Sjednocování rozhodovací praxe probíhá několika zákonem stanovenými způsoby a jednou z těchto forem je přijímání stanovisek. Stanoviska jsou tak judikáty zvláštního druhu a můžeme je zařadit do širší skupiny specifických textů vrcholných soudů - tzv. zobecňujících materiálů, které byly historicky zavedeny.[2] I v dnešní praxi počítá náš právní řád s vydáváním zobecňujících materiálů, i když do dnešního dne přežil pouze jediný typ a to stanovisko.
Ostatně o významu tohoto institutu hovoří i to, že je obsažen v názvu oficiální sbírky. Výkladová či sjednocující stanoviska by svou formou a aplikační silou měla plnit funkci jakýchsi „superjudikátů“ v naší právní praxi.
1. Výkladová stanoviska a další tzv. zobecňující materiály
Jako stanoviska či výkladová stanoviska lze obecně označit materiály publikované vrcholnými soudy, jejichž účelem je abstraktní výklad zákonných ustanovení, který je podáván nezávisle na rozhodování soudu v konkrétní kauze. Měly by být přijímány v situacích, kdy daná ustanovení opakovaně působí problémy při jejich aplikaci v praxi. Vrcholný soud by měl při jejich přijímání vycházet z dlouhodobého sledování dané problematiky a do stanoviska promítnout zkušenosti z rozhodování věcí v dané oblasti. Důvodem pro jejich vydávání jsou sice konkrétní rozhodnutí a věci, na jejichž základě jsou přijímány, ale na rozdíl od klasických judikátů jsou koncipovány jako obecný výklad, nevycházející pouze z jednoho konkrétního případu.
Náš platný právní řád počítá s jedním druhem zobecňujících materiálů, a to „stanovisky“ vrcholných soudů vydávaných pro účely sjednocení rozhodovací praxe. I když také zákon upravující funkci Ústavního soudu používá pojem „stanovisko“,[3] jedná se v tomto případě pouze o obdobu usnesení velkých či rozšířených senátů vrcholných soudů přijímaných v konkrétních kauzách a nemůžeme tento druh materiálu tak řadit do skupiny abstraktních výkladových stanovisek.
2. Historie zobecňujících materiálů
Již ve středověkých sbírkách nálezů (sentencí) se publikované nálezy dělily na dva druhy. Prvním typem byly nálezy vynesené jednotlivých případech. Druhou skupinou byl nález obecný, jež soudci vyhlásili v případě, kdy neřešili konkrétní skutkový případ, ale obecnou zásadní právní otázku. Takový institut rozhodnutí s abstraktní formou by se dal označit jako zárodek a předchůdce pozdějšího institutu stanovisek.[4]
V Uhrách od konce 19. století fungovala jedna kategorie rozhodnutí královské kurie jako jednoho z nejvyšších soudů uherské části monarchie, a to tzv. Rozhodnutí právnej jednotnosti („jogegységi dontvény“, JE). Měla povahu všeobecně závazné právní normy, postavené na roveň zákonu, a nebyla vynášena jako rozsudky v konkrétní věci, ale jako tzv. „Decízie“ rozhodující o všeobecné právní otázce, která se vyskytla při řešení konkrétního případu. Objevuje se tak institut abstraktního právního rozhodnutí, který je podobný dnešním stanoviskům.[5]
Počátek publikace usnesení širšího sboru soudců vrcholného soudu v moderní době lze datovat již do období rakousko-uherské monarchie, kdy nejvyšší správní soud měl nástroj pro sjednocování rozhodování na plenární úrovni. V zákoně o zřízení správního soudu v roce 1876 ještě nebyla obsažena výslovná ustanovení o přijímání nějaké formy zobecňujících materiálů.[6] Ale v rámci jeho jednacího řádu se již hovořilo o jednání v „obecném či plném shromáždění“, a to v případech sjednocování rozhodovací činnosti, kdy se novější rozhodnutí soudu odchýlilo od dřívějšího názoru (obdobně jako dnešní velké či rozšířené senáty).[7] Prezident soudu měl právo do obecného shromáždění odkázat „otázky obecné a co do zásady důležité“.[8] Všechna takto přijatá rozhodnutí měla být publikována ve zvláštní sbírce.
