Několik krátkých úvah k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby Zdroj: Fotolia

Několik krátkých úvah k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby

Motto: „(…) the privilege is not available to a corporation. It has no body to be kicked or soul to be damned…“[1]

Mgr. Pavel Švásta

doktorand na Katedře správního práva a správní vědy PF UK v Praze

Mgr. Pavel Švásta

doktorand na Katedře správního práva a správní vědy PF UK v Praze

Zásada zákazu donucování k sebeobvinění (latinsky nemo tenetur se ipsum accusare, dále jen „zásada nemo tenetur“) tvoří základní pilíř obhajoby obviněného v trestním řízení stejně jako v řízení o přestupku nebo jiném správním deliktu, a to bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o právnickou, nebo fyzickou osobu. Jedná se také o jeden z nejstarších právních principů, jehož historii je možné vystopovat až do biblických časů, když tok dějin následně v jednotlivých právních systémech formoval i deformoval tuto právní zásadu. Tento vývoj však není rozhodně ukončen, tak jako vývoj lidské civilizace, jejíž hodnoty, promítané do práva coby systému regulujícího chování každého jednotlivce (ať již fyzické nebo právnické osoby), prochází nekonečnou řadou změn, odrážejících v sobě dynamiku kulturního, společenského a ekonomického vývoje.

A právě v posledně citovaném segmentu hrají právnické osoby čím dál větší roli. Tyto subjekty sice nejsou invencí posledních let (historie právnických osob sahá až do starověku), ale jejich současné postavení v rámci lidské civilizace nemá v historii obdoby. Globalizace, která se stala hlavním rysem 20. století, umožnila právnickým osobám získat dominantní postavení v rámci světové ekonomiky; některé právnické osoby pak v rámci své podnikatelské činnosti disponují většími finančními prostředky, než činí hrubý domácí nebo národní produkt některých států a jsou schopny ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme – ať již politické, právní, ekonomické nebo přírodní.

Přestože právnické osoby tvoří dominantní prvek světové ekonomiky, dominance není ekvivalentem imunity. I právnické osoby jsou při své činnosti svázány celou řadou právních předpisů; hmotněprávní úprava však tvoří pouze a jen jednu stranu mince regulace - vymezení práv a povinností adresátů právních norem musí najít efektivní cestu svého vymáhání prostřednictvím procesních předpisů. A právě proces, prostřednictvím kterého je na adresátech právních norem vymáháno dodržování právních předpisů regulujících jejich aktivity, tvoří klíčovou součást regulace - hmotněprávní úprava (byť jakkoliv dokonalá) se stává neefektivní, pokud nekráčí ruku v ruce s úpravou procesu svého efektivního vymáhání.

Vraťme se ale nyní k problematice zásady nemo tenetur a právnických osob. Jak bylo uvedeno výše, i tyto jsou adresáty celé řady povinností v oblastech, které se dotýkají každého z nás. Vymáhání těchto práv je však v mnoha případech odvislé od ochoty adresátů spolupracovat s těmi, kteří bdí nad dodržováním zákona a trestají ty, kteří překročí stanovené meze. Problematika právnických osob pak obohacuje procesní právo (ať již trestní nebo správní) o poměrně zajímavou otázku: Má být právnickým osobám přiznáno stejné procesní postavení (resp. stejná procesní práva) jako osobám fyzickým v oblasti trestního práva a trestního práva správního při uplatňování zásady nemo tenetur? Netajím se svým názorem, že nikoliv, a v následujících řádcích bych velmi rád předestřel pár podnětů k zamyšlení na podporu tohoto názoru.

V souvislosti s předkládaným článkem bych chtěl dále upozornit na jeden fakt - právo není exaktní věda, je to umění argumentů a argumentace, jejichž hodnota se odvíjí od subjektivních hodnot a názorů každého z nás. Předkládaný námět k zamyšlení proto není a ani nemůže být komplexní; toto téma by vystačilo na celou publikaci (neboť tato oblast je krásnou ukázkou interakce několika právních odvětí – historie práva, ústavního práva, trestního práva, správního práva, právní filozofie etc.).

