Společná péče o nezletilé dítě Zdroj: Fotolia

Společná péče o nezletilé dítě

Pokud soud rozhoduje o úpravě poměrů nezletilého dítěte před rozvodem rodičů, obvykle dochází ke svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, v posledních letech dochází k nárůstu případů svěření do střídavé péče obou rodičů. Vedle těchto dvou možností však existuje i možnost svěřit nezletilé dítě do společné péče rodičů. Je to řešení zejména pro rodiče, kteří jsou schopni se na otázkách spojených s nezletilým dítětem dohodnout a chtějí minimalizovat dopad soudního rozhodnutí do jejich rodičovských práv a povinností.

JUDr. Jana Tomešová

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

JUDr. Jana Tomešová

advokátka, Advokáti Písek

Pojem společné péče

Rozhodování soudu o podobě péče o nezletilé dítě je na místě především v případě rozvodu manželství rodičů, kdy rozhodnutí o péči o dítě je podmínkou rozvodu. Soud může rozhodnout ve věci sám, nebo může schválit dohodu rodičů.

V souladu s ustanovením § 907 odst. 1 o. z. může soud svěřit dítě:

a) do péče jednoho z rodičů, což je stále zatím nejobvyklejší případ,

b) do střídavé péče obou rodičů, kdy dítě je určitou dobu v péči otce a určitou dobu v péči matky, nebo

c) do společné péče obou rodičů.

V zákoně pojem společné péče není nijak specifikován, nicméně právní teorie se shoduje v jeho obsahu. Společná péče rodičů znamená, že soud nevydá žádné konkrétní rozhodnutí o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Ze soudního rozhodnutí pouze plyne, že se dítě svěřuje do společné péče rodičů.

Společná péče ve své podstatě znamená, že rodiče pokračují v neupraveném režimu, kdy nejsou nastavena žádná pravidla ohledně péče o nezletilé dítě, výživného či styku. Formálně se jedná o stejnou podobu péče, kterou měli rodiče mezi sebou zavedenou, než nastala potřeba soudní úpravy.

Pokud jsou rodiče se schopni na otázkách týkajících se dítěte shodnout, jedná se o nejvhodnější způsob úpravy poměrů dítěte po rozvodu. Rozhodnutí o společné péči totiž nepředstavuje žádný autoritativní zásah do podoby výchovy a výživy dítěte a veškeré otázky jsou tak nadále řešeny pouze rodiči, což odpovídá běžnému chodu rodinného života a přirozenému výkonu rodičovské odpovědnosti.

Tato podoba péče rovněž odpovídá zásadě, že soud by měl do rodinných vztahů mezi rodiči a dětmi zasahovat co nejméně a jen v nutných případech, kdy to vyžaduje zájem dítěte.

Společná péče je tak vhodným řešením pro manžele, kteří usilují o rozvod manželství a z tohoto důvodu musí upravit poměry jejich dítěte a zároveň jsou schopni se dohodnout na podobě péče o dítě natolik, že nepotřebují, aby soud rozhodoval o konkrétních věcech týkajících se dítěte. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je společná péče (vedle střídavé péče) ideálem uspořádání poměrů dětí a rodičů, kteří spolu nežijí[1].

Za typický příklad, kdy společná péče může být vhodným řešením, lze označit i situaci, kdy dochází k rozvodu rodičů, avšak tito zůstávají i po rozvodu bydlet v jedné nemovitosti. Rovněž může být společná péče praktická i v případě, kdy dítě je již blízko věku zletilosti a péče rodičů již je fakticky vykonávána zcela minimálně, protože dítě tráví většinu či všechen čas mimo místa bydliště rodičů, např. z důvodu studia či práce v jiném místě či dokonce již z důvodu samostatného bydlení. Avšak i v těchto situacích se musí rodiče být schopni dohodnout rovněž v otázce plnění vyživovací povinnosti vůči dítěti.

Podmínky pro svěření dítěte do společné péče rodičů

S ohledem na skutečnost, že v tomto režimu péče se musí rodiče dohodnout na všech otázkách spojených s nezletilými, nemůže tuto podobu péče soud svým rozhodnutím rodičům nařídit. Ke svěření dítěte do společné péče se tak nyní oproti dřívější úpravě vyžaduje dle ustanovení § 907 odst. 1 o.z. souhlas obou rodičů.

Soud rozhoduje v tomto případě tak, že schválí dohodu rodičů o společné péči. Dohodu může soud schválit pouze v případě, že je v souladu se zájmem dítěte. Z tohoto důvodu by měl soud alespoň v minimálním rozsahu zkoumat, zda jsou rodiče skutečně schopni se dohodnout či zda mezi nimi existují spory týkající se dítěte. V případě závěru soudu o existenci zásadních sporů mezi rodiči ohledně otázek spojených s nezletilým dítětem by tak soud měl velmi pečlivě zvážit, zda je možné dohodu o společné péči schválit, tedy zda tato není v rozporu se zájmem dítěte.

Soud by tedy ani v případě dohody rodičů o společné péči neměl zcela rezignovat na zjišťování rozhodných skutečností. Tento závěr lze dle mého názoru opřít i o Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k otázkám spojeným s výživným[2], který stanovil, že v odůvodnění rozhodnutí o schválení dohody rodičů o výživném soud uvede, jaká zjištění učinil o základních skutečnostech týkajících se výživného, a to alespoň v takovém rozsahu, aby bylo zřejmé, že dohoda rodičů není ve zjevném rozporu se zájmy dítěte. Byť se toto stanovisko týká výživného, lze ho aplikovat analogicky i ve věci rozhodování o péči, což je rozhodnutí pro dítě výrazně důležitější, než rozhodování o výživném.