V druhém jednacím řádu c.k. správního soudu (nejvyšší správní soud) z roku 1907 ale již bylo obsaženo ustanovení, kdy se plenissimum (plénum všech soudců) „usnáší o právních otázkách důležitých pro obě oddělení“.[9] Tato „plenární usnesení“ měla být pojata do sbírky nálezů soudu a mohla být uveřejněna v odborných časopisech.[10]
Po vzniku republiky nově zřízený nejvyšší správní soud navázal na tradici c.k. nejvyššího správního soudu.[11] Plenární usnesení byla otiskována např. v Bohuslavově sbírce.[12] Až v roce 1937 přišla velká novela zákona o správním soudu[13] a vyšel nový jednací řád, který stanovil, že plenárnímu shromáždění přísluší usnášet se o tom, jak používat zákon o nejvyšším správním soudě.[14] V tomto případě „se plenární shromáždění usnáší toliko o abstraktně formulovaných otázkách, které stanoví první president nebo plenární shromáždění samo“.[15]
V praxi nejvyššího soudu monarchie v obecném soudnictví se také vyskytovala „plenární usnesení“, která byla publikována v různých sbírkách či časopisech. Již patent ustavující centrální nejvyšší a zrušovací soud z roku 1850 dává pravomoc plénu soudu k „rozhodnutí otázky právní, jížto bylo soudové rozličně nebo nepravě rozhodli, když vrchní zástupce státní k nařízení ministra práv navrhuje, aby se drželo úplné shromáždění.“[16] Takové zmocnění odpovídá pozdější legislativní úpravě z dob socialismu, kdy měl generální prokurátor a ministr spravedlnosti formální pravomoc žádat plénum nejvyššího soudu o zaujetí výkladu k určitým právním otázkám.
Za dob první republiky měl nejvyšší soud povinnost podávat na požádání posudky o osnovách justičních zákonů, o jejich změně a „výkladu“, a mohl k tomu dávat i podněty ministerstvu spravedlnosti.[17] V praxi se publikovala tzv. „plenární usnesení“ či „plenární rozhodnutí“. Bývala zveřejněna v oficiální sbírce ministerstva[18] nebo ve Vážného sbírce.[19]
Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu vydávaná jako oficiální úřední sbírka ministerstvem spravedlnosti ve Věstníku ministerstva spravedlnosti publikovala plenární usnesení (plenární rozhodnutí) již od svého prvního svazku. Jako první materiál svého druhu v nové republice bylo opublikováno plenární rozhodnutí vykládající ustanovení občanského zákoníku o uznávání otcovství v prvním svazku řady rozhodnutí ve věcech občanských v roce 1921.[20] Několik prvních materiálů bylo v této řadě označováno nejdříve jako „plenární rozhodnutí“.[21] Posléze se uváděly tyto materiály pod názvem „plenární usnesení“.[22] V trestní řadě úřední sbírky bylo publikováno první „plenární usnesení“ ve druhém svazku v roce 1923.[23]
Ve Vážného sbírce dostala plenární rozhodnutí svá zvláštní publikační čísla.[24] Plénum se shodlo na uvedené zásadě (právní věta). V textu odůvodnění, které bylo výslovně nazváno jako „úvahy“ (oproti textům obyčejných judikátů, kde se nazývaly jako „odůvodnění“) byly sděleny důvody, které vedly k danému závěru.[25]
Publikovaná plenární usnesení v některých případech výslovně ve svém textu uváděla, že mají za účel sjednotit rozhodování nižších soudů na půdo-rysu konkrétního případu[26] Především v trestních věcech byla však plenární usnesení přijímána jako dnešní rozhodnutí velkého senátu nebo rozšířeného senátu.[27] Jiná usnesení oproti tomu deklarovala ve svém textu, že mají za úkol výklad určitého zákonného ustanovení a nejsou přijímána na základě konkrétního případu.[28] V těchto typech plenárních usnesení bychom mohli vidět zárodek dnešních stanovisek.
Předpisy ustavující první československý ústavní soud neobsahovaly žádná ustanovení hovořící o přijímání zobecňujících materiálů nebo vydávání sbírky rozhodnutí ústavního soudu, ale plenární schůze měla jednat o „povšechných otázkách“ týkajících se soudu.[29]
3. Druhy zobecňujících materiálů
Současný institut sjednocujících výkladových stanovisek je spjat nerozlučně s nástupem socialistické justice. V této době se objevil v zákonném zmocnění zákona o organizaci soudů úkol soudů pečovat o jednotnost rozhodování soudů první stolice.[30] Nový zákon o organizaci soudů z roku 1952 zavedl institut Směrnice vydávané plénem nejvyššího soudu „v zájmu zajištění jednotnosti soudního rozhodování… pro správný výklad zákonů a jiných právních předpisů.“ [31] Vydávání směrnic tvořilo součást „dozorové a dohlédací činnosti“ exekutivy – ministerstva spravedlnosti ve spolupráci s nejvyšším soudem a nejvyšší prokuraturou.
