí objevit odpovídající povinnost. Ta podle všeho musí být absolutní: všichni jsou povinni právo člověka na vlastní názor respektovat.“

[5] Co je mediace. Online dostupné z: http://mediator-praha.cz/cs/mediace. „Mediátor je nestranná osoba, která je vázaná mlčenlivostí. Zpravidla se jedná o osoby s právním, psychologickým nebo jiným humanitním vzděláním, které s řešením konfliktů či komunikací úzce souvisí. Mediátor nerozhoduje. Mediátor umožňuje stranám lépe komunikovat a vede je za pomocí specifických komunikačních technik a strategií k řešení.“ 

[6] HORA, V. Civilní právo procesní. Praha: Všehrd. 1923. Str. 355. „Znalcem je osoba od stran i soudu rozdílná, která o jistých skutečnostech, událostech nebo stavech, soudem mu předložených, sděluje tomuto svůj objektivní úsudek, jejž čerpá ze zvláštních svých odborných znalostí.“

[7] Platí princip „iura novit curia“.

mediace OSPOD péče o dítě Cochem

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články