Podnětem k napsání tohoto článku mi bylo rozhodnutí Sněmovny lordů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z roku 1981 o zamítnutí dovolání ve věci sporu British Steel Corporation v Granada Television, ve kterém Sněmovna lordů dospěla k závěru, že zákaz sebeobvinění se na právnické osoby neaplikuje. Přestože se jedná o více jak 30 let staré rozhodnutí, považuji jej za mimořádně atraktivní, a to z několika důvodů. Celosvětově lze totiž v oblasti zákazu sebeobvinění ve vztahu k právnickým osobám vysledovat několik přístupů, které lze rozdělit do tří skupin. První skupina prezentuje názor, že právnické osoby požívají práva odmítnout svědčit proti sobě, a to ve stejném rozsahu, jako osoby fyzické. Druhá skupina pak zaujímá názor, že právnické osoby požívají práva odmítnout svědčit proti sobě, ale ne v takovém rozsahu, jako osoby fyzické, a jsou povinny předložit podklady, kterými v souvislosti se svojí činností disponují. Třetí přístup se pak vyznačuje přesvědčením, že právnické osoby žádné právo odmítnout svědčit proti sobě nemají, a nelze na ně aplikovat stejné zásady, jako na osoby fyzické.

Něco málo z historie anebo ke kořenům zásady nemo tenetur

Každý institut v právu má své historické kořeny, které hrají klíčovou roli v jeho interpretaci. Nejinak tomu je i v případě zásady nemo tenetur, která patří historicky k nejstarším zásadám trestního práva. Pro lepší pochopení této zásady považuji za vhodné zmínit krátce její historii, neboť ta umožňuje lépe pochopit smysl a cíle této zásady[2].

Zásada nemo tenetur je neodmyslitelně spjata s problematikou trestního práva a její kořeny lze vysledovat až do biblických časů. Např. judaistický talmud vycházel z přesvědčení, že nikdo nemůže svědčit sám sobě a tento přístup akceptovala i raná křesťanská doktrína reprezentovaná Aureliem Augustinem a Janem Zlatoústým.

V průběhu 12. a 13. století však v oblasti zásady nemo tenetur došlo k historickému obratu, v jehož pozadí stál papež Inocence III. (1198 – 1216) a Tomáš Akvinský (1225 - 1274). Pro futuro byl akceptován názor, že obviněný je povinen vypovídat vždy vše, a to bez ohledu na skutečnost, že svojí výpovědí může ohrozit sám sebe. Propojení církevní dogmatiky se světskou legislativou ruku v ruce s pronikáním inkviziční formy procesu do trestního práva pak mělo za následek, že výše uvedená idea se začala v průběhu středověku masivně aplikovat v trestním právu. Jedním z výsledků tohoto procesu pak bylo akceptování možnosti nutit obviněného svědčit proti sobě včetně použití donucovaných prostředků – tortury. Mučení se tak stalo pevnou součástí trestního procesu, když vynucování přiznání na obviněných bylo běžnou praxí až do 18. století. V této souvislosti nelze opomenout, že používání tortury v průběhu trestního řízení mělo na svědomí desítky procesů, ve kterých obvinění byli schopni vypovídat cokoliv s vidinou ukončení mučení.  

Buržoazní revoluce z druhé poloviny 18. století přinesly nový pohled nejen na uspořádání společnosti a práva jednotlivce, ale i nový pohled na problematiku trestního práva a trestního procesu. Jako první země provedly návrat k zásadě nemo tenetur Spojené státy americké, kde pátý dodatek k Bill of Rights z roku 1791 zakázal nutit obviněného k tomu, aby v rámci trestního procesu byl nucen vypovídat proti sobě.[3] Anglosaská právní doktrína pak hovoří o „privilege against self-incrimination“.