V praxi se první zobecňující materiál objevil v ročníku 1954 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Týkal se postupu soudu při rozvodovém řízení jelikož řádná socialistická rodina byla základ nového státu, což se v usnesení i přímo vysvětlovalo.[32] Konstatovalo se v rámci textu, že je „zvláště čestným posláním soudů, že i ony mohou přispět k formování nového socialistického člověka… výchovně a to nejen svým rozhodováním, ale i celým řízením.“ Na tomto příkladu je názorně vidět účel tohoto nového institutu, který plnil především funkci politicko-výchovnou.[33]
Na počátku šedesátých let přišel nový zákon o organizaci soudů, který znovu zopakoval zavedenou praxi nejvyššího soudu dozírat na činnost ostatních soudů a zajišťovat jednotný výklad a jednotné užívání zákonů a jiných právních předpisů, zejména vydáváním směrnic.[34]
Další navazující předpis z roku 1964 upravující organizaci soudů vymezil, že nejvyšší soud sleduje rozhodování všech ostatních soudů, zajišťuje jednotný výklad a jednotné používání zákonů při rozhodování, a to konkrétně skrze presidium nejvyššího soudu.[35] Zákon zaváděl nový institut Rozboru jako dalšího typu zobecňujícího materiálu. Při provádění rozborů podle jednotlivých úseků rozhodovací činnosti o zobecňování poznatků presidium nejvyššího soudu úkolovalo presidia krajských soudů. Soud měl provádět rozbory rozhodovací činnosti, zobecňovat poznatky a upozorňovat na nedostatky v rozhodování. Konkrétně tak činilo plénum nejvyššího soudu, které mělo pravomoc vydávat směrnice. Navíc byl zaveden další typ zobecňujícího materiálu, Zprávy předsedů kolegií.
Kromě oficiálních zákonných druhů zobecňujících materiálů jako Směrnice,[36] Rozbor[37] nebo Zpráva se vyskytovaly v praxi ve sbírce rozhodnutí i další formy jako Zhodnocení,[38] Zásady, Závěry[39] nebo Sdělení, které neměly oporu v zákoně.[40]
Rozbory a zhodnocení byly přijímány usnesením prezidia nebo pléna nejvyššího soudu. Sloužily k politické kontrole rozhodovací činnosti. Přinášely různé statistiky a ideologické instrukce pro samotné soudce. Skrze tento institut tak probíhala totální kontrola rozhodovacího procesu. Forma těchto materiálů byla značně nevyjasněná, neboť v některých případech byly vydávány pouze jako usnesení pléna[41] nebo usnesení presidia[42] a jindy jako rozbory ve formě usnesení.[43]
Zásady tvořily další zvláštní formu abstraktního materiálu nejvyššího soudu. Celý dokument byl koncipován spíše jako odborný literární text, rozdělený do kapitol a podkapitol. Zároveň obsahovaly zvýrazněný text, kde byly vysloveně vytvořeny právní věty, stejně jako u klasických judikátů. Stylem připomínal text spíše odborná skripta a návod pro funkcionáře soudů, jak aplikovat právo.[44] Funkce těchto materiálů byla spíše interní, směrem do soudu samotného a případně zbytku justice. Můžeme je odlišit od klasických výkladových stanovisek tím, že neplnily čistě jen sjednocující roli v právních otázkách výkladu určitých zákonných ustanovení, ale měly funkci spíše politickou a organizační, kdy vykonávaly kontrolu nad rozhodováním soudců.
Druh zobecňujícího materiálu nazvaný Stanovisko se objevil poprvé až v novele zákona o organizaci soudů účinné od roku 1970. Stanoviska se měla přijímat k zajištění jednotného výkladu zákona. V jiném paragrafu stejné novely se dokonce hovořilo o „správném výkladu zákona".[45] Předseda Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky mohl přikázat příslušnému kolegiu, aby pro výklad určité otázky nebo souboru otázek zobecnilo poznatky z rozhodování soudů nebo zaujalo stanovisko k správnému výkladu zákonů a jiných právních předpisů.[46]
Touto novelou zákona o organizaci soudů byly zrušeny ostatní druhy zobecňujících materiálů jako Směrnice a také Rozbory, které plnily funkci jen od roku 1964 do konce roku 1969. Dokumenty typu Zpráv se začaly nově vypracovávat pro účel informování o stavu socialistické zákonnosti nebo o účinnosti zákonů.[47]
Po určité době aplikační praxe Nejvyšší soud cítil také potřebu vydat samostatně zobecňující materiály. Jako speciální, jednorázově vydané sbírky byly vydány čtyři Sborníky Nejvyššího soudu ČSSR mezi lety 1974 až 1986. První Sborník č. I. byl vydaný v roce 1974 a nesl název Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím s podtitulem Sborník směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia Nejvyššího soudu 1965-67. Druhý Sborník č. II byl vydán také v roce 1974 pod názvem Nejvyšší soud o trestním řízení soudním s podtitulem Sborník směrnic, stanovisek a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia Nejvyššího soudu 1962-68. Třetí sborník Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních (Sborník NS č. III) pak následoval v roce 1980, kdy pokrýval další oblasti práva. Jako poslední vyšel v roce 1986 Sborník NS č. IV Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím s podtitulem Sborník stanovisek, zpráv o rozhodo-vání soudů a soudních rozhodnutí NS ČSSR, NS ČSR, NS SSR 1970-83.
