Provádění důkazu listinou podle § 53 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“) patří k jednomu z nejčastějších způsobů dokazování, bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o správní řízení zahájené na základě žádosti podle § 44 SŘ nebo z moci úřední podle § 46 SŘ.

Provádění důkazu listinou ve správním řízení mimo ústní jednání

Motto: „(…) the privilege is not available to a corporation. It has no body to be kicked or soul to be damned…“[1]

Několik krátkých úvah k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby

Pokuta představuje jeden z nejčastějších trestů ukládaných v oblasti trestního práva správního. Vyměření výše pokuty je ovládáno celou řadou zásad, které lze rozdělit do dvou skupin; v prvním případě se jedná o obecné zásady činnosti správního orgánu, upravené v hlavě druhé zákona č. 500/20004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“)[1], v druhém případě pak o zásady trestního práva správního, které se odvozují od obecných zásad platných i v trestním právu. Tyto zásady přitom neexistují a ani nemohou existovat ve vzájemné symbióze; každá z těchto zásad sleduje určitý cíl, chrání určitou hodnotu, a proto střet různých zásad ovládajících správní řízení nebo vyměřování výše sankce není ničím neobvyklým. Jednou z klasických ukázek takového střetu je problematika střetu zásady individualizace sankce na straně jedné a zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti na straně druhé. 

K aplikaci zásady legitimního očekávání a rovnosti při ukládání pokut právnickým osobám v řízení o správním deliktu v kontextu zásady individualizace sankce, část I.

Druhá část příspěvku Pavla Švásty se věnuje především zásadě individualizace sankce v kontextu majetkových poměrů sankciovaného subjektu a jeho prospěchu z protiprávního jednání, dále také vztahu zásady individualizace sankce, zásady legitimního očekávání a zásady rovnosti. 

K aplikaci zásady legitimního očekávání a rovnosti při ukládání pokut právnickým osobám v řízení o správním deliktu v kontextu zásady individualizace sankce, část II.

Předkládaný článek má za úkol seznámit čtenáře s problematikou aplikace zásady nemo tenetur se ipsum accusare (dále jen „nemo tenetur“) na právnické a fyzické osoby – podnikatele v průběhu kontroly prováděné podle zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „KŘ“) a jeho předchůdce, zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ZSK“) a při výkonu dohledu podle zákonů regulujících dohled nad oblastí kapitálového trhu a hospodářské soutěže.

Sebeobvinění a kontrola – několik poznámek k možnosti odmítnout součinnost správním orgánům při výkonu dohledu, část I.

Ve druhé části příspěvku se autor zabývá uplatněním zásady nemo tenetur ve vztahu k vyžadování údajů a informací od dohlížených subjektů orgány dohledu po zahájení správního řízení na základě speciálních dohledových zákonů a k výslechu fyzických osob jednajících jménem právnické osoby ve správním řízení. Druhá část rovněž obsahuje závěrečné shrnutí obou částí článku. 

Sebeobvinění a kontrola – několik poznámek k možnosti odmítnout součinnost správním orgánům při výkonu dohledu, část II.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na příkladu zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, jakým způsobem může ovlivňovat nedostatečně nastavená regulace určitého odvětví způsob jeho fungování. 

Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí v kontextu 12 let jeho aplikace a připravovaného zákona o distribuci v pojišťovnictví, část I.

Ve druhé části příspěvku se autor věnuje kritické analýze zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Zaměřuje ji především na nesystematickou kategorizaci pojišťovacích zprostředkovatelů a problematiku paralelních registrací, soft podmínky pro vstup do odvětví a časově neomezenou registraci, a nakonec neefektivní systém sankcí v případě porušení povinnosti jednat s odbornou péčí podle § 21 odst. 1 ZPZ.

Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí v kontextu 12 let jeho aplikace a připravovaného zákona o distribuci v pojišťovnictví, část II.

V poslední části příspěvku představuje autor připravovanou právní úpravu v oblasti distribuce pojištění, zejména s ohledem na to, jak se vypořádává s nedostatky současné úpravy v zákoně o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí.

Zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí v kontextu 12 let jeho aplikace a připravovaného zákona o distribuci v pojišťovnictví, část III.

Zveme Vás na veletrh pracovních příležitostí ELSA Job Fair 2021. Uskuteční se ve dnech 2. a 3. 11. 2021 se na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni.

ELSA Job Fair 2021

Insolvenční minimum

Mezinárodní obchodní transakce: mezinárodní kupní smlouva

V České republice žije kolem 40 tisíc osob omezených ve svéprávnosti[1]. V soudní praxi není nikterak neobvyklé, že tyto osoby jsou účastníky řízení, zejména na straně žalované.

Může se bezdůvodně obohatit osoba s omezenou svéprávností?

Dvě základní soudní agendy, trestní a občanskoprávní, mají některé společné typy případů, které se neprojednávají zrovna snadno.

Soudem doporučené maskování

Jak jsi na tom, justice?

Forum24 - mediální partner

EchoMedia - mediální partner

Ačkoliv nejsou datové schránky v České republice novým fenoménem, s novelou zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, zavádějící automatické zřizování datových schránek pro každou svéprávnou fyzickou osobu, která pro komunikaci se státem použije kvalifikovaný prostředek pro elektronickou komunikaci a každou fyzickou osobu podnikající, se této problematice dostalo nové pozornosti. V tomto článku bych se chtěl krátce zamyslet nad dopady této novely.

K datovým schránkám a novele jejich automatického zřizování

Tímto tématem jsem se před časem zabývala, a to v článku Společná péče o nezletilé dítě, kde jsem se zabývala zejména pojmem a podmínkami, za kterých je možno dítě do společné péče obou rodičů svěřit.

Proč by mělo být dítě svěřováno do společné péče obou rodičů?

Promlčení určitého práva představuje právní následek vyvolaný marným uplynutím promlčecí lhůty, během níž bylo možné předmětné právo vymáhat před příslušnými orgány – především pak před soudem – a která uplynula, aniž by bylo subjektivní právo realizováno. Promlčením subjektivní právo jako takové nezaniká, zaniká však jeho vymahatelnost donucovací mocí státu – zejména soudní cestou. 

Problematika běhu promlčecích lhůt

Návštěva lékaře je překážkou v práci na straně zaměstnance, při které má zaměstnanec nárok na poskytnutí placeného volna na nezbytně nutnou dobu.

Příspevky autora