V českých zemích byl proces prosazování zásady nemo tenetur podstatně pomalejší, neboť legislativa byla ovlivněna faktem, že v podmínkách rakouské monarchie nedošlo ke společenským (a následně i politickým) proměnám jako např. ve Spojených státech amerických, kde byly ústavně zakotveny práva a svobody jejich občanů již v průběhu 18. století. V Habsburské monarchii tak bylo např. do roku 1848 možné trestat obviněné podle trestního zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803 za neposlušnost, která zahrnovala i odmítnutí obviněného vypovídat, a to i sám proti sobě. Trestní řád z roku 1873 již expressis verbis upravoval právo obviněného odmítnout výpověď.[4] Na trestní řád z roku 1873 pak navázaly trestní řády z roku 1950[5] a 1961[6], které oba respektovaly zásadu nemo tenetur, ačkoliv její aplikace v podmínkách komunistického trestního práva zůstávala hodně dlužná cílům a smyslu této zásady. 

V současné době je pak zásada nemo tenetur obsažena v několika právních předpisech. Ústavní kořeny této zásady spočívají v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZSP“).[7] Výše uvedená ustanovení se pak promítají např. do § 33 odst. 1§ 92 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TŘ“).[8] V případě oblasti trestního práva správního je pak možné zmínit § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „PřZ“).[9]

V případě mezinárodního práva lze pak ve vztahu k zásadě nemo tenetur zmínit pro české právo dva stěžejní dokumenty - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, který o zásadě nemo tenetur pojednává v čl. 14 odst. 3 písm. g)[10] a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. V posledně citovaném případě je nutné upozornit na skutečnost, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sice expressis verbis nehovoří o zásadě nemo tenetur, ta je však vnímána jako součást práva na spravedlivý proces.

Ve věci aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby je pak nutné poznamenat, že česká právní historie je výrazným způsobem poznamenána faktem, že až do 20. století nebyly právnické osoby subjekty trestního práva nebo správního práva trestního. Deliktní odpovědnost právnických osob začala do českého práva pronikat až v průběhu první republiky, a to postupným procesem, kdy správní orgány za správní delikty stíhaly i právnické osoby, ale sankce byly primárně vymáhány po fyzických osobách s tím, že za uhrazení pokuty subsidiárně ručily i osoby právnické.[11] Až po druhé světové válce byla v českém právu zakotvena i deliktní odpovědnost právnických osob, a to nejdříve za jiné správní delikty[12], s účinností od 1.1.2012 i za trestné činy, když nabyl téhož dne účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPOS“).

Závěrem lze tedy shrnout, že jedním z důvodů aplikace zásady nemo tenetur v moderních právních systémech jsou negativní zkušenosti s inkvizičním procesem, a použití tortury proti obviněným v trestních věcech. Přiznání vynucená torturou byla fakticky bezcenná a aplikace zásady nemo tenetur měla za úkol být překážkou proti mučení obviněných. Hodnota, kterou tak zásada nemo tenetur chránila, byl fakticky život a zdraví obviněného, ale i dalších osob, proti kterým mohl obviněný pod hrozbou (nebo v průběhu) mučení vypovídat, čímž se roztáčela nekonečná spirála nových obvinění a procesů. Důležité je však nezapomenout ve vztahu k zásadě nemo tenetur na jeden zásadní fakt – její historie je spjata s fyzickými osobami, nikoliv právnickými, a fakticky poskytuje ochranu lidskému životu, zdraví a důstojnosti, nikoliv ekonomickým zájmům právnických osob a jejich (potenciální) protiprávní činnosti.