Do sborníků byly zařazeny texty z již vydaných ročníků Sbírky rozhodnutí. K nim byly do sborníků přiřazeny další výkladové materiály přijaté usneseními pléna a presidia nejvyššího soudu. Novější sborníky vydané po roce 1970 také měly za účel seznámit širší právnickou veřejnost s rozhodnutími uveřejněnými v nových sbírkách vydávaných nově zřízenými nejvyššími republikovými soudy (Bulletin NS ČSR a Výber rozhodnutí a stanovísk NS SSR).
I další nový zákon, již z let devadesátých, obsahoval institut stanoviska přijímaného v zájmu jednotného rozhodování soudů.[48] Předseda nejvyššího soudu mohl navrhovat plénu nebo kolegiu zaujetí takového stanoviska. Stejnou pravomoc obdrželi i předsedové kolegií. Stále přetrvával zobecňující materiál ve formě zpráv.
4. Současná praxe zobecňujících materiálů Nejvyššího soudu
Sjednocování rozhodovací praxe Nejvyšším soudem může probíhat, kromě zákonem vyjmenovaných forem, i několika dalšími konkrétními způsoby, které jsou výslovně upraveny v jednacím řádu soudu.[49] Vydávání stanovisek je jedním z těchto způsobů sjednocování.
V současné platné legislativě má Nejvyšší soud zákonné zmocnění vydávat zobecňující materiály právě pouze ve formě stanovisek.[50] Je výslovně zákonem upraveno, že soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Vliv ústřední státní správy na publikaci rozhodnutí a aplikaci práva v soudní praxi je viditelný i na pravomoci ministerstva spravedlnosti dávat podněty k zaujetí stanoviska, pokud ministerstvo získá v rámci plnění svých úkolů poznatky o nejednotnosti soudního rozhodování.[51]
Jelikož je stanovisko velmi specifickým a zároveň značně důležitým fenoménem, je vhodné se podívat blíže na proces jeho vzniku. Podle velmi podrobných a obsáhlých pasáží textu interních směrnic Nejvyššího soudu je zřejmé, jak velký důraz je tomuto materiálu přikládán.[52]
Nejvyšší soud může sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů tím, že na základě rozhodnutí předsedy, místopředsedy soudu, předsedů kolegií, po projednání se senátem, příp. kolegiem, zabývajícím se věcmi sledovaného a vyhodnocovaného druhu, provede průzkum rozhodovací činnosti. Na jeho podkladě a s využitím poznatků z vlastní rozhodovací činnosti rozhodne o zaujetí stanoviska.
Stanovisko zaujímá podle povahy věci kolegium nebo plénum. Návrh na zaujetí stanoviska kolegiem je oprávněn podat příslušnému kolegiu předseda soudu, předseda kolegia či velký senát kolegia. Obdobný návrh plénu může podávat pouze předseda soudu. Návrh stanoviska se odůvodňuje na základě pravomocných rozhodnutí soudů, u nichž bylo zjištěno, že rozhodování soudů je nejednotné.
Návrh na zaujetí stanoviska musí obsahovat vymezení otázky, která má být stanoviskem vyřešena. Otázka se týká zejména výkladu a aplikace určité právní normy nebo několika právních norem. Návrh nemusí obsahovat způsob řešení vymezené otázky. Předseda soudu nebo velký senát kolegia podává návrh na zaujetí stanoviska příslušným kolegiem předsedovi tohoto kolegia.
Předseda konkrétního vybraného zpracovatele pověří, aby na podkladě podaného návrhu na zaujetí stanoviska vypracoval návrh stanoviska. Jestliže je to vzhledem k povaze nebo složitosti vymezené otázky vhodné, může být zpracovatel pověřen vypracováním dvou nebo více různých návrhů stanoviska obsahujících vzájemně odlišná řešení vymezené otázky.