Jedním z příkladů, kdy by dle mého názoru soud měl velmi pečlivě zvažovat schválení dohody, je smír rodičů po trvajícím sporu o podobě péče. Pokud rodiče vedou řízení týkající se podoby péče i výživného, při řízení je nepochybně zřejmé, že mají mezi sebou výrazné neshody, že každý má jinou představu o zásadních otázkách spojených s dítětem, a poté zvolí jako formu smíru společnou péči, nemusí se jednat o dohodu v zájmu nezletilého. V takovémto případě lze totiž mít důvodně za to, že podoba společné péče bude pouze dočasným řešením a řízení o úpravě poměrů dítěte bude při pokračování konfliktů rodičů znovu zahájeno.

Stanovení výživného při společné péči

Z dikce zákona nevyplývá, zda součástí rozhodnutí soudu o schválení dohody o společné péči může být i rozhodnutí o výživném. Dle mého názoru by v takovém případě neměl soud rozhodovat autoritativně. Podstatou společné péče je schopnost rodičů se dohodnout na všech otázkách, tedy i na výživném. Pokud by tedy soud musel rozhodovat o výživném, je nepochybné, že rodiče nejsou schopni se dohodnout a v takovémto případě není na místě schválit rodičům společnou péči.

S tím je však spojená otázka, zda stanovení výživného může být součástí dohody rodičů o společné péči. Na jednu stranu je pravdou, že stěžejním hlediskem při rozhodování o schválení dohody je zájem nezletilého dítěte, je tedy otázkou, zda soud může odmítnout schválit dohodu rodičů jen proto, že součástí dohody je i ujednání o výživném, byť by toto ujednání bylo v zájmu dítěte. Na druhou stranu je však obtížné stanovit, kdo by měl být osobou oprávněnou a kdo osobou povinnou, pokud jsou oba rodiče osobami pečujícími, sporná je rovněž možnost výkonu rozhodnutí o schválené takovéto dohody.

I s ohledem na výše uvedené se tak spíše kloním k závěru, že by dohoda o společné péči ujednání o výživném obsahovat neměla. Pokud rodiče trvají na ujednání o výživném, lze mít za to, že mezi nimi panuje nedůvěra ohledně plnění vyživovací povinnosti v budoucnu, a tedy i potenciální existence neshod. Institut společné péče však předpokládá schopnost rodičů se dohodnout bez dalších zásahů soudní moci, čemuž odporuje eventuální možnost výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti. Mám tedy za to, že stanovení konkrétní vyživovací povinnosti, byť formou dohody rodičů, odporuje samotné podstatě společné péče, a jako takové by součástí dohody o společné péči být nemělo.

Rozhodování soudu o společné péči u nesezdaných párů

Je sporné, zda je na místě rozhodovat o svěření dítěte do společné péče u nesezdaných párů. V zásadě lze mít za to, že k takovému rozhodnutí není ani důvod, ani zákonný podklad.

Zatímco u manželů je soudní ingerence nezbytná v případě rozvodu, kde je rozhodnutí o péči nezbytnou podmínkou rozvodu manželství, u nesezdaných párů nastává důvod pro soudní rozhodnutí až v případě, kdy se rodiče nejsou schopni na podobě péče shodnout. V takovém případě soud postupuje v souladu s ustanovením § 908 o.z. podle stejných principů jako při rozhodování o dítěti manželů.

V případě, kdy není mezi partnery o výchově a výživě dítěte žádná neshoda, není důvod, aby jejich faktickou společnou péči potvrzoval soud formálním schválením jejich dohody. Pokud však naopak mezi partnery spory ohledně dítěte jsou, není zde specifikována podmínka schopnosti rodičů se dohodnout a není na místě uzavírat, ani schvalovat dohodu o společné péči.

Závěr

Společná péče je dle mého názoru užitečným institutem, neboť je vhodným řešení zejména pro rozvádějící se rodiče, kteří se obejdou bez soudní ingerence. Na druhou stranu by se nemělo k uzavření a schválení dohody rodičů o společné péči přistupovat bez rozmyslu, aby se nejednalo pouze o formální krok k rychlému rozvodu manželství, který bude následně pro rozpory rodičů měněn na jinou podobu péče.





[1] Viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2298/15, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. I. ÚS 153/16-1.

[2] Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2016 k zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti, sp. zn. Cpjn 204/2012.

rodinné právo péče o dítě

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho
Hodnotilo 43 čtenářů

Diskuze k článku 1 komentářů

Marián Futó | 25.02.2019 11:44
Daňové zvýhodnění na deti, společná péče...

Dobrý deň. Rád by som sa opýtal ako je to s daňovým zvýhodnením na deti. Je to niekde nejako upravené, alebo dané? Som čerstvo rozvedený, deti máme v SPOLOČNEJ péči. Ja bývam v prenajatom byte s deťmi v jednom meste. Ex manželka je na materskej s jeden a polročným miminom, nie mojím. Žije v inom meste. Manželka teda nemá príjem, od jej zamestnávateľa mám potvrdenie o neuplatnení daňového zvýhodnenia. Môžem poberať daňové zvýhodnenie? A môžem celý rok, alebo iba polovicu?

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články