Česká doktrína aneb nazpět ke kořenům trestního práva

Studovat českou odbornou literaturu zabývající se problematikou aplikace zásady nemo tenetur v případě právnických osob znamená jít zpět ke kořenům trestního práva správního, a to do oblasti trestního práva. Počínaje dnem 1.1.2012, kdy nabyl účinnosti TOPOS, získala problematika aplikace zásady nemo tenetur v případě právnických osob na aktuálnosti, neboť právnické osoby mohou být stíhány i za v TOPOS vymezené trestné činy. V této souvislosti je však nutné upozornit na skutečnost, že TOPOS se žádným způsobem nevyjadřuje k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby a v § 1 odst. 2 pouze obecně konstatuje, že na trestní řízení proti právnické osobě se přiměřeně aplikují ustanovení TŘ.[13]

Česká trestní doktrína k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby v trestním řízení zaujala následující stanovisko. Např. autorský tým Šámal, Dědič, Gřivna uvádí, že zásada nemo tenetur se v trestním řízení aplikuje na právnické osoby stejně jako na fyzické.[14] Poměrně rozpačitý názor naopak zaujal ve svém komentáři autorský kolektiv Forejt, Habarta, Trešlová, kteří zdůraznili, že v průběhu trestního řízení je nutné respektovat fakt, že právnická osoba je odlišná od osob fyzických, aby vzápětí dodali, že na právnické osoby se v průběhu trestního řízení aplikují totožné zásady, jako na osoby fyzické.[15]

Závěrem k této části je nutné uvést, že česká trestní praxe dosud nerozhodovala přímo o problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby; totožná situace je i v oblasti správního soudnictví ve věcech řízení o jiných správních deliktech.

Rozhodovací praxe ESD

ESD se problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby věnoval v několika svých rozsudcích ve věcech vyšetřování praktik omezujících hospodářskou soutěž. Ve své podstatě lze shrnout rozsudky ESD následovně: Zásada nemo tenetur se na právnické osoby aplikuje, ale pouze v omezené míře. Právnické osoby je sice možné nutit k tomu, aby vydaly určitý důkazní materiál, který již existuje nebo který mají z podstaty své podnikatelské činnosti mít, na druhou stranu je ale nelze nutit k tomu, aby se otevřeně přiznávaly k protiprávní činnosti formou usvědčujících odpovědí na otázky formulované vyšetřujícími orgány. V souvislosti s výše citovaným závěrem lze zmínit tři rozsudky ESD. Prvním rozsudkem je rozsudek č. 374/87 ve věci Orkem v Komise ze dne 18.10.1989,[16] druhým pak rozsudek č. T-34/93 ve věci Société Générale v Komise ze dne 8.3.1995[17] a posledním rozsudek T-112/98 Mannesmannröhren-Werke AG v Komise ze dne 20.2.2001.[18] K totožnému závěru pak dospěli i autoři Zelené knihy o presumpci neviny, předložené Komisi evropských společenství ve věci problematiky právní úpravy zákazu sebeobvinění v jednotlivých členských státech.[19]

V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v praxi může činit problém definice pojmů „podklady, které mají právnické osoby k dispozici v rámci své podnikatelské činnosti“, neboť jednotlivé právní předpisy kladou na jednotlivé podnikatele rozdílné požadavky ve věci jejich vnitřních evidencí a rozsahu podkladů, které v souvislosti s konkrétní podnikatelskou činností mají mít k dispozici, a po jak dlouhou dobu tyto podklady mají evidovat.

Inspirativní pohled do zahraničí

V případě zahraničí lze uskutečnit krátký exkurs do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „UK“), Austrálie nebo do Spojených států amerických (dále jen „USA“). Všechny tyto země spojuje anglosaský právní systém a podstatně delší tradice stíhání právnických osob za trestné činy a správní delikty než je tomu v České republice. A některé názory jsou poměrně inspirativní. Účelem této části článku není podat vyčerpávající pohled na právní úpravu zákazu sebeobvinění v USA nebo UK, ale představit názory, které prezentují myšlenkový proud odmítající přiznat právnickým osobám ve vztahu k zásadě nemo tenetur postavení rovnocenné s fyzickými osobami.