V návrhu stanoviska se zpravidla uvede „vlastní obsah stanoviska (tzv. právní věta)“, které má být zaujato a jehož podstata spočívá v řešení vymezené otázky týkající se výkladu a aplikace určitých právních norem.[53] Dále se v odůvodnění návrhu stanoviska poukáže na obsah pravomocných rozhodnutí soudů, jimiž byla vyvolána potřeba zaujetí stanoviska, a na obsah vymezené otázky. Uvedou se všechny argumenty, o něž se návrh stanoviska při řešení vymezené otázky opírá.
Na tomto příkladu je názorně vidět, že jsou stanoviska vytvářena se záměrem produkovat právní věty, tedy quasi normativní věty, které mají nahrazovat chybějící ustanovení zákonných předpisů.
Posléze se návrh stanoviska doručí soudcům Nejvyššího soudu v rámci vnitřního připomínkového řízení. Každý soudce je oprávněn se k stanovisku vyjádřit. Ve vyjádření může soudce zpracovat i vlastní návrh stanoviska. Později, již s došlými připomínkami soudců, se doručí v rámci vnějšího připomínkového řízení rovněž správním úřadům, předsedům vrchních a krajských soudů či dalším příslušným místům.[54]
S připomínkami a vyjádřeními je seznámen zpracovatel návrhu stanoviska nejpozději při svolání zasedání kolegia nebo pléna. Rozsahem otázky vymezené v návrhu na zaujetí stanoviska nejsou kolegium nebo plénum vázáni, jestliže k jejímu řešení je nezbytné v zaujímaném stanovisku posoudit a vyřešit další bezprostředně související nebo předběžné otázky.
Kolegium nebo plénum může usnesením rozhodnout, aby předseda kolegia nebo předseda soudu pověřil vypracováním nového návrhu stanoviska jiného zpracovatele. Stanovisko se vyhlásí a uvede jeho podstatný obsah (zejména právní věta stanoviska a nejdůležitější argumenty z odůvodnění).[55] K zaujetí stanoviska je potřebný souhlas nadpoloviční většiny všech členů kolegia nebo pléna.
Pokud bylo stanovisko schváleno, je vyhlášeno spolu s jeho podstatným obsahem (zejména tzv. právní věty stanoviska a nejdůležitější argumenty z odůvodnění). V písemném vyhotovení se do stanoviska zapracuje též podstatný obsah připomínek a v nejbližším možném termínu se uveřejní ve sbírce rozhodnutí.
5. Stanoviska Nejvyššího správního soudu
Sjednocování rozhodovací praxe v oblasti správního soudnictví probíhá obdobně více způsoby, kdy přijímání abstraktních výkladových materiálů ve formě stanovisek je jedním z nevýraznějších nástrojů.
Nejvyšší správní soud má ze zákona pravomoc v zájmu jednotného a zákonného rozhodování soudů přijímat stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.[56] Sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí krajských soudů ve věcech patřících do správního soudnictví.
V první fázi tvorby stanoviska musí být předložen návrh na jeho zaujetí obsahující vymezení otázky, jež má být stanoviskem vyřešena. Daná otázka by se měla týkat zejména použití a výkladu určité právní normy.
Návrh na zaujetí stanoviska nemusí obsahovat způsob řešení vymezené otázky; obsahuje-li jej, není jím plénum při zaujímání stanoviska ani při zpracovávání návrhu stanoviska vázáno. Je nutno přiložit texty soudních rozhod-nutí, v nichž byla zjištěna nejednotnost.
Předseda soudu může navrhovat plénu návrh na zaujetí stanoviska, jestliže je to třeba v zájmu jednotného a zákonného rozhodování soudů. Podnět k zaujetí stanoviska mohou předsedovi soudu také podat rovněž orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, jimž bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Soud se také nezabývá podnětem týkajícím se věci, která je právě rozhodována ve správním nebo soudním řízení.
Návrh se zašle k písemnému vyjádření také připomínkovým místům, kterými jsou krajské soudy, Nejvyšší soud, Veřejný ochránce práv a právnické fakulty. Vyžaduje-li to povaha věci, může předseda soudu zařadit mezi připomínková místa i další soudy nebo jiné orgány veřejné moci.
V druhé fázi je návrh na zaujetí stanoviska spolu s doručenými připomínkami přidělen zpracovateli, který vyhotoví návrh stanoviska. Zpravidla se uvádí vlastní obsah stanoviska (tzv. právní věta), které má být zaujato a jehož podstata spočívá v řešení vymezené otázky týkající se použití a výkladu určitých právních předpisů. V odůvodnění stanoviska se odkáže na obsah pravomocných rozhodnutí soudů, jimiž byla „vyvolána potřeba zaujetí stanoviska“ a na obsah vymezené otázky a obsah připomínek. Vypracovaný návrh stanoviska se opět pošle připomínkovým místům.
