Střídavá péče – nekonečný příběh (nejen) v podání Ústavního soudu Zdroj: Fotolia

Střídavá péče – nekonečný příběh (nejen) v podání Ústavního soudu

Téměř přesně před rokem jsem na stránkách Právního prostoru komentoval (poměrně „novátorské“) rozhodnutí Ústavního soudu ve věci střídavé péče – konkrétně jednoho jeho senátu (I. ÚS) – a ještě konkrétněji dva jeho nálezy: sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014.

JUDr. Jaromír Jirsa

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

JUDr. Jaromír Jirsa

soudce Ústavního soudu

(pozn. red.: článek je k přečtení zde)

Od té doby uplynula nějaká doba a také judikatura Ústavního soudu se určitým způsobem vyvinula. V červnovém příspěvku se zaměřím na to, jakým směrem se tento vývoj ubírá, neboť téma péče o nezletilé děti se ocitá (až) před Ústavním soudem pravidelně – a bude se ocitat zřejmě donekonečna.

Krátký přehled (některé) střídavě-pečovatelské judikatury

Ústavní soud byl v minulosti v otázce střídavé péče (do 31. 12. 2013 „výchovy“) poměrně zdrženlivý (umírněný). Z jeho bohaté judikatury na uvedené téma vyplývá umírněnost například z následujících rozhodnutí:

1. Usnesením ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2009/14, byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost stížnost otce, který napadl rozhodnutí opatrovnického soudu o svěření syna do výlučné výchovy matky.

Ústavní soud v rozhodnutí uvádí, že za ústavně konformní lze v tomto konkrétním případě považovat, pokud obecné soudy při vyloučení střídavé výchovy svěřily dítě do péče matky, a nikoli stěžovatele (otce). Soudy totiž při rozhodování zohlednily nejen složitou stěžovatelovu osobnost (podle znalkyně jsou u něj mimo jiné přítomny manipulativní sklony), ale zejména to, že nezletilý je dlouhodobě zvyklý na prostředí u matky, kde má i svou polorodou sestru, s níž má velmi blízký vztah. Nezletilý až dosud u matky dobře prospívá, nemá ani žádné zdravotní problémy, a proto soudy považovaly současný stav za vyhovující – takovému posouzení není z ústavněprávního hlediska co vytknout.

2. Také dalším usnesením ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2455/14, byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta ústavní stížnost otce, kterou napadl rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilé dcery do výchovy matky.

Ústavní soud zde především akcentuje názor nezletilé dcery stěžovatele („inteligentní, velmi vyspělé a emocionálně založené dívky“), který byl v řízení před opatrovnickými soudy zjištěn postupem podle § 100 odst. 3 o. s. ř.

Možnost střídavé péče vyvolávala v tomto konkrétním případě v nezletilé obavy a rozrušení, přičemž její vztah k otci nebyl dán tím, že by otec neplnil své otcovské povinnosti, resp. k nezletilé nechoval vřelý citový vztah. Skutečnost, že si nezletilá přála zůstat v péči matky, je dána jejich společnými prožitky, osobnostmi a povahami. Tento stav je nutno akceptovat a zohlednit zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dítěte, posuzovaný z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.

Na akcentaci názoru nezletilého dítěte je založeno i starší usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2107/13.

3. Odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost byla usnesením ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2532/14, i další stížnost otce napadajícího rozhodnutí opatrovnických soudů o svěření dítěte do výlučné péče matky.

Ústavní soud zde zdůrazňuje, že za situace, kdy je vztah rodičů minulým soužitím zatížen natolik, že je výrazně omezena komunikace mezi nimi, mohlo by nařízení střídavé péče vést ke vzniku dalších konfliktů, které by zcela jistě nevytvářely příznivé výchovné prostředí pro nezletilou. Jinými slovy řečeno, důvody pro svěření nezletilé pouze do výchovy matky nelze hledat ve vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou, ale spíše ve vztahu mezi oběma rodiči.

Následující rozhodnutí (odmítavá usnesení) v podobném duchu jsou „čerstvá“, konkrétně z dubna a května letošního roku:

4. Nejprve v usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 582/15, dospívá Ústavní soud k závěru, že střídavá péče by sice měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí, jejich tělesný, rozumový i mravní vývoj, a jen tehdy, pokud děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a je v jejich nejlepším zájmu. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána.

5. Aby v usnesení ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 816/15, připomněl: „Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je tedy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a event. nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesporu představuje. Je třeba brát ohled na citovou orientaci dítěte i hodnotu danou stálostí výchovného prostředí a na možnost zachování a rozvíjení jeho citových vazeb k blízkým osobám i v širším okolí, k jeho přátelům a zájmům. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu – a to zejména u malých dětí – který z rodičů o dítě dosud osobně pečoval, dbal o jeho citovou a rozumovou výchovu a v podstatě představoval pro dítě ústřední osobu, k níž je citově připoutáno, a jejíž dlouhodobá nepřítomnost je pro něj frustrující. U starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka.

Bere Ústavní soud zpátečku?

Zdá se, že ano a zdá se, že velmi rozumně.

V úvodu citované nálezy senátu I. vyvolaly mezi opatrovnickými soudci doslova paniku (a podnítili aktivitu rodičovských aktivistů), neboť se v nich v zásadě říká, že střídavá péče je zásada, z níž jsou jen (vzácné) výjimky.