V úvodu tohoto článku jsem zmínil citaci z rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci British Steel Corporation v Granada Television Ltd. (dále jen “British Steel v Granada”).  Mnou zvolený citát nebyl vybrán náhodně, neboť poskytuje odlišný náhled na přístup k problematice aplikace zásady nemo tenetur na právnické osoby. V daném případě se jednalo o soukromoprávní spor, ve kterém televizní stanice Granada získala důvěrné informace týkající se hospodaření British Steel, a to přímo od osob v ní působící. Tyto dokumenty (které ne zrovna pozitivně hodnotily hospodaření British Steel a problematické vztahy vlády a odborů) byly následně British Steel vráceny; ta se ale domáhala učení jmen osob, které tyto dokumenty Granadě vydaly. Granada tento krok pochopitelně odmítla s tím, že by mohly být někteří její představitelé trestně stíhání, a dále se dovolávala privilege against self-incrimination. Sněmovna lordů v této souvislosti projednávala více aspektů tohoto případu, nicméně ve vztahu k privilege against incrimination dospěla k jednoznačnému závěru, že tohoto práva se právnické osoby dovolat nemohou.[20]

V případě aplikace privilege against incrimination lze pak poukázat na zajímavou kapitolu napsanou australskou legislativou a v této souvislosti zmínit v Evidence Act 1995, který přímo v čl. 187, nazvaném příznačně „Abolition of the privilege against self‑incrimination for bodies corporate“ hovoří o tom, že: „(1) This section applies if, under a law of the Commonwealth or the Australian Capital Territory or in a proceeding in a federal court or an ACT court, a body corporate is required to: (a) answer a question or give information; or (b) produce a document or any other thing; or (c) do any other act whatever. (2) The body corporate is not entitled to refuse or fail to comply with the requirement on the ground that answering the question, giving the information, producing the document or other thing or doing that other act, as the case may be, might tend to incriminate the body or make the body liable to a penalty.“ V této souvislosti lze citovat i Roberta McDougalla, soudce Nejvyššího soudu Nového Jižního Walesu, který ve svém článku The Privilege Against Self-incrimination: a time for reassessment[21] uvedl: „If corporations were able to refuse to produce documents on the basis of the privilege against self-incrimination then they would effectively be able to defeat the operation of the criminal justice system by denying it access to the only reliable evidence of guilt.“

Závěrem nelze opomenout ani úpravu aplikace privilege against self-incrimination v USA, konkrétně problematiku Pátého dodatku, jehož citace byla uvedena v části věnované stručné historii zásady nemo tenetur. V případě Pátého dodatku bylo v minulosti Nejvyšším soudem USA konstatováno, že  privilege against self-incrimination se neaplikuje na právnické osoby, ale je vyhrazeno pouze a jen osobám fyzickým. V této souvislosti lze odkázat např. rozsudek Braswell v. United States z roku 1988.[22]