Na jednání pléna probíhá rozprava o návrhu stanoviska, které se může zúčastnit každý soudce a s poradním hlasem i přizvané osoby. K zaujetí stanoviska je potřebný souhlas nadpoloviční většiny všech členů pléna. Jestliže nebylo stanovisko přijato, může se vypracovat nový návrh, kde zpracovatel musí již zohlednit písemná vyjádření připomínkových míst a výsledky rozpravy. Písemné vyhotovení je podepsáno předsedou soudu a zajistí se jeho uveřejnění ve sbírce rozhodnutí soudu.
6. Fenomén stanovisek v dnešní době
Specifikem výkladového stanoviska je, že není jako jiná upravená soudní rozhodnutí založeno na konkrétním skutkovém případě, ale je vytvořeno uměle v plénu soudců. Stanoviska nejsou v našem systému právně závazná na obecné úrovni, ale je jim přikládána větší právní relevance než klasickým judikátům.
Výkladová stanoviska jsou koncentrovaným souborem mnoha potencionálních právních vět, které jsou výslovně v textu vyznačeny jako právní věty, nebo je možno je dodatečně vypreparovat z výkladového textu stanoviska. Dají se tak přirovnat ke kategorii tzv. všeobecných dekontextualizovaných normativních právních vět. Z hlediska aplikační praxe mohou postrádat relevanci a právní validitu právě proto, že nejsou vázány na konkrétní skutkový případ.
Výkladová stanoviska jsou poměrně nestandardním institutem. I zasvěcení praktici přímo z prostředí vrcholného soudnictví mluví přímo o projevu „autorizované generalizační obsese“.[57] Fenomén výkladových stanovisek je kritizován jako zastaralý relikt socialistického, respektive postsocialistického soudnictví.[58] Z hlediska historického je evidentní, že byla stanoviska uměle vytvořeným institutem za účelem totální kontroly soudnictví, i když počátky abstraktních výkladových stanovisek jsme prokázali již do dob monarchie. Zobecňující materiály by neměly být ničím jiným než interpretační pomůckou, návodem, který může pomoci svou uceleností, správností a přesvědčivostí.
Jejich zásadním kladem je snaha o jednotný výklad konkrétních právních ustanovení a poskytnutí návodu k řešení právních problémů z pozice vrcholného soudního orgánu nadaného sjednocovací autoritou. Stanoviska jsou vytvářena na základě zkušeností soudců kolektivního rozhodujícího orgánu z obdobných minulých případů.
Na druhou stranu může aplikace stanovisek podporovat tendenci vyhýbat se odpovědnosti soudců při samostatném a nezávislém rozhodování. Fenomén přijímání těchto abstraktních materiálů a připomínkový proces při publikaci oficiálních sbírek rozhodnutí vrcholných soudů bývá někdy nazýván tzv. schůzovní justicí.[59]
7. Závěr
Pokud shrneme situaci fenoménu výkladových stanovisek, dá se konstatovat, že jsou vnímány značně rozporně. Starší generace soudců a soudci, kteří lpí spíše na formalistickém výkladu a aplikaci práva, vítají stanoviska jako užitečný nástroj při sjednocení výkladu.[60] Na druhou stranu, čím dál více právníků je chápe jako přežitek socialistické justice. Je skutečností, že počet přijatých stanovisek v moderní době značně poklesl oproti době socialistické justice. I podle minimálního počtu citací konkrétních stanovisek v jednotlivých soudních rozhodnutích poslední doby je zřejmá jejich nižší aplikační využitelnost v denní praxi.
Specifikem stanovisek je to, že mají vyšší interpretační sílu než klasické judikáty, jež byly vytvořeny na základě konkrétního skutkového případu. Stanovisko bylo „vyrobeno“ na základě iniciativy vrcholného soudu nebo ministerstva spravedlnosti. Může ztrácet svou relevanci a přesvědčovací váhu, neboť nevychází z konkrétního skutkového případu. Jeho funkce je sjednocovat různé výklady konkrétních ustanovení právního řádu či mezer v právu.
Nakonec je vhodné zařadit fenomén stanovisek do historicko-komparativních souvislostí a zdůraznit, že v této formě jsou v dnešní době především specifikem postkomunistických států střední a východní Evropy.
Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
Použitá literatura
- BOBEK, M., KÜHN, Z., POLČÁK, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha: Auditorium, 2006, s. 186-197. ISBN 80-903786-0-9.
- ČELAKOVSKÝ, J. Povšechné české dějiny právní. Praha: náklad vlastní, 1892.
