Řada spoluvlastnictví typicky k nemovitostem končí jeho zrušením a vypořádáním soudním rozhodnutím. Zejména je tomu tak v případech, kdy spoluvlastnictví vzniklo děděním nebo jiným způsobem, při němž spoluvlastníci nemohli od počátku svá práva zcela ovlivnit, resp. si vybrat, s kým se spoluvlastníky určité věci stanou. Je proto nutné řešit i otázku, zda a komu v případě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudním rozhodnutím náleží právo na náhradu nákladů řízení. Nejde o otázku jednoduchou a její řešení soudy, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se postupně vyvíjí a mění. Tento článek vychází z aktuálního nálezu Ústavního soudu ve věci spis. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. dubna 2022, který by měl tuto otázku alespoň na nějaký čas vyřešit.
Podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu soud přizná účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku řízení, který ve věci úspěch neměl.
Kdy lze ovšem o úspěchu účastníka v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví hovořit? Toto řízení je typické tím, že může být zahájeno na základě žaloby kteréhokoli ze spoluvlastníků. Ten sice bude v řízení označen jako žalobce a druhý spoluvlastník (ostatní spoluvlastníci) jako žalovaný, ve skutečnosti však jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného.
O úspěchu lze jednoznačně hovořit jen v případě, že se žalovaný spoluvlastník zrušení a vypořádání spoluvlastnictví brání a soud mu dá za pravdu a žalobu zamítne. V takovém případě má žalovaný ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu soud ve věci (plný) úspěch. Jde však jen o poměrně výjimečné případy.
V souladu s § 1140 odst. 1 občanského zákoníku totiž nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Žalobu tak lze zamítnout jen na základě § 1140 odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž se o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nesmí žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Nadto jde o důvod k zamítnutí žaloby toliko dočasný, po změně okolností, tedy zejména skončení nevhodné doby, se lze zrušení a vypořádání spoluvlastnictví opět domáhat.
Obdobně je tomu v případě odkladu zrušení spoluvlastnictví podle § 1155 odst. 1 občanského zákoníku za účelem zabránění majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka. Pokud spoluvlastník podá v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zahájeném jiným spoluvlastníkem vzájemný návrh na odklad podle tohoto ustanovení a soud mu vyhoví, žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítne. Spoluvlastník, který se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bránil, bude mít ve věci úspěch. Tento úspěch je však stejně jako odklad zrušení a vypořádání spoluvlastnictví toliko dočasný a po uplynutí doby odkladu se lze jeho zrušení opět domáhat.
V řadě případů však chtějí spoluvlastnictví ukončit oba (všichni) spoluvlastníci, na soud se však některý z nich obrací, jelikož se nedokážou dohodnout na podmínkách, tedy především na způsobu vypořádání, typicky komu by měla nemovitost připadnout, nebo na výši náhrady, která by měla připadnout druhému spoluvlastníkovi. Jako další kritérium pro určení, kdo měl v řízení úspěch, se proto nabízí způsob jeho vypořádání, kdy úspěch by měl účastník řízení navrhující soudem zvolený způsob. V případě, že oba spoluvlastníci požadují přikázání věci jednomu (tomu samému) z nich, mají však odlišné představy o náhradě náležející druhému spoluvlastníkovi, nabízí se jako kritérium úspěchu rozsah, v jakém soud spoluvlastníkům vyhověl, co se týče výše náhrady.
Na druhou stranu je ovšem nutné zohlednit skutečnost, že účastníci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemohou výsledek řízení ovlivnit jako v jiných typech sporného soudního řízení, soud není jejich návrhy na způsob vypořádání spoluvlastnictví vázán. To by se mělo promítnout i do úvahy o jejich úspěchu ve věci a do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Podle § 1144 a 1147 občanského zákoníku soud rozhodne o rozdělení společné věci, je-li to možné. Není-li to dobře možné, přikáže soud společnou věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej ve veřejné dražbě. Tímto zákonným pořadím je soud vázán. Je-li možné věc rozdělit a oba spoluvlastníci o ni mají zájem, nemůže ji soud přikázat jednomu spoluvlastníkovi za náhradu. Není-li rozdělení možné, některý ze spoluvlastníků má zájem na získání věci a je schopen druhému vyplatit náhradu, nemůže soud nařídit její prodej. Navrhuje-li žalobce jiný než daným pořadím stanovený způsob vypořádání, soud žalobu nezamítne, ale provede vypořádání tímto způsobem.
To se musí projevit i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Nevede-li navržení jiného než soudem nakonec zvoleného způsobu vypořádání k zamítnutí žaloby, nelze v takovém případě jednoznačně hovořit o neúspěchu žalobce. Obdobně nelze jednoznačně hovořit o jeho úspěchu, zvolil-li způsob vypořádání, který musel bez ohledu na tento návrh zvolit i soud.
Dále je nutné zohlednit skutečnost, že žalobce ani žalovaný (více žalovaných) výsledkem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví po finanční stránce neztrácí. Všichni účastníci řízení (bývalí spoluvlastníci) odchází od soudu se stejnou majetkovou hodnotou, se kterou do soudního řízení vstoupili. Pouze některý z nich (při přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům) nebo všichni (při prodeji věci) bude mít namísto ideálního spoluvlastnického podílu na věci ve svém majetku finanční prostředky.
Některý či někteří z nich (případně i všichni) sice nemusí být s výsledkem řízení spokojen a může ho vnímat jako neúspěch, to však nic nemění na tom, že ani jeden z nich nemohl svými návrhy v řízení jeho výsledek zcela ovlivnit. Rozhodl-li soud v souladu s návrhem některého z nich, stalo se tak, jelikož se tento spoluvlastník „trefil“ do způsobu vypořádání, který musel zvolit i soud podle citovaných ustanovení bez ohledu na návrhy účastníků řízení.
O náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví proto soudy nerozhodují podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a úspěchu ve věci. Aplikují § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle nějž soud v případě částečného úspěchu účastníka ve věci náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo, a to tak, že žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení nepřiznají.
Výjimku představují jen případy, kdy by se některý z účastníků řízení snažil bránit projednání a rozhodnutí věci například obstrukčními námitkami podjatosti soudce/soudkyně či námitkami místní nepříslušnosti nebo se v řízení dopouštěl obdobného zneužití svých procesních práv. V takovém případě by bylo namístě aplikovat § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle nějž může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci jen částečný úspěch, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V tomto případě bude citované ustanovení použito k uložení povinnosti nahradit náklady řízení účastníkovi, který se zneužití procesních práv dopustil.
Obdobně se postupuje při rozhodování o náhradě nákladů státu vynaložených typicky na vypracování znaleckého posudku. Ten bude v těchto řízeních většinou zadán, zejména za účelem stanovení obvyklé ceny společné věci při jejím přikázání některému (některým) spoluvlastníkovi za náhradu, případně i za účelem posouzení rozdělitelnosti této věci. Postupuje-li soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, uloží povinnost tyto náklady nahradit všem účastníkům řízení rovným dílem. Postupuje-li podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, uloží tuto povinnost účastníkovi řízení, jemuž ukládá povinnost nahradit náklady řízení ostatních účastníků.
Diskuze k článku ()