Nejvyšší soud svým nedávným rozhodnutím zásadně dotvořil judikaturu v otázkách obecného uplatňování zákonného předkupního práva. Řešil vztah ustanovení § 3056 a ustanovení §1124 občanského zákoníku. K jakému závěru dospěl se dozvíte v dnešním článku.

Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost směřující proti nákladovému výroku rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

S ohledem na současnou koronavirovou krizi prošla legislativním procesem poněkud stranou pozornosti obsáhlá novelizace občanského zákoníku. Tato novelizace s navrženou účinností od 1. 7. 2020 přináší obsáhlou změnu právní úpravy bytového spoluvlastnictví, vytvořenou na základě poznatků z aplikační praxe.

Nový český občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) upravil mj. vlastnictví bytů v § 1158 až 1222. Předložená stať poukazuje na hlavní rysy nové právní úpravy a zabývá se případy, kdy se tato nová úprava významně odklonila od dosavadní úpravy obsažené v zákoně z roku 1994. Významná část článku se zabývá přechodnými ustanoveními vztahujícími se k vlastnictví bytů, mj. se zřetelem k obnovení zásady superficies solo cedit v českém právu.

Právo nezbytné cesty upraveno v § 1029 a násl. občanského zákoníku[1] je zažitým institutem, který se v české právní praxi používá již léta. I přesto se střetáváme s nevyřešenými otázkami, které doprovázejí využívání tohoto institutu. Každý případ je specifický, založený na jedinečných okolnostech, které mohou v konečném důsledku vyvolat řadu otázek.