- DAVID, L. Co je precedent v rozhodnutích českých civilních soudů? In: Sborník konference Dny práva, Masarykova univerzita: Brno 2008, Acta Universitatis Brunensis Iuridica. Svazek 337, s. 1239–1242. ISBN 978-80-210-4733-4.
- KÜHN, Z. Stanoviska nejvyšších soudů: specifikum středoevropské právní kultury nebo komunistické reziduum. Jurisprudence. 2005, ročník 14, čís-lo 4, s. 9–10. ISSN 1802-3843.
- LUBY, Š. Dejiny súkromného práva na Slovensku. 2. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2002. ISBN 80-89047-48-3.
[1] Tento příspěvek vychází z podkapitoly kvalifikační práce KRÁLÍK, L. Judikatiura a její publikace. Praha: PF UK, 2011.
[2] Zákon ani právní teorie nezavádí definici těchto judikatorních textů. Můžeme se tudíž držet jediného pojmenování tohoto fenoménu, které je v této souvislosti používáno v několika odborných statích, viz např. HASCH, K. Judikatura v trestním právu, In: BOBEK, M., KÜHN, Z., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha: Auditorium, 2006, s. 189, 197.
[3] § 11 a § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
[4] ČELAKOVSKÝ, J. Povšechné české dějiny právní. Praha: náklad vlastní, 1892, s. 8.
[5] LUBY, Š. Dejiny súkromného práva na Slovensku, 2. vydání. Bratislava: Iura Edition, 2002, s. 96.
[6] Zákon č. 36/1876 ř.z., o zřízení správního soudu a nařízení č. 94/1876 ř.z., jímžto se vyhlašuje jednací řád c. k. správního soudu.
[7] § 6 nařízení č. 94/1876 ř.z.
[8] § 7 nařízení č. 94/1876 ř.z.
[9] § 12 odst. 2) písm. b) Jednacího řádu NSS, nařízení č. 209/1907 ř.z.
[10] § 16 Jednacího řádu NSS, nařízení č. 209/1907 ř.z.
[11] Zákon č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a řešení kompetenčních konfliktů.
[12] Např. plenární usnesení NSS ze dne 2. 6. 1930.
[13] Zákon č. 164/1937 Sb., o nejvyšším správním soudě.
[14] § 4 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 191/1937 Sb., o jednacím řádu nejvyššího správního soudu.
[15] § 4 odst. 3 vyhlášky č. 191/1937 Sb., o jednacím řádu nejvyššího správního soudu.
[16] § 16 písm. f) a § 36 patentu č. 325/1850 ř.z.
[17] Podle § 6 zákona o nejvyšším soudě č. 216/1919 Sb.
[18] Např. plenární usnesení z 15. 12. 1925, čís. pres. 570/25, Svazek IV., Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech trestních.
[19] Např. v generálním rejstříku Vážného sbírky k rokům 1929-33.
[20] Plenární rozhodnutí z 27. 10. 1920, č. j. pres. 1019/20, publ. pod č. 38, svazek I., Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských.
[21] Publ. číslo 38 ve svazku I. a pak první následující ve svazku II., publ. č. 138, 140, 141 a 142.
[22] Publ. číslo 368 a 370 ve svazku II.
[23] Plenární usnesení z 21. 3. 1923, čís. pres. 1197/22, publ. pod č. 253, svazek II., Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech trestních.
[24] První z nich bylo plenární usnesení č. 1 ze dne 1. 4. 1919, sp. zn. Pres. 281/19.
[25] Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských, Generální rejstřík a Plenární usnesení 1919-33, Praha: Tomsa, 1935, s. 861.
[26] Plenární rozhodnutí z 28. 11. 1921, č. pres. 1210/21, publ. pod č. 142, svazek II., Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských.
[27] Plenární usnesení z 29. 5. 1923, čís. pres. 221/23, publ. pod č. 262, svazek II., Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech trestních.
[28] Plenární rozhodnutí z 7. 6. 1920, č. pres. 534/20, publ. pod č. 138, svazek II., Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských.
[29] Čl. 7 jednacího řádu ústavního soudu č. 255/1922 Sb.
[30] § 12 a § 19 zákona č. 66/1952 Sb., zákona o organizaci soudů.
[31] § 26 zákona č. 66/1952 Sb.
[32] Bylo to pod publikačním číslem 13 v části rozhodnutí občanskoprávních (Rc 13/1954 Sb.s.r.). Materiál byl nazván usnesením pléna nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 1953, sp. zn. Pls. 2/53, Sbírka československých soudů, ročník 1954, rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, s. 20.