Co jiného si myslet o právní větě z nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž Ústavní soud uvádí: „Za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči. Obecné soudy tudíž musí při svém rozhodování o péči rodičů, kteří se rozvádějí nebo ukončili společné soužití, vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.

To je názor skutečně až radikální, který však, jak vyplývá i z pozdější judikatury Ústavního soudu, je v poslední době spíše mírněn.

Ostatně – senát I. vydal nedávno usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 122/15, v němž již tak radikální k otázce formy péče o nezletilé děti rozvádějících (rozcházejících) se rodičů není, říká-li:

Z judikatury Ústavního soudu tedy plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. K získání dítěte do střídavé péče však rodiči nestačí pouze projevit skutečný a upřímný zájem (subjektivní kritérium), ale rodič musí rovněž naplnit i základní objektivní kritéria citovaná výše. Střídavá péče tak podle Ústavního soudu není vyžadována ve všech případech, kdy oba rodiče projeví o svěření dítěte do péče zájem. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte (např. pokud je dotčené dítě nervově labilní nebo má Aspergerův syndrom; k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 2441/13 ze dne 15. 12. 2014) střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobit narušit školní docházku dítěte.“ 

Závěr

Z výše uvedeného lze vyvodit následující závěry:

  1. Příběh na téma uspořádání poměrů nezletilých dětí a jejich rodičů, kteří ukončili společné soužití, je skutečně nekonečný – bohužel často končící až před Ústavním soudem (nebo dokonce před Evropským soudem pro lidská práva).
  2. Střídavá péče není všelék ani dogma.
  3. Prioritní při rozhodování je zájem nezletilého dítěte – projevený v řízení před obecným soudem především jeho povinně zjištěným vlastním názorem, je-li dítě schopno jej formulovat.
  4. Střídavá péče může být za jistých okolností vhodnou formou uspořádání poměrů k dítěti; její hlavní nevýhodou je však neustálé „vytrhávání“ dítěte ze stálého prostředí.
  5. Práva rodičů by neměla být nadřazována nad práva jejich dětí (coby „slabších“ účastníků řízení).

A na závěr ještě apel či spíše prosba autora článku:

Rodiče (většinou matky), umožňujte dětem v co nejširším rozsahu styk s vašimi bývalými partnery – ve finále na tom všichni vyděláte.

Rodiče (většinou otcové), plaťte slušné výživné – střídavá péče není způsob, jak se jeho placení vyhnout.

Tak.

Jinak přeji všem čtenářům Právního prostoru krásné léto.

ústavní soud péče o dítě střídavá péče

Diskuze k článku 5 komentářů

Hodina | 23.09.2015 00:27
Pro Jirsu je normalita radikální?

To, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, je zcela normální. Pokud to Jirsa označuje za radikální názor, je otázkou, jestli by takový člověk měl být na Ústavním soudu. Jak bude chránit základní lidská práva dětí a rodičů?

Svandelikova | 23.09.2015 08:04
RE: Pro Jirsu je normalita radikální?

mám dojem, že jste si ten článek špatně přečetl :)

Filip Vambera | 23.09.2015 12:07

Ja clanek precetl dukladne, nekolikrat. A nerozumim tomu, proc je dobre, ze "je dobre, ze US bere zpatecku" To bude ve svem dusledku znamenat jeste vetsi tlaky na US, aby sva rozhodnuti provadel konzistentne, vetsi nejasnosti v rizenich a zmatene judikaty, vcetne nesmyslnych odduvodneni. US nema brat zpatecku, tocit to vlevo ani vpravo, ma byt predikovatelny. US prece ve svem rozhodnuti nerikal ze musi byt SP vzdy a vsude. Rikal pouze, ze je treba prokazat silny zajem ditete na tom, aby nebylo vychovavano obema rodici. Paklize soud tento neprokaze, musi dbat na pravo ditete na oba rodice, a vyrovnana prava obou rodicu. Tak je to v poradku. Nasledne by resil jen silu argumentu, ktery je proti SP. Mozna je to cele podporene existenci teto triady v zakone - pece vylucna/stridava/spolecna, ktera ale vzhledem k rolim a pravum rodicu neznamena takrka nic. Mnohe by se projasnilo, pokud by existovala pouze pece spolecna, a soud by pripadne urcoval pouze rozsah pece, pokud by se rodice nedomluvili. Spolecnost se o kus posunula, je normalni, ze otcove pecuji, role zen a muzu se promichaly. Tento posun bude muset driv nebo pozdeji reflektovat i US, i soudy nizsi.

Hodina | 23.09.2015 15:16
Doufejme, že si to Jirsa srovná v hlavě.

Jeho předchůdkyně Formánková se už umístila v soutěži Žblebt roku za rok 2013, za rok 2015 bude nominovaná znovu, tak věřme, že ji Jirsa jako její nástupce nebude v tomto následovat.

M. Kvasničková | 29.07.2016 12:38
Aspergerův syndrom - onemocnění autistického spektra

Pan Jirsa naprosto nerespektuje onemocnění Aspergerovým syndromem, je to závažné onemocnění autistického spektra, přehlíží aktuální psychiatrickou lékařskou zprávu a doporučuje střídavou péči. Jak má obyčejný občan chránit ZDRAVÍ SVÉHO DÍTĚTE PROTI NEFUNDOVANÉMU ROZHODNUTÍ? Jak se má bránit dítě? Je to špatné. NEMĚL BY DĚLAT SOUDCE. Martina Kvasničková.

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze