V poslední části příspěvku představuje autor připravovanou právní úpravu v oblasti distribuce pojištění, zejména s ohledem na to, jak se vypořádává s nedostatky současné úpravy v zákoně o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí.

Ve druhé části příspěvku se autor věnuje kritické analýze zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Zaměřuje ji především na nesystematickou kategorizaci pojišťovacích zprostředkovatelů a problematiku paralelních registrací, soft podmínky pro vstup do odvětví a časově neomezenou registraci, a nakonec neefektivní systém sankcí v případě porušení povinnosti jednat s odbornou péčí podle § 21 odst. 1 ZPZ.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na příkladu zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, jakým způsobem může ovlivňovat nedostatečně nastavená regulace určitého odvětví způsob jeho fungování.

Ve druhé části příspěvku se autor zabývá uplatněním zásady nemo tenetur ve vztahu k vyžadování údajů a informací od dohlížených subjektů orgány dohledu po zahájení správního řízení na základě speciálních dohledových zákonů a k výslechu fyzických osob jednajících jménem právnické osoby ve správním řízení. Druhá část rovněž obsahuje závěrečné shrnutí obou částí článku.

Předkládaný článek má za úkol seznámit čtenáře s problematikou aplikace zásady nemo tenetur se ipsum accusare (dále jen „nemo tenetur“) na právnické a fyzické osoby – podnikatele v průběhu kontroly prováděné podle zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KŘ“) a jeho předchůdce, zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZSK“) a při výkonu dohledu podle zákonů regulujících dohled nad oblastí kapitálového trhu a hospodářské soutěže.