[33] Prvním zobecňujícím materiálem v řadě trestních rozhodnutí bylo usnesení pléna nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 1955, sp. zn. Plz 1/54, (publ. pod č. Rt 74/1955 Sb.s.r.).
[34] § 26 písm. b) zákona č. 62/1961 Sb., o organizaci soudů.
[35] § 26 odst. 2 písm. a) zákona č. 36/1964 Sb., o organizaci soudů.
[36] Např. Směrnice pléna NS k výkladu pojmu „věc vyšší hodnoty“ z 28. 5. 1966, Pls 2/66, Sborník NS č. II, s. 162–166 nebo Směrnice pléna NS k výkladu některých otázek nutné obhajoby z 18. 12. 1967, Pls 8/67, Sborník NS č. II, s. 385–386.
[37] Např. Rozbor a zhodnocení výkladu a používání zákona při předběžném projednání obžalob z 29. 4. 1964, Prz 2/64, Sborník NS č. II, s. 56–65 nebo Rozbor a zhodno-cení výkladu a používání zákona při rozhodování soudů o podmíněném propuštění z 29. 4. 1964, Prz 76/64, Sborník NS č. II, s. 66–71.
[38] Zhodnocení projednané a schválené plénem NS ČSSR dne 9. 12. 1981, Plsf 4/81, Sborník NS č. IV, s. 101 - „Zhodnocení poznatků z projednávání a rozhodování soudů o výchovných opatřeních, ústavní výchově a ochranné výchově.
[39] Např. Závěry k výkladu některých ustanovení občanského zákoníku zpracované nejvyššími soudy ČSSR, ČSR a SSR z 12. 4. 1984, Cpjf 145/83, Cpj 429/83 a Cpj 125/83.
[40] Např. Sdělení NS ČSR, Cpj 65/73, Bulletin NS ČSR, sešit 8/73, poř. č. 63, s. 396 nebo Sdělení NS ČSR, Cpj 174/73, Bulletin NS ČSR, sešit 10/73, poř. č. 88, s. 374.
[41] Např. usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSSR z 23. 11. 1973, Plsf 2/73, Sborník NSč. I, s. 5.
[42] Např. usnesení presidia Nejvyššího soudu z 23. 11. 1967, Prz 36/67, Sborník NS č. I, s. 184.
[43] Např. Rozbor a Zhodnocení schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu z 23. 6. 1967, Pls 4/67, Sborník č. I, s. 200–303.
[44] Např. usnesení presidia z 12. 11. 1965, Prz 51/65 „Zásady k výkladu některých otázek týkajících se ustanovení Občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů“.
[45] § 21c versus § 26 zákona č. 36/1964 Sb. ve znění zákona č. 156/1969 Sb., účinném od 1. 1. 1970.
[46] § 27 a § 27a zákona o organizaci soudů č. 36/1964 Sb., ve znění č. 156/1969 Sb.
[47] § 29 zákona č. 36/1964 Sb. ve znění zákona č. 156/1969 Sb., účinném od 1. 1. 1970. Např. Zpráva NS ČSR z 26. 6. 1974, Cpj 158/73, o postupu soudů při narušení manželských vztahů, Sborník NS č. IV, s. 35.
[48] § 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., zákona o soudech a soudcích.
[49] Čl. 31 Jednacího řádu NS.
[50] § 14 odst. 3 zákona 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích.
[51] § 123 odst. 3 zákona 6/2002 Sb.
[52] Čl. 32-39 Jednacího řádu NS.
[53] Čl. 35 odst. 5 Jednacího řádu NS.
[54] Čl. 35 odst. 6 Jednacího řádu NS.
[55] Čl. 38 odst. 1 a 2 Jednacího řádu NS.
[56] Podle § 12 odst. 2 soudního řádu správního.
[57] DAVID, L. Co je precedent v rozhodnutích českých civilních soudů? In: Sborník konference Dny práva, PF MU, Brno 2008, s. 1239–1242.
[58] KÜHN, Z. Stanoviska nejvyšších soudů: specifikum středoevropské právní kultury nebo komunistické reziduum. Jurisprudence. 2005, ročník 14, č. 4, s. 9–10.
[59] KÜHN, Z. Role judikatury v České republice, In: BOBEK, M., KÜHN, Z., POLČÁK, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou, 2006, s. 50–51.
[60] Po roce 1990 vydal Nejvyšší soud okolo 3-4 každý rok v civilní řadě sbírky a 2-3 v trestní řadě. Předtím v období socialismu od roku 1953 do roku 1989 jich vydával přibližně 5-6 v civilní řadě každý rok a 3-4 v trestní řadě.
Diskuze k článku ()