Závěr

Co lze říci závěrem? Přístup k zásadě nemo tenetur není globálně vzato jednotný. V anglosaské oblasti (jejíž právní tradice v oblasti trestního stíhání právnických osob je delší než česká[23]) lze vysledovat tendenci k závěru, že na právnické osoby se zásada nemo tenetur nevztahuje. Právo evropských společenství zůstává na půli cesty mezi přesvědčením, že zásada nemo tenetur se sice na právnické osoby v oblasti trestního práva správního aplikuje, ale nikoliv v takové šíři, jako na fyzické osoby. Česká trestněprávní doktrína pak zaujímá stanovisko, které mezi fyzickou a právnickou osobu klade rovnítko. Jaká ze tří cest je však optimální? Kterou z těchto cest by se mělo vydat české právo jako součást práva kontinentálního? Domnívám se, že odpověď na tuto otázku je nutné hledat v historii zásady nemo tenetur a jejího původního smyslu a v otázce, co je více – zda ekonomické zájmy právnických osob, nebo zájmy lidské společnosti? Pokud totiž budeme akceptovat názor, že právnickým osobám v případě aplikace zásady nemo tenentur náleží stejné postavení jako osobám fyzickým, pak si můžeme klást otázku, jakou vizi má lidská společnost tváří v tvář globálně působícím korporacím založeným a existujícím za účelem dosažení zisku. A vice versa, pokud v daném hledání překročíme práh filozofických úvah a vkročíme do oblasti právní argumentace, pak lze (dle mého názoru) dospět k jednoznačnému závěru, že právnickým osobám nelze přiznat možnost dovolat se práva zákazu sebeobvinění, bez ohledu na to, zda se jedná o trestní řízení nebo řízení o jiném správním deliktu. Tento závěr lze vybudovat na celkem třech logických pilířích. Prvním pilířem je původ zásady nemo tenetur – aplikace této zásady měla ve své původní podobě chránit tělesnou integritu, důstojnost a zdraví obviněného v trestním řízení. Bavíme se zde tedy o ochraně lidského života, nikoliv o ochraně ekonomických zájmů právnických osob, které nemají: „(...) body to be kicked or soul to be damned…Druhým pilířem je původ trestní odpovědnosti právnických osob – tento institut v rámci kontinentálního práva tvoří de facto import z anglosaské právní oblasti, která uznává, že zásada nemo tenetur se na právnickou osobu neaplikuje. Pokud byl do našeho práva importován tento prvek, měl by být převzat v celém rozsahu, nikoliv odděleně od způsobu své aplikace v rámci trestního procesu nebo řízení o jiném správním deliktu. Třetí pilíř je pak tvořen logickou úvahou, k čemu by byla legislativa regulující trestní odpovědnost právnických osob nebo odpovědnost za jiné správní delikty v případě, že by právnické osoby nebylo možné donucovat k poskytování údajů a informací, které mají mít z podstaty své činnosti (nebo v souladu s příslušnou legislativou) k dispozici.


[1] Sněmovna lordů: British Steel Corporation v Granada Television, 1981

[2] Následujících šest odstavců je volně převzato z publikace Jana Musila Zákaz donucování k sebeobviňování; viz MUSIL, Jan. Zákaz donucování k sebeobviňování [online]. Kriminalistka ročník 2009, č. 4. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/4-2009-zakaz-donucovani-k-sebeobvinovani-nemo-tenetur-se-ipsum-accusare.aspx.

[3] Cit. pátého dodatku Bill of Rights: „No person shall be held to answer for a capital, or otherwise infamous crime, unless on a presentment or indictment of a Grand Jury, except in cases arising in the land or naval forces, or in the Militia, when in actual service in time of War or public danger; nor shall any person be subject for the same offence to be twice put in jeopardy of life or limb; nor shall be compelled in any criminal case to be a witness against himself, nor be deprived of life, liberty, or property, without due process of law; nor shall private property be taken for public use, without just compensation.

[4] Viz § 199 zákona č. 119/1873 ř.z. ze dne 23. května 1873, označovaném také jako Glaserův trestní řád

[5] Viz § 94 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním

[6] Viz původní znění § 33 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním

[7] Cit. čl. 37 odst. 1 LZSP: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ Dále cit. 40 odst. 4 LZSP: „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

[8] Cit. § 33 odst. 1 TŘ: „Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat.“ Dále cit. § 97 odst. 1 SŘ: „Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost.

[9] Cit. § 73 ods.t 2 PřZ: „K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.“

[10] Cit.: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.“

[11] Viz § 50 zákona č. 77/1935 Sb., o dopravě motorovými vozidly a jich zdanění a § 169 zákona č. 131/1936 Sb., o obraně státu (dále jen „zákon č. 131/1936 Sb.“)

[12] Viz § 14 vládního nařízení  č. 54/1953 Sb., ze dne 7. dubna 1953 Sb., o provozu na silnicích

[13] Viz § 1 odst. 2 TOPOS: „Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se trestní zákoník, v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, není-li to z povahy věci vyloučeno.“

