JUDr. Lukáš Králík Ph.D.

Předvídatelnost a jednotnost soudního rozhodování či legitimní očekávání jsou základními prvky právní jistoty v právním státu. Moderní právní stát musí zajistit dostupnost textů soudních rozhodnutí i nižších soudů v oficiální elektronické podobě.

Funkce judikatury v dnešním právním státě je nezbytně spjata s problematikou její praktické aplikace. Pro řádnou aplikaci je třeba mít především vymezeny a objasněny otázky samotného pojmu judikatury stejně jako její dostupnosti, legitimity její tvorby či zpracování soudních rozhodnutí.

Otázka publikace předpisů pro jednotlivá území československého státu a jejich sbírek předpisů nebyla v našem prostředí zatím zpracována. Součástí našeho právního řádu mohou například stále hypoteticky být i předpisy zvláště vydané pro území Podkarpatské Rusi v době první republiky. Způsoby vyhlašování a závaznosti předpisů v úředních sbírkách či periodikách na nižší úrovni, které byly určeny jen pro určitou část území, jsou důležitou součástí systému publikace pramenů práva.

Tento příspěvek otevírající novou sekci kongresu věnovanou fenoménu judikatury bych rád zaměřil na obecný úvod do tématu a základních pojmů. Soustředil bych se v rámci svého vystoupení tak spíše na samotné „technické“ zpracování soudních rozhodnutí v rámci procesu tvorby a publikace judikatury, než na otázky týkající se jejich aplikace a závaznosti.

Jako třetí a poslední sbírka zemských předpisů zřízená na principu formální publikace v našem právním řádu sloužila k vyhlašování předpisů česká zemská sbírka. Princip formální publikace předpisů v úředních sbírkách právních předpisů byl zaveden do našeho právního řádu po roce 1848. Formální publikací se rozumělo povinné vyhlašování, resp. zveřejňování či zpřístupňování pramenů práva skrze zákonem určené speciální úřední sbírky. Pokud byly takto vyhlášeny, pak teprve mohly nabýt platnosti a účinnosti, resp. v tehdejší terminologii závaznosti.

Vyhlašování předpisů v písemné formě v úředních sbírkách, které podmiňuje jejich závaznost, je spojeno se zavedením moderního principu formální publikace po polovině 19. století. Kromě sbírek ústředních vycházely i sbírky zemské, které publikovaly nejen centrální předpisy, ale i akty přijaté zemskými orgány. Moravská zemská sbírka předpisů držela tuto tradici až do roku 1948.

Vyhlašování obecně závazných předpisů ve formě písemných sbírek bylo zavedeno spolu s principem formální publikace v polovině 19. století. Sbírky předpisů byly zřízeny nejen na centrální úrovni, kde tato tradice přetrvává dodnes, ale i na úrovni tehdejších zemských samospráv. Slezská zemská sbírka právních předpisů je pak pravděpodobně nejméně známou z těchto úředních sbírek právních předpisů na našem území.

Při práci s judikaturou vrcholných soudů v našem českém právním prostředí se můžeme stále i v dnešní době setkat se specifickým fenoménem výkladových stanovisek přijímaných vrcholnými soudy.[1]

Soudní rozhodnutí nebo judikát či judikatura jsou pojmy, které se vyskytují v českém právním názvosloví dlouhodobě. Odkazů na “konstantní”, “ustálenou” či “dlouhodobou” judikaturu je ve všech českých právních textech nepočítaně. Navazujícím problémem jsou samotná zveřejňování soudních rozhodnutí. V praxi jsou stále většinou používána soudní rozhodnutí v upravené formě, která jsou publikována v oficiálních, neoficiálních listinných sbírkách. Převažující formou se v poslední době stala publikace elektronická.