[14] ŠÁMAL, Pavel; DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš. Trestní odpovědnost právnických osob: komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck. s. 74. ISBN 978-80-7400-116-1: „S ohledem na to jsou nepochybně základní zásady trestního práva procesního a ty procesní instituty a postupy upravené v trestním řádu, které nejsou bezprostředně vázány na obviněné – fyzické osoby (u kterých se uplatní vylučující podmínka „není-li to z povahy věci vyloučeno“ uvedená v § 1 odst. 2 ohledně použití trestního řádu), použitelné i v trestním řízení vedeném proti právnické osobě. To se samozřejmě týká i takových práv a zásad, jako jsou (…) zákaz nucení k sebeobviňování apod., které platí i v řízení vedeném vůči právnickým osobám.

[15] FOREJT, Petr; HABARTA Petr; TREŠLOVÁ Lenka.  Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012. s. 175. ISBN 978-80-7201-875-8, cit: „Trestní řízení proti právnické osobě musí respektovat skutečnost, že právnické osoby jsou subjekty odlišné od fyzických osob, jsou uměle právem vytvořeny…(...) Procesní zásady a záruky nezbytné pro projednání odpovědnosti právnické osoby jsou tedy v zásadě stejné jako v trestním řízení proti fyzické osobě….

[16] Cit. odst. 29: „In general, the laws of the Member States grant the right not to give evidence against oneself only to a natural person charged with an offence in criminal proceedings. A comparative analysis of national law does not therefore indicate the existence of such a principle, common to the laws of the Member States, which may be relied upon by legal persons in relation to infringements in the economic sphere, in particular infringements of competition law.“ A dále cit. odst. 35: „Thus , the Commission may not compel an undertaking to provide it with answers which might involve an admission on its part of the existence of an infringement which it is incumbent upon the Commission to prove.

[17] Cit. odst. 75: „The Court considers that the applicant's rights of defence have not been infringed in the present case. Even though the answers to the questions put by the Commission might, as counsel for the applicant submitted at the hearing, require Société Générale to interpret the Package Deal Agreement, the answers requested are none the less purely factual and cannot be regarded as capable of requiring the applicant to admit the existence of an infringement of the rules on competition.

[18] Cit. odst. 78: „The mere fact of being obliged to answer purely factual questions put by the Commission and to comply with its requests for the production of documents already in existence cannot constitute a breach of the principle of respect for the rights of defence or impair the right to fair legal process.

[19] Cit.: „ESLP zatím nerozhodoval o případu, zda se toto právo vztahuje na právnické osoby. Soudní dvůr Evropských společenství (ESD) rozhodl, že právnická osoba nemá absolutní právo mlčet. Právnické osoby musí poskytovat informace o skutečnostech, které jsou jim známy, nesmí však být nuceny k přiznání se k protiprávnímu jednání.

[20] Cit.: „It has no body to be kicked or soul to be damned. The public interest lies much more in making corporations disclose their misdeeds than in giving them this shield of privilege.

[21] Článek dostupný pod odkazem: http://www.supremecourt.justice.nsw.gov.au/agdbasev7wr/supremecourt/documents/pdf/mcdougall181008.pdf.

[22] Cit.: „The custodian of corporate records may not resist a subpoena for such records on the ground that the act of production will incriminate him in violation of the Fifth Amendment. This Court's precedents as to the development of the collective entity doctrine do not support petitioner's argument that, even though the contents of subpoenaed business records are not privileged, and even though corporations are not protected by the Fifth Amendment, nevertheless his act of producing the documents has independent testimonial significance, which would incriminate him individually, and that the Fifth Amendment prohibits Government compulsion of that act.

[23] Zde je nutné upozornit na fakt, že hlavním cílem TOPOS bylo umožnění stíhání právnických osob tam, kde nelze jednoznačně určit fyzickou osobu odpovědnou za protiprávní jednání. Aplikací zásady nemo tenetur na právnické osoby by např. TOPOS ztratil de facto svůj hlavní účel a smysl.

trestní právo judikatura ESD právnická osoba angloamerický